kuriozity

LEGENDA O ZKÁZE LIDSTVA A ODCHODU REOVU DO NEBE.

2010-05-19T04:09:00.000-07:00

....................... 10 ; [budeš mým vezírem, budeš mým zástupcem. Zrak všech, kteří spatří tebe, bude otevřen, a všichni budou ti děkovati."]
............................................................................................
............................................................................................
.......................................... 11
Nevjyšší objal pak Nuna a řekl bohům, vycházejícím na východu nebe: "Vzdávejte úctu nejstaršímu bohu, z něhož já jsem vyšel. Já stvořil jsem nebe, pevnou učinil jsem [zemi, vytvořil jsem lidi] a věky ztrávil jsem s nimi. Zrodil jsem roky. Kouzelná moc mé duše jest větší než [kouzelná moc ............................................ ]."
Chnum jest duše Švova,
.................................... jest duše ................................ ,
.............................................. jest duše Hehova.
Noc jest duše temnoty,
Re jest duše pravodstva,
Zedetský beran jest duše Usirova,
Krokodilové jsou duše Sobkovi,
duše všech ostatních bohů jsou v hadech,
duše draka Apopa sídlí ve východním horstvu,
duše Reova jest v celém světě.

________________________________________
1 T. j. »Tvá práce jest u konce«. Re sděluje tím s Hathorou, že nepřeje si dalšího krveprolití. Č
2 Hathor odpovídá, že prolévání krve jí bylo příjemné. Tím dává na jevo, že by ráda vraždila lidi dále. V textu užito jest »zmocnila se« místo »vraždila jsem« aby se vysvětlilo, jak Hathor nabyla příjmení »Sechmet«. Č
3 Rozhodně si tedy dalšího prolévání krve nepřeje. Č
4 Hathor jest zde nazývána Sechmet, což může také značiti »Ta, jež se zmocnila«. Č
5 T. j. Rea Č
6 Dlouhý popis obrazu nebeské krávy, shodující se s obrazy v hrobkách králů Setia I. a Ramsesa III. Č
7 (Tu vznikl Thovtův ibis) jest poznámka, vložená do textu; slova »posílati« a »ibis« zní v egyptštině podobně, a dle názorů egyptských bůh tvoří, když vysloví jméno toho, co hodlá vytvořiti; tím, že vyslovil »budeš posílati«, vznikl ibis. Tak jest tomu i u ostatních poznámek. Č
8 Tu vznikl pták techen. Č
9 Tu vznikl Thovtův měsíc. Č

LEGENDA O ZKÁZE LIDSTVA A ODCHODU REOVU DO NEBE.

2010-05-11T04:21:00.000-07:00

Tu povstal
[A dále řekl] Veličenstvo tento bůh: "Vzdal mne od nich, ať vystoupím do výše a vidím!"
Tu povstal
Veličenstvo tento bůh rozhlédl se z ní a ona řekla: Zalidnil jsi mi [zemi] množstvím lidí."
Tu povstal
Jeho Veličenstvo — kéž žije, zdráv jest a dobře se mu daří — řekl: "Pokojné jest zde pole."
Tu povstalo pole obětí.
" trávu na něm."
Tu povstaly nebeské luhy.
"Opatřím je vším potřebným."
[Tu povstaly] hvězdy.
Nut třásla se závratí. I řekl Veličenstvo Re: "Kéž mám nosiče, aby ji podporovali!"
Tu povstali nosiči.
A dále Veličenstvo Re řekl: "Synu můj Šve! Postav se pod moji dceru Nutu a dozírej na moje nosiče, protože žijí v temnotě! Opři [nebeskou krávu] o svou hlavu a opatruj ji!"
(Tak stalo se, že dává se synům a dcerám opatrovnice, a že otec klade si syna na svou hlavu.)

Pak řekl Veličenstvo tento bůh Thovtovi: "Zavolej mi Veličenstvo Geba a řekni mu: "Pojď ihned a spěchej!"
Když Veličenstvo Geb přišel, řekl mu Veličenstvo tento bůh:
Je spor o tvoje hady, kteří jsou v tobě. Hleď, oni se mne bojí, tak jak jsem, kdežto ty znáš jejich dobré vlastnosti. Odeber se tedy k mému otci Nunovi a řeknu mu: "Hlídej plazy, bydlící v zemi a ve vodě!" A dále napiš si rozkaz na všecka místa pro plazy, kteří tam jsou, znějící: Střežte se něčemu ublížiti! Nechť vědí, kdo jsem, neboť hleď, já svítím [také] jim! Jejich denní potravou budiž to, co ty [jim poskytovati budeš] v této zemi na věky. Střež kouzelná říkadla, jež ústa jejich znají! Hle, bůh kouzla jest zde; on Není třeba, abych já byl hlídán svěřuji je tvému synu Usirovi; ať chrání jejich dítky, aby srdce jejich knížat zapomněla na jejich skvělé činy, které konali, když si toho přáli v celé zemi kouzelnou mocí, která jest v jejich tělech."
A dále pravil Veličenstvo tento bůh: "Zavolej mi Thovta!" Byl ihned přiveden a Veličenstvo tento bůh řekl (mu): "Dosaďte ho sem na moje místo, když já budu svým světlem osvětlovati duat a ostrov duší. Ty budeš zde písařem a budeš dohlížeti na ty, které zde sídlí i na ty, kteří patří k těm, kteří dopustili se nepřátelských činů proti tobě a proti mně, jsouce stoupenci onoho nestoudníka. Ty budeš na mém místě, mým zástupcem, a ať říkají ti: Thovt, zástupce Reův; a dám, že budeš posílati posly 7 a dovolím ti, abys vztáhl svou ruku na bohy pravěku, kteří jsou větší než ty, a dobře povede se mi, když ty budeš říditi moje věci 8 Dám ti obsáhnouti obě nebe tvou krásou a tvým světlem 9 a dám, že budeš obcházeti i ostrovany;

VULKANICKÉ ERUPCE A ZMĚNY POČASÍ

2010-05-10T00:12:00.000-07:00

Dříve mělo toto souostroví více názvů
podle toho, do které sféry kulturních a po-
litických zájmů patřilo. V období, kdy
spadalo pod pravomoc benátské republi-
ky, mělo název Santa Irini, což se zacho-
valo ve zkomolené podobě až do dneš-
ních dnů. Z řeckého kulturního okruhu
se nám zachoval nejen dnešní název, ale
i ten původní, který skrýval ve svém vý-
znamu snad i původní tvar ostrova. Z dáv-
ných dob se dodnes traduje jméno "Stron-
" ý"
gyle, což znamená "Okrouhl . Stačí však
jediný pohled na mapu, abychom viděli,
že k okrouhlosti má hodně daleko.

Théra má tvar přibližně podkovovitý,
přičemž vnitřek této imaginární podkovy
tvoří obrovská kaldera2 s rozměry 8 x 5 km
s téměř kolmými stěnami, spadajícími do
vnitřmho zálivu. Naproti tomu strana ob-
rácená k volnému moři je mírná a do vody
poklesá velmi povlovně. Také hloubka
kaldery (400 až 600 m) ukazuje na to, že
zde kdysi došlo k obrovské ničivé explozi.
Tmavě hnědé až černé ostrůvky upros-
třed kaldery a strmé srázy vnitřních bře-
hů napovídají, že celé souostrovíje nepo-
chybně vulkanického původu.

LEGENDA O ZKÁZE LIDSTVA A ODCHODU REOVU DO NEBE.

2010-05-07T06:21:00.000-07:00

Obě tyto legendy jsou mezi nápisy hrobek králů Setia I. (třetí král XIX. dynastie, vládl 1313—1292 př. Kr.) a Ramsesa III. (druhý král XX. dynastie, vládl 1198—1167 př. Kr.) Jejich účelem bylo, zjednati králi vstup do nebe a snad i vládu nad bohy. Uveřejněny jsou v Annales du museé Guimet IX. Quantrième partie, tab. 15/1—18/95, XVI. tab. 59/1— 62/76.
............................................................................................................ bůh, jenž povstal sám ze sebe. Když uvázal se v kralování, byli lidé i bozi zajedno. Když však Jeho Veličenstvo zestárl, takže jeho kosti byly stříbro, jeho údy byly zlato a jeho vlas byl drahý kámen lazulový, lidé vymýšleli si [zlé] řeči.
Jeho Veličenstvo slyšel řeči lidí a řekl svým průvodcům: "Zavolejte mi mé oko, Šva, Tefnutu, Geba, Nutu i otce a matky, kteří byli se mnou, když jsem byl v pravodstvu, i Nuna, a ať přivede sebou své dvořanstvo! Přiveďte je opatrně, aby lidé [jich] nespatřili a nepozbyli srdnatosti! Přijdete s nimi do paláce, aby vyslovili své návrhy, a já odejdu do pravodstva, na místo, na němž jsem vznikl!"
Tito bozi byli přivedeni, a když byli u něho, dotkli se svými čely země před Jeho Veličenstvem, aby proslovil svou řeč před otcem nejstarších bohů, jenž stvořil lidi a jest králem lidstva, a řekli Jeho Veličenstvu: "Mluv (k nám), posloucháme (to)!"
Re řekl Nunovi: "Nejstarší bože, v němž jsem vznikl, a bozi předkové! Pohleďte na lidi, kteří vznikli z mého oka! Usmyslili si [nepřátelství] ke mně! Řekněte mi: Co činíte proti tomu? Nechci je pobíti, dokud nevyslechnu, co tomu říkáte!"
Veličenstvo Nun odpověděl: "Můj synu Re, větší než ten, jenž zplodil ho, mocnější než ti, kteří stvořili ho! Posaď se na svůj trůn! Velký jest strach před tebou, když tvé oko vyjde proti těm, kteří ti spílají!"
Veličenstvo Re odpověděl: "Hleďte, utíkají do pouště, bojíce se pro to, co řekli!"
[Shromáždění bozi] řekli Jeho Veličenstvu: "Vyšli svoje oko, ať rouhače uvrhne do neštěstí! [Neboť] nemáš-li ve svém čele oka, aby bilo [nepřátele] tvé?"
A ono vykonalo na nich pomstu, jsouc Hathorou.
Když vrátila se tato bohyně, pobivši lidi na poušti, řekl Veličenstvo Re: "Buď vítána, Hathoro! Vykonala jsi, co jsi měla vykonati!"1
Tato bohyně odpověděla: "Jakože žiješ, bylo to sladké mému srdci, když zmocnila jsem se lidí!"2
Veličenstvo Re řekl: "Budu jim [zase] vládnouti jako král, neboť se bojí!"3
Stalo se však, že Sechmet4 [odešla] od noční hostiny, aby pustila se zase do jejich krve, počínajíc od Henennisutu.
Re [zpozorovav to] řekl: "Zavolejte mi hbité posly, běhouny, utíkající [jako] stín těla!"

Proč křesťané nepřijímají darwinismus

2010-05-06T00:11:00.000-07:00

Těch důvodů je několik. Logicky myslícímu člověku je jasné, že tak složitý systém, jako jsou živé organismy, nemohl vzniknout náhodou. Darwinismus je hlavní zbraní ateistů v potírání víry v Boha. Paul Johnson nazývá Darwina „svatým patronem všech ateistů“12 a zejména komunisté byli jeho zanícenými stoupenci. Mao veřejně uváděl, že „čínský komunismus byl vybudován na základě Darwina a evoluční teorie“. Darwinismus poskytoval a stále poskytuje zdůvodnění rasismu, zejména reprezentovanému německým nacismem. Pokud je člověk jen výše vyvinutý živočich, pak pro něj platí stejné zákony jako pro ostatní živočichy, tedy slovy Darwina: „vyšší civilizované rasy po celém světě vyhladí bezpočet nižších“.13Podle této „teorie“ Hitler likvidoval „méněcenné“ rasy a slabší jedince. Darwinismus nedává vysvětlení a zdůvodnění altruismu, lásky k bližnímu, ani nemůže být základem morálky a etiky.
Výzva pro 21. století.
Jak probíhala evoluce nevíme, je však jasné, že nemohla probíhat podle Darwinovy „teorie“. Pokud chceme ve vědě postoupit dále, musíme opustit slepou uličku darwinismu.

Proč není darwinismus přijatelný

2010-05-04T23:47:00.000-07:00

Stáří fosilií člověka, nalezených v Evropě, určoval na universitě ve Franfurtu prof. R. Protsch. Stáří určil mezi 30 000 a 40 000 roky. Vědcům z Oxfordu tato čísla nesouhlasila s jejich měřeními a přijeli je do Frankfurtu ověřit. Tam zjistili, že přístroj, na kterém měly být fosilie měřeny (radiokarbonovou metodou), nikdy nefungoval a pan profesor si, s vědomím celého kolektivu, čísla vymýšlel. Jak se ukázalo, stáří fosílií, až na jednu výjimku, nepřesáhlo 7 500 let a to včetně kostí neandrtálců 4,11. Před komisí se Protsch hájil, že takto podvádí všichni. Přesto, že jsou tato čísla vymyšlená, uvádí se v učebnicích dál, protože se hodí do Darwinovy „teorie“!!!
Problematické je i stáří různých vyhynulých druhů. Radiokarbonovou metodou bylo určeno stáří dinosaurů na 13 tisíc let nebo o několik desítek let více a stopy dinosaurů byly nalezeny vedle stop člověka a velkých šelem. Rovněž přítomnost radioaktivního uhlíku 14C v černém uhlí zpochybňuje vysoké stáří uhlí; radioaktivní uhlík by už neměl být po 100 tisících letech přítomen, tedy měřitelný. Paleontologie i geologie je v současnosti zahlcena množstvím dat, která jsou podvodem, výmyslem, různými nepřesnostmi a je třeba je brát s velkou rezervou.
Za 150 let nepřinesli darwinisté jediný seriózní důkaz pro svoji teorii, o to víc podvodů a výmyslů.

Proč není darwinismus přijatelný

2010-05-02T09:30:00.000-07:00

Nemohli-li se organismy vyvíjet náhodně, musíme předpokládat, že vývoj je řízen nějakou inteligencí.
Podvody darwinistů
Všechny důkazy, na základě kterých byl darwinismus akceptován jsou neseriozními podvody. Hlavním důkazem pro vývoj obratlovců byly kresby E. Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce. Haeckel však kresby upravoval, aby vyhovovaly vývojové teorii. I když už jeho současníci poukazovali, že kresby nesouhlasí se skutečností, celé 20. století byl tento důkaz v učebnicích uváděn a je uváděn dosud 3,4,5.
Podvody se hemží i důkazy o přechodných formách mezi opicí a člověkem. Lebka nalezená v Piltdownu, určená jako přechodný typ, je podvrh. 40 let byla vystavována, bylo o ní napsáno sto článků a několik set disertací, ačkoliv dogmatem darwinismu nezatížený člověk na první pohled zjistí, že je to podvrh6. (Některá víra uzdravuje, některá zaslepuje.) Člověk nebraský byl zkonstruován na základě nálezu jednoho zubu pravěkého prasete 7. Člověk javanský z tří zubů, kusu opičí lebky a holenní kosti nalezené 15 m od lebky v hromadě jiných kostí.8 Fosilie Pekingského člověka se pro jistotu ztratily. Jediná čelist se zuby sloužila ke konstrukci Člověka haidelbergského, povýšeného dokonce za nový lidský druh. Stáří fosilie bylo určeno na 700 nebo 400 milionů let (dle libosti) a tento druh byl adoptován na předka lidí žijících v Evropě.4 Celé číslo světově známého časopisu National geographic, bylo v r. 1999 věnováno konečně nalezenému přechodu mezi dinosaury a ptáky. Jenže o 2 roky později bylo ve vší tichosti zveřejněno, že jde o podvod. Kostra byla složena z části kostry dinosaura a části kostry vyhynulého ptáka.9,10

Proč není darwinismus přijatelný

2010-04-30T03:04:00.000-07:00

Pracujeme-li s náhodou musíme počítat s počtem pravděpodobnosti. Jednoduchý enzym, složený z 333 aminokyselin je kódovaný 1 000 bází. Pravděpodobnost, že se nějaký tisícičlenný řetězec DNA seřadí náhodně do požadovaného pořadí bází je 1 : 10600 tedy prakticky nulový. I jednoduché enzymatické systémy se skládají z několika desítek enzymů. Zaklínadlem, kterým darwinisté řeší nepravděpodobnost, jsou miliony let, během kterých evoluce probíhala. Téměř všechny živočišné kmeny, které dnes známe, se objevily v období kambria údajně před cca 550 miliony lety, během několika desítek milionů let, hotové, bez vývojových mezistupňů a od té doby se moc nezměnily. V každém případě 500 milionů let je příliš krátká doba, aby se náhodnými mutacemi nebo jinými náhodnými změnami v genomu smysluplně změnilo několik set milionů bází. (Genom psa je 2,4 miliardy bází, genom člověka a lidoopa 3 miliardy bází).
Jak ošidné je kalkulovat s miliony let vývoje nám ukáže údajný vývoj člověka. Člověk se měl oddělit od společného předka s šimpanzem před cca 5 miliony lety, čili zhruba před milionem generací. Rozdíl v pořadí (sekvenci) bází mezi šimpanzem a člověkem je 5% bází 1. (Starší údaje uvádí 1,6%). 5% z 3 miliard je 150 milionů, takže by mělo smysluplně, v pětiprocentní části, v zárodečných buňkách (jen mutace v zárodečných buňkách jsou dědičné), zmutovat v každé generaci 150 bází. To je nesmysl, protože genom všech organismů je neobyčejně stálý a každý organismus disponuje opravnými systémy, které chyby vzniklé při dělení buněk opravují. Kromě toho by mutovaly báze i ve zbylé části, takže by byly eliminovány pro život důležité pochody.
Vznik žádného nového druhu nebyl dosud zaznamenán. (Kříženci dvou druhů rostlin, označené jako nový druh, jsou novým druhem jen papírově.) U vyšších organismů, kdy je generační doba jeden rok, je to pochopitelné, ale ani u mikroorganismů, kde je generační doba několik desítek minut, nebyl za 150 let nový druh pozorován. Octová muška, vhodný model pro genetiky, je pěstována 50 let v tisících chovech a podrobována vlivu různých mutagenů. Byly připraveny různé odrůdy a zrůdy, ale žádný nový druh a ani nový enzym nebyl zjištěn. Mikroorganismy rezistentní vůči antibiotikům nevytváří nové enzymy nebo bílkoviny, ale přebírají je od mikroorganismů, které je mají ve svém genetickém materiálu2.

Proč není darwinismus přijatelný

2010-04-29T06:04:00.000-07:00

V souvislosti s Darwinovými výročími se objevují ve sdělovacích prostředcích články a relace, ve kterých autoři dokazují platnost Darwinovy „teorie“. Podle ní nové živočišné druhy vznikaly drobnými, postupnými, dědičnými změnami v organismech. Tyto změny byly pro přežití organismu výhodnější a přirozeným výběrem takovéto organismy v životním prostředí převládly. Přirozený výběr považují současní darwinisté za mechanismus vývoje. Tímto způsobem měl vzniknout i člověk vývojem z opičího prapředka.
Darwinova „teorie“ je v současné době napadána jednak kreacionisty, jednak zastánci Inteligentního programu (IP) (Intelligent designe). Kreacionisté zastávají názor, že vývoj probíhal a probíhá v rámci druhu, ale druhy, jako takové, byly stvořeny. Někteří vycházejí z doslovného znění Bible, že svět byl stvořen v šesti dnech. Neuvědomují si, že Bible není přírodopis, a tento názor je snadno darwinisty vyvracen. Zastánci IP vycházejí ze skutečnosti, že každý jev může být vysvětlen trojím způsobem: 1) pravidelností, 2) náhodou, 3) působením nějaké inteligence. U vývoje se nejedná o pravidelnost; otázkou je, zda mohly nové druhy vzniknout náhodnými změnami.
V čem se darwinisté mýlí
Tvrzení darwinistů, že mechanismem vývoje je přirozený výběr, je nesmyslné, nevědecké a matoucí. Přirozený výběr může pouze vybírat mezi dvěma nebo více možnostmi, ale žádnou novou možnost nevytváří. Přirozený výběr nevytvořil žádný nový druh, žádnou novou rasu, ani novou bílkovinu (enzym). To je zapřahání vozu před koně. Po objevení, že základem dědičnosti je řetězec desoxyribonukleových kyselin (DNA), které určují pořadí aminokyselin v bílkovinách, mechanismus změn v organismech dostal konkrétní podobu. Známe 4 typy DNA, které se liší bázemi (adenin, guanin, cytosin, thymin). Každá aminokyselina je kódována trojicí těchto bází a přesné pořadí bází zaručuje přesné pořadí aminokyselin v bílkovině (enzymu), které je nutné, aby bílkovina byla funkční. Nový enzym, což je nový elementární evoluční krok, může vzniknout jen změnou v genomu organismu, čili v jeho řetězci DNA. Darwinovy náhodné změny mají tedy konkrétní podobu v náhodných změnách v DNA, tj. v mutacích. Změnou jedné báze v jinou může vzniknout jiná aminokyselina a kumulací těchto změn vznikne nový enzym. Tato představa je však neuskutečnitelná. Předně, k náhodným mutacím dochází v celém genomu. Předpokládá se, že jen cca jedna desetina genomu kóduje nějaký životně důležitý enzym; v tom případě každá desátá mutace zasáhne gen kódující takovýto enzym, takže se nenarodí životaschopný potomek a k žádnému vývoji nedochází.

Darwinismus na scestí

2010-04-27T07:49:00.000-07:00

Stejně jako před 6000 lety Sumeři, také Egypťané, Řekové a Římané pevně věřili, že veškerý pozemský život založila jakási forma nebeských bytostí, která své dílo korunovala člověkem. Nesmysl? Podivně vytrvalý...

Zásluhou natolik dlouhodobé konzistentní tradice bylo přirozeně extrémně obtížné prosadit jakoukoliv změnu, i když bylo zřejmé, že nahromaděné vědecké důkazy už nemohou být ignorovány. První podnět, požadující racionální prozkoumání schématu božího díla a základů náboženské víry s ohledem na počátky života a lidstva, je obvykle přičítán Charlesi Darwinovi. Ten však v klasickém díle "O původu druhů" (1859) oba problémy takticky obešel ve snaze nepodráždit mocenské struktury organizované víry, tvořící za jeho éry dominantní společenskou sílu. Ačkoli v titulu užil slova "původ", v knize samotné velmi opatrně rozebírá pouze problematiku postupného vývoje druhů z méně vyvinutých předchůdců - ne samotný vznik života. Diskusi o původu lidstva se vyhnul úplně.

Nakonec pod tlakem stoupenců i kritiků, kteří ho nutili, aby se vyjádřil k tomuto ožehavému problému, publikoval v roce 1871 dílo "Původ člověka". Charles Darwin se nikdy necítil dobře na hrotu sociální debaty, jejíž tématiku takto pomohl konstruovat.

Po skutečných kořenech protestu proti církevnímu výkladu božího stvoření se musíme poohlédnout o 65 let dříve. Dva muži - přírodovědec a geolog - publikovali v roce 1795 nezávisle na sobě dvě práce, které doslova šokovaly čtenářské publikum. Zmíněným přírodovědcem nebyl nikdo jiný než Charlesův děd Erasmus Darwin, brilantní intelektuál v pravém slova smyslu. V knize "Zákony organického života" (The Laws Of Organic Life) tvrdil, že populační křivku řídí soupeření o zdroje, a že právě toto soutěžení je možným činitelem fyzických změn. Dále, že lidé jsou příbuzní opicím a lidoopům, a že na přizpůsobení druhu mohl mít vliv sexuální výběr. S výjimkou přirozeného výběru tedy probral téměř všechna významná témata, která později rozšířil jeho vnuk.

Zmíněný geolog byl Skot James Hutton. Ve své teorii o Zemi (Theory Of The Earth) rozvinul převratnou teorii v níž se snažil dokázat, že Země může být mnohem starší, než udával tehdejší všeobecně přijímaný časový rámec 6000 let, který ustanovil o století dříve anglikánský biskup James Ussher. (Většina současných křesťanů hlavního proudu je ostatně dodnes přesvědčena, že toto datum stojí v Písmu svatém. Biskup Ussher k němu ovšem dospěl ryze světskou metodou - součtem délek života osobností uvedených v biblickém rodokmenu.)

Hutton pozorně studoval geologické vrstvy a přitom dospěl k závěru, že erodovaná hmota smývaná z kontinentů deštěm sedimentuje na mořském dně, kde se vlivem vnitřního tepla planety opět mění ve skálu. Za nesmírně dlouhou dobu se tyto nové skály pomaloučku opět zdvihají až na úroveň kontinentů a opět pozvolna formují hory vystavené povětrnostním vlivům, takže z nových vrstev půdy nepřetržitě vznikají nové horniny. Přijetí představy toho nekonečného cyklu tehdy znamenalo dvojí: uznat, že Země není statické těleso, jehož povrch mění jen činnost vulkánů a zemětřesení, a že popsané erozní cykly a následná znovuzvrstvení vyžadují obrovské množství času.

Význam tehdejšího dopadu Huttonovy teorie nesoucí jazykolamný název "uniformitarianizmus" však nelze přecenit. Tak či tak nemohla ohrozit Ussherovo dogma, protože neposkytla žádnou alternativu. Ač si byl Hutton zcela jist tím, že 6000 let je příliš krátká doba na uzavření předpokládaného cyklu, koncem osmnáctého století nebyl znám žádný způsob určení stáří "geologických epoch". Věc tedy musela počkat dalších třicet pět let. Tehdy se tohoto tématu chopil sir Charles Lyell, metodický britský analytik a výzkumník, který povýšil uniformitarianizmus na základ moderní geologie.

Lyell Huttonovo dílo rozvinul a vypracoval třísvazkovou studii nazvanou "Základy geologie" (Principles Of Geology; 1830-1833) a přesvědčivě popsal časový rámec, který Huttonova původní práce postrádala. Ussherovo dogma se sice zapotácelo, ale přesto zásluhou duchovenstva ještě zůstalo v platnosti, i když sílící světová vědecká komunita dávala za pravdu Huttonovi a Lyellovi: Země evidentně musela být stará milióny let. Jak ale přesvědčit převážně nevzdělané masy o neplatnosti Ussherovy představy? Tak jako předtím Hutton, ani Lyell a jeho stoupenci nedokázali prorazit mohutnou hradbu nevědomosti, po věky tmelené a pečlivě udržované maltou náboženského dogmatu. Avšak čas v ní přece jen vytvořil drobné trhliny, takže když 30 let nato přišel Charles Darwin (1859), našel ji téměř připravenou ke stržení. Rachot, který toto borcení vyvolalo, se jako ozvěna ozývá dodnes.

Lyell publikoval první ze svých tří geologických foliantů v době, kdy Darwin dokončoval poslední ročník teologie v Cambridge (přírodopis byl jen jeho záliba) a Darwina silně ovlivnil. Na osudovou plavbu na H.M.S. Beagle si přibalil první díl Lyellovy trilogie a cestou ho doslova zhltal. Mistrně popsaná a přesvědčivě argumentovaná teorie udělala na 22letého Darwina tak silný dojem, že později konstatoval: "Skutečně si myslím, že v mých knihách je obsažena polovina Lyellova mozku. Vidím věci jeho očima." Mladý Charles tedy vyrazil za svým osudem poháněn Lyellovým géniem a nekonvenčním pohledem na přírodu, který mu v dětství vštípil děd Erasmus. V mysli měl návrh pro svou revoluční teorii a v rukou Lyellovu knihu, jíž použil jako nástroje k její realizaci.

Aniž by to řekl otevřeně, vycházel Darwin z představy, že myriády životních forem řídí vlastní existenci od začátku až do konce samy, bez božské pomoci. Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Ironií je, že to připustil jen velmi neochotně. Byl to zbožný člověk, který vystudoval na duchovního. Nicméně rozpor vyvolaný mezi evolucí (tento termín sám nikdy nepoužil; hovořil vždy o přirozeném výběru) a Bohem se stal beranidlem, jímž nakonec byla definitivně proražena hrůzná tisíciletá zeď doktrinářské nevědomosti.

Nicméně značně pobořená zeď se nikdy nezhroutila úplně a kolem jejích ruin vypukla nekrvavá, dosud neukončená intelektuálně-ideologická válka darwinistů s kreacionisty. Nemá vítěze, i když její průběh časem přinutil některé zraněné ke kompromisům. Obě strany by mohly být uspokojeny, pokud by byly schopny připustit roli Boha jako iniciátora života, který následně, v rámci moudré politiky "zásadního nevměšování", nechal přírodu kráčet cestou evoluce. To by patrně bylo správně. Obě strany však pohříchu zvolily strategii "vítěz bere všechno" a neexistuje nejmenší náznak ochoty k sebemenšímu ústupku na konto protivníka. Prostor využitelný pro rozumný kompromis obě strany za těchto okolností ponechaly otevřený pro ustavičné útoky, při nichž dochází k intenzívní výměně nelítostných salv. James Hutton a Charles Lyell sice nade vší pochybnost prokázali, že Země je významně starší než 6000 let, nicméně byli přemoženi depresivní mocí církevního vlivu.

Za tohoto stavu byla Darwinova argumentace nesmírně vítána: pozvolné změny druhů musely rovněž probíhat ve velmi dlouhých časových úsecích, což byla skutečnost významně posouvající jazýček vah na stranu vědy. Veřejné mínění zakolísalo a zprvu váhavý souhlas stále rychleji přecházel v uniformní odmítání starého smýšlení. (Bylo to období nástupu britského liberalizmu, takže celá záležitost byla navíc i mohutně politizována. Paralela k pozdějšímu nástupu a prosazení marxismu je nepřehlédnutelná. Ostatně sám Marx původně chtěl svůj Kapitál ozdobit dedikací Darwinovi, který to ovšem odmítl. pp)

Alarmující zvrat událostí donutil takřka všechny zanícené kreacionisty pátrat po způsobu, jak utišit kritiky, aby se opět mohli ujmout role, umožňující řídit veřejné mínění. Jenže Ussherova linie 6000 let, již nosili jako řetízek obtočený kolem čela, se ve veřejném povědomí pozvolna stávala symbolem svéhlavého pohrdání skutečností a příval nového vnímání světa jim rval půdu pod nohama. Začali tedy pozvolna upravovat dosud neústupně obhajované tvrzení, že všechno včetně vesmíru vytvořil biblický Bůh. Najednou prý pochopili velkorysou moudrost, která mu umožnila dokončit Jeho zázraky v šesti érách blíže neurčeného trvání, tedy ne doslova jako v bibli v pouhých šesti dnech.

Snahy kreacionistů samozřejmě neskončily tím, že drmolící velebníčci začali opačně šlapat do pedálů. Nejchytřejší z nich se hluboko zažrali do nebezpečné Darwinovy teorie a pátrali po mezerách vhodných k přeplátování děr, vykotlaných vědou v náboženském dogmatu. Jen čtrnáct let po zveřejnění knihy O původu druhů, publikoval J.W. Dawson, geolog a rektor McGillovy univerzity v Montrealu svůj "Příběh Země a člověka" (The Story Of The Earth And Man). Tato kniha je v každém ohledu stejně dobře napsaná a pečlivě argumentovaná jako Darwinovo velké dílo. Dawson mimo jiné poukázal na skutečnost, že Darwin a jeho stoupenci vydávají za platnou v podstatě bludnou teorii, v jejíž argumentaci s ohledem na tehdejší vědecké poznatky zejí tři propastné díry. Lze jen dodat, že zmíněné "tři bludy" beze změn platí dodnes.

Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Dawson si v roce 1873 stěžoval: "Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se toto úsilí (vytvořit umělý život) ukázalo v každém případě jako marné," dodává. A jak to vypadá dnes? Ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života, takže za rovnítkem zívá jen trapná nula. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je "čas písknout na psa a uhasit oheň zbytkem vody z kotlíku". Ale pokud jde o darwinistickou logiku, poznamenal už Dawson: "Požaduje se po nás, abychom uznávali jako základní princip něco, co zcela odporuje praxi".

Za druhý nevysvětlený bod označil Dawson předěl mez rostlinným a živočišný životem. "Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a akumuluje, zatímco druhý okysličuje a spotřebovává. V reprodukci či rozkladu, a jen v těchto případech, rostlina občas napodobuje postup známý u zvířete, ale žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny. Myslím, že tato mezera může být vyplněna jen tím, že někdo počítá s obecnou neznalostí."

Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musel by existovat minimálně jeden můstek, ne-li dokonce nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Nemá-li věda k dispozici alespoň jeden nepopiratelný příklad takového spojení, stojí opět jen před trapnou řádkou nul.

Třetí dírou, táhnoucí se v našem poznání od roku 1873, je "Mezera, zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže - nehledě na nesmírné množství prostudovaného materiálu - zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu."

Bez ohledu na nepřetržité hlasité protesty vědců, ani v tomto případě neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný separátní druh.

Abychom vůči vědcům byli spravedliví: někteří současní špičkoví odborníci na genetiku a přírodovědu přece jen "vypadli z role" a potvrdili, že Dawsonova tvrzení z roku 1873 platí dodnes. Thomas H. Morgan, nositel Nobelovy ceny za práci na poli dědičnosti, napsal: "Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný, i když jsme při rozlišování divokých druhů aplikovali ty nejpřísnější a nejextrémnější testy." Ředitel Britského muzea historie přírody Colin Patterson uvádí: "Nikdo nikdy nevytvořil nový druh pomocí mechanizmu přirozeného výběru. A nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." Toto v žádném případě nejsou mimořádná odhalení. Všichni vědci pracující na příbuzných polích jsou si toho velmi dobře vědomi, ale jen ostudně malá hrstka našla odvahu to veřejně vyslovit.

Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská univerzita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh jednoduše přehlédla - a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v moderních učebnicích. Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.

Snad nejznámějším podvodem sloužícím k zakrytí té největší slabiny ochabující Darwinovy teorie byla proslulá anglická mystifikační kampaň okolo Piltdownského člověka, spuštěná v roce 1912. Padělatelé použili antickou lidskou lebku, kterou opatřili dolní čelistí současného orangutana a přizpůsobili tak, aby vypadala jako velice stará. Zuby opočlověka opilovali, aby se více podobaly lidským. To už bylo mnohem závažnější než Haeckelův podvod, protože padělek byl vydáván za dlouho zoufale hledaný "chybějící článek" mezi člověkem a jeho předpokládaným předchůdcem podobným opici.

Za tímto podvodem stáli téměř všichni tehdejší angličtí špičkoví bojovníci za evoluci! Kolegové z celého světa se k těmto význačným vědcům připojili tak horlivě, že trvalo celých 40 let než byl podvod odhalen. Škoda, kterou tím způsobili pátrání po pravdě, byla neodvolatelná. Svět byl přesvědčen o pravdivosti a správnosti myšlenky darwinistické evoluce a bylo jen otázkou času, kdy se kreacionisté pokusí zarazit tyto podlosti a začnou svolávat své stoupence k poslední rozhodující velké bitvě. K tomuto střetu, který vešel ve známost jako "opičí soud", došlo před 77 lety, v červenci 1925, v zapadlé americké vísce Dayton v Tennessee.

John Scopes, 24letý učitel tělocviku a trenér amerického fotbalu na Daytonské střední škole, hlasitě nesouhlasil s novým zákonem, který v Tennessee zakazoval vyučovat evoluci buď namísto, anebo souběžně s biblickým popisem stvoření. Tento zákon úmyslně přestoupil, když suploval učitele biologie. Nebyla to ovšem náhoda. Scopese si vybrala jako místního zástupce Americká Unie za občanská práva (ACLU). Byl svobodný, takže by v případě, že by proti němu byla vznesena obžaloba, nevystavoval riziku rodinu. Šlo o jeden z mnoha takzvaných "soudů století" a přilákal na 200 reportérů, píšících pro 2000 amerických i světových novin, časopisů a deníků. Tento případ už byl popsán ve stovkách knih a zapracován do mnoha her a televizních i celovečerních filmů. George magazine tento případ v roce 1999 dokonce klasifikoval jako "čtvrtou nejdůležitější událost 20. století".

Historik Garry Wills událost trefně popsal jako: "Nesoud podle nezákona s neobhájci podporovanými nepodporovateli. V nejdůležitějším okamžiku ho zkomplikovalo nesvědectví neznalce a skončil nevítězstvím kterékoli ze zúčastněných nestran." Bezesporu patří do jedné řady s debaklem kolem O. J. Simpsona, takže prezentuje další "modré oko světového formátu", zdobící tvář amerického právního systému.

Byl to prakticky duel neochvějného darwinisty a Scopova právníka Clarence Darrowa a Williama Jennings Bryana, spolehlivého stoupence kreacionismu, zastupujícím stát Tennessee. Oba byli vynikající advokáti a renomovaní řečníci, z nichž každý by sám o sobě zaručeně dokázal všechny ostatní umluvit a přesvědčit o správnosti svých představ o stvoření. Nicméně Darrow kordem svého ostrovtipu rozcupoval na cáry Bryana, který nedokázal obhájit tvrzení, že bible je doslovným záznamem posvátného Božího slova. Z hlediska zákona ovšem zvítězil Bryan, protože předmětem sporu bylo, zda se Scopes, který se, jak sám přiznal, dlouho snažil tento soud vyprovokovat, dopustil porušení platného zákona státu Tennessee. Scopes byl sice usvědčen a pokutován sto dolary, ale tento rozsudek byl později zrušen pro nedodržení jakýchsi formalit, takže se nakonec vlastně nic nestalo.

Je nad slunce jasné, že "opičí soud" byl sehrán jako veřejná darvinisticko-kreacionistická diskuse. V souboji nejvýmluvnějších advokátů obou stran se mělo v přímém a nepřehlédnutelném slovním duelu svedeným před očima celého světa jednou provždy rozhodnout. Když se prach usadil, bylo jasné, že rolující příliv dějin nelze zastavit. Na kreacionisty se definitivně zřítila tsunami darvinismu, i když asi právem korunovaná zpěněným hřebenem pochyb a mnohdy i výsměchu, a vypláchla je z význačných postavení, jímž se těšili po staletí. Dlouhá desetiletí pak přežívali ve společenských a politických brakových vodách. I když jimi Darrow/Scopesova "rána do zubů" nepochybně řádně otřásla, kreacionisté zdaleka nebyli v koncích.

Stáhli se a v období deprese a druhé světové války relativně nečinně vyčkávali, až dokud se společnost v padesátých letech nestabilizovala. Pak jejich opět shromážděné šiky zaútočily na vzdělávací systém, očkující mysl mládeže darwinistickým dogmatem. Tentokrát to ale udělali mnohem lépe. Místo plýtvání úsilím a penězi na lobování legislativy, vstoupili přímo do srdce dění a soustředili se na lokální školské komise. Jejich slogan zněl: Evoluční učení připravuje Ameriku o její víru v Boha a náboženství a ničí morálku i tradiční rodinný život.

Když v šedesátých letech vypukly sociální nepokoje, kreacionisté prohlašovali: "Říkali jsme vám to!" Za jejich primární příčinu označili vyučování "bezbožné evoluce" a požadovali znovuzavedení výuky náboženství ve školách jako nejrychlejší cestu k návratu ke "starým dobrým časům." Současně použili své dosud nejbrilantnější taktiky: formálně zaměnili dosud neochvějně dodržovaný termín "biblického kreacionizmu" za "nauku o stvoření." Nato přešli k dalšímu skvělému úderu: místo aby ovlivňovali školní komise ze zákulisí, nechávali se do nich volit. Jak se dalo předpokládat, sklízeli významné úspěchy zejména v "biblickém pásu", oblasti zahrnující Deep South (nejzazší jih USA).

Mimo zaměstnání se většina vědců vždy dobře baví při zmínce o "vědě o stvoření", již kreacionisté provozují pod hlavičkou téže autority, kterou nezbytně potřebují a marně hledají od doby, kdy mezi ně a zbytek světa položil Darwin hráz z pytlů naplněných pískem. Jenže v přesouvání veřejného mínění z vědci zastávaných pozic, kreacionisté kupodivu dosáhli pozoruhodných úspěchů. Gallupovy průzkumy veřejného mínění z let 1982, 1993, 1997 a 1999 zřetelně ukazují, že počet Američanů, věřících v to, že "lidské bytosti v dnešní podobě stvořil někdy v uplynulých 10 000 letech Bůh", dosahoval v uvedených letech 44, 47, 44 a 47%. Když se Fox News při nedávném průzkumu veřejného mínění dotázaly lidí, co si myslí o původu člověka, 15% akceptovalo darwinistickou evoluci, 50% věří v biblické vysvětlení a 26% cítí pravdu "kdesi mezi tím". Nejvnímavější ovšem asi je skupina zbývajících 9%, která si není jista správností žádného z obou názorů.

Dalo by se jistě argumentovat, že uvedená čísla komentují spíš selhání amerického vzdělávacího systému, než efektivitu strategie stoupenců kreacionizmu. Horečná kakofonie stoupenců kreacionismu ovšem v každém případě dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy hlasování Kansaské státní školské rady poměrem 6 : 4 zrušilo status, za kterého se na středních školách vyučovalo pouze o biologické evoluci. Událost se ihned dostala do ohniska zájmu prakticky všech sdělovacích prostředků, protože tento přístup automaticky zahrnuje i staré pojetí "negeologického vzniku" Země a přechod od kosmologie "Velkého třesku" k myšlence univerzálního stvoření. Kansaská školní rada usilovala o to, aby se věda zabývala oběma možnostmi.

Ačkoli toto hlasování vysoce překonalo cíle vytčené novodobou kreacionistickou ofenzívou, neprojevily soudy žádnou ochotu akceptovat jakékoli srovnávání takzvané "vědy o stvoření " s tím, co se obecně považuje za "skutečnou vědu". V roce 1981 sice ještě v Arkansasu a Louisianě prošly zákony vyžadující začlenění výuky kreacionizmu do programu výuky státních škol, ale arkansaský zákon už rok na to deklaroval americký Oblastní soudní dvůr jako neústavní. Louisianský případ v roce 1987 skončil až u Nejvyššího soudu USA (Supreme Court), jehož konečný a nezměnitelný verdikt zněl: Kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.).

Po této další porážce se kreacionisté, jako dosud vždy, vrátili k rýsovacímu prknu, aby vymysleli jinou mazanou strategii, která by je přenesla devadesátými lety do nového tisíciletí. Posléze přetransformovali "vědu o stvoření" do teorie, jíž mimo "biblický pás" říkají "nenadálé objevení" a uvnitř něho "inteligentní design". Obě verze se opatrně vyhýbají jakýmkoliv odkazům na Boha a charakteristické stránky náboženského vyznání, ale zato tím důrazněji cílí na Achillovu patu darwinizmu, tedy na skutečnost, že se všechny dosud zjištěné druhy objevují ve fosilním záznamu naráz, v plné dokonalosti, samci a samice, což nenechává otevřenou žádnou hodnověrnou cestu, jak by se mohli vyvinout v rámci darwinovského postupu.

Naštěstí pro darwinisty dnes nad touto Achillovou patou triumfuje právní ochrana poskytnutá Nejvyšším soudem. Avšak příliv se zvedá a mocně narůstá. Nakonec se možná znovu vše obrátí jako v dobách, kdy Darwinovo učení zaplašilo nevědomost šířenou kreacionisty předtím, než se objevil, a později při "opičím soudu". Pokud právní ochrana darwinistického dogmatu zůstane nedotčená, pak mu přinejmenším ve školních lavicích nebezpečná konfrontace s dogmatem kreacionismu nehrozí. Závěr ještě nakonec může být velice diskutabilní, protože mnohé školní obvody reagovaly na nátlak tím, že odmítají vyučovat jedno i druhé, což hrozí velkou a vážnou mezerou ve vzdělání příští generace studentů.

Přes extrémní vrtkavost těchto otázek a okamžité údery, následující poté, když se někdo z toho či onoho pohledu postaví na "špatnou" stranu, končí veškeré pokusy o objektivní analýzu závěrem, že obojí, darwinizmus i kreacionizmus, je významnou měrou scestné. Jak by jinak bylo možné, aby si mohly navzájem předhazovat tak obrovské díry a mezery v teoriích, kdyby byly obě strany tak korektní, jak tvrdí? Einsteinova všeobecná teorie relativity, pomineme-li příležitostný nesoulad s kvantovou mechanikou, nemusela čelit žádné opravdové výzvě. Od doby, kdy ji Einstein vyjevenému světu v roce 1915 předložil, nedošlo k žádné debatě o sporných otázkách: pokud je něco deklarováno jako správné, musí být opak nesprávný a tak to má být.

Tak jako všichni dokážeme rozpoznat, co je "dobré", když to vidíme, měli bychom všichni umět rozeznat i to "špatné". Každý má nezadatelné právo akceptovat, že Země je nekonečně starší než 6000 let. Navzdory mnoha důkazům nápadných změn ve stavbě těla, které volají po mikroevoluci, i přes nespočetný počet druhů, neexistuje ani jediný definitivní důkaz o přechodu kteréhokoli z nich na vyšší druh, jak vyžaduje makroevoluce. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Charles Darwin ožil a mohl být konfrontován se skutečnostmi, které se nahromadily od jeho úmrtí, uznal by, že jeho teorie je špatná.

Pokusme se tedy podpořit tvrzení, že se darwinisté i kreacionisté natolik mýlí, že jsou obě příslušné teorie zralé k zavržení. Je jen otázkou času a okolností, než se vynoří jeden či více důkazů, které budou tak jasné v podrobnostech a s tak drtivou platností, že oběma stranám nezbude nic jiného než odložit své obřadní trouby či laptopy a odplížit se do popelnice dějin, tak jak to už udělala spousta podobných zkrachovalých teorií. Jenže než se tak stane, co s těmi, kteří si chtějí ke studiu a prozkoumání zvolit objektivnější a zřejmě mnohem přesnější scénáře o stvoření života, a lidského především?

Zásluhou zarputilé strategie "buď - anebo" se darwinisté a kreacionisté vyboxovali na protilehlé strany velmi širokého intelektuálního spektra, přičemž uprostřed ponechali obrovský pruh země, jakési "středozemí" přístupné komukoliv, kdo má odvahu ho prozkoumat. Ukazatele směru rozmístěné v tomto pásmu jsou nadto četné a překvapivě snadno sledovatelné. To co potřebujete, je vůle a ochota pohlížet na věci otevřenýma očima a vnímat otevřenou myslí.

Co se týče počátku života, staví darwinistický postoj na myšlence "spontánního oživení," proti níž reptal J.W. Dawson už v roce 1873. Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Touto cestou měla být překonána imenzní propast mezi živým a neživým. Na základě toho, co jsme se od roku 1873 až dosud naučili o technických aspektech takového procesu, lze zcela bezpečně tvrdit, že teze o spontánním oživení má menší šanci na přetrvání než příslovečný jarní sníh.

Nevšímejme si skučivých protestů těch, kteří budou zleva i zprava tvrdit, že k tomu nemáme patřičné zplnomocnění. Na území nikoho mezi oběma tábory platí pouze pravidla reality. Tato realita říká, že jednoduše neexistuje žádný způsob, jímž by mohla náhodou vzniknout byť i nejjednodušší životní forma; povězme subvirální mikroorganismus, který náhodou začal fungovat coby živá bytost poté, když se hrstka složek RNK a DNK sama od sebe dala dohromady s náhodným zákvasem chemických sloučenin. Žádná laboratoř nikde na světě nikdy nenašla ani cestičku, jak přesvědčit už hotové lipidy, aby samy vytvořily funkční buněčnou membránu nezbytnou pro zapouzdření jakéhokoliv živého mikroorganizmu. Pak je tu ještě její prostupnost, jež rovněž musí být součástí výchozí směsi, aby buňka mohla přijímat živiny a vylučovat odpad.

Brilantní anglický astronom a matematik Fred Hoyle předložil možná nejdokonalejší analogii průběhu takového procesu, když řekl: "Bylo by to stejné, jakoby náhodné tornádo rozvířilo smetiště, a přitom z materiálů, které se na něm náhodně povalovaly, zcela náhodně smontovalo funkční tryskové letadlo." Je to tak, protože při spatření nesmírné složitosti patrné i na té nejnižší úrovni života, mysl snadno odvrávorá do náručí náboženské víry. Zkrátka, nemohlo a nestalo se to tak, a kdokoli tvrdí něco jiného se buď mýlí, anebo chce uvést do omylu jiné, nebo ho prostě děsí cokoli, co by mohlo vést ke ztrátě hodnoty myšlenek tvořících jeho světonázor.

Jestliže je tedy spontánní oživení nemožné, jak tedy život vznikl? Jak k tomu mohlo dojít? Zde je dobré obrátit se na starého známého Sherlocka Holmese. Ten razil poučku, že by se člověk při každém hledání pravdy měl postupně zbavit všeho, co je rozhodně vyloučeno. To, co pak zbude, i když se o tom stále ještě může pochybovat, je pravda. Vyřadíme-li spontánní oživení, zbývá jako jediná další schůdná alternativa intervence, kterou na jakési úrovni provedla nějaká entita nebo bytosti. (Nedbejte teď oboustranných erupcí vzletných: "No nazdar!?" a hysterických výkřiků z okolí.)

Dříve než teď někdo z naší skupiny průzkumníků "středozemí" přeběhne na stranu pseudovítězů si ujasněme, že touto "entitou či bytostmi" není myšlen "Bůh" v kreacionisty zastávaném antropomorfním smyslu. Jsou tím míněny některé stránky nebo aspekty daných skutečností, které sice dosud formálně neuznáváme, což ovšem nic nemění na jejich existenci, působí na nás, jsme s nimi v interakci způsobem, jemuž právě začínáme rozumět.

Všechny lidské bytosti jsou odjakživa vázané třídimenzionálním světem. Rodíme se do něj, žijeme v něm a nakonec v něm umíráme. Po celý život zápasíme o to, abychom vyhověli svým vlastním životním zkušenostem. Nicméně někteří z nás už měli jisté zážitky nebo se jim dostalo náhledů signalizujících možnou existenci dalších úrovní reality. Takové věci se nemanifestují v obvyklém hmotném (tělesném) smyslu, ale mají čistě éterické formy, které nicméně mají dostatek substance, aby byly postřehnutelné i bytostmi, uzavřenými do tří známých rozměrů.

Někomu, kdo se snaží proniknout do metafyziky, se to zpočátku může jevit jako letmé jemné záblesky; vytrvejte prosím a podívejte se na to trochu blíž. Pozvolna se ustavuje odvětví "nové" vědy, která se zabývá dalšími rozměry. Pod názvem hyperdimenzionální fyzika jsou vymýšleny a uskutečňovány experimenty, které - stručně řečeno - poskytují letmé pohledy do dalších oblastí reality. To se nijak moc neliší od nejranějších Einsteinových studií času a pohybu v období, kdy se chystal roztrhnout 200letou akademickou svěrací kazajku newtonovské fyziky. Mezitím se stejnou kazajkou stala i tehdy revoluční einsteinovská fyzika, ale i ta hyperdimenzionální nakonec najde způsob, jak z ní vyváznout a posunout lidstvo na mnohem vyšší úroveň povědomí, k porozumění skutečné realitě.

Podrobnosti o těchto experimentech jsou obilím určeným pro jiný mlýn; stačí říct, že největší břímě dnes nesou "strunoví teoretici", jejichž subatomární "sjednocovací teorie" vyžaduje deset či více nových rozměrů, aby ji bylo možné považovat za platnou. Tito a jiní lidé v pravý čas jistě udělají potřebné pokroky a od pouhých letmých pohledů, jichž docílili už nyní, dospějí až k úplnému otevření dveří do dalších dimenzí. Až to udělají, pravděpodobně je naleznou obydlené jakýmsi druhem entity nebo bytostmi, o nichž jsme hovořili předtím. Tyto bytosti nejsou nezbytně "Bohem" s velkým "B," ale spíše "bohy" s malými "b". Možná, že jsou to titíž plurální "bohové" zmínění v Genesis ("Pojďme, udělejme člověka podle našeho obrazu, podle naší podoby.") Ale i toto je melivo pro jiný mlýn. Přivádí nás to ale k analýze toho, jak se člověk vlastně stal tím, čím je.

Tato úloha se zdá být jednoduchá, jenomže nikdo v libovolném myslitelném mocenském postavení nemá zájem na konfrontaci, která by mohla definitivně odhalit pravdu o našem původu. Žádný vědec, žádný politik a žádný duchovní nemůže doufat, že si uchová svou moc - v jakémkoli postavení - pokud aktivně vystoupí s pravdou o této brizantní věci. Všichni už měli možnost pozorovat, jak rychle "zmizeli" z pozice jejich kolegové, kteří se odvážili vystoupit z řady, takže je jim jasné, že odveta přijde rychle a zaručeně.

Jak už jsem uvedl, trvají kreacionisté na tom, že Bůh (v tomto případě jediný muž, redukovaný z bezpohlavního plurálu v původním biblickém textu) vytvořil prvního muže podle svého vlastního obrazu a své vlastní podoby. Dobře, ale je-li to tak, musel mít přímo nahromadění dnů v nichž se nic nedaří, protože my, lidé, jsme prachmizerně navržený druh. Pravda, máme sice mozek s vysokou kapacitou, ale z nějakého podivného důvodu z ní smíme užívat jen relativně malou část. (Nyní opět slyšíme zběsilé vytí protestů vědců po pravici, ale nevšímejme si jich. Jestliže nám kterýkoliv ze sta takzvaných "chytrých blbců" /savantů/, kteří mají jakýsi přímý přístup ke stovce rozdílných částí mozku, může předvádět úžasný intelektuální festival, pak tytéž části musí být i v našich mozcích, ale naše "normálnost" nám přístup k nim blokuje.) Morálně představujeme příšerný mišmaš funkcí; jsme schopni být ztělesněným zlem v jednom a vtělenou láskou v příštím okamžiku, přičemž je pokryt i úplný rozsah mezi tím rozprostřených emocí.

V těle ustavičně nosíme více než 4000 genetických poruch, každý z nás jich má v genofondu průměrně 50 (mnozí mnohem víc, někteří méně). A regulérní výzkum objevuje nové a nové. Těch vážných nemá žádný jiný živočišný druh víc než hrstku, ale zároveň také neexistuje takový, který by zahubil jejich nositele dříve, než dosáhnou reprodukční zralosti. My jich máme tucty. Jenže, jak jsme k nim přišli? Lépe řečeno: Proč v nás zůstávají? Jestliže jsou některé z nich stoprocentně smrtící ještě předtím, než je postižený jedinec schopen reprodukce, jak se jim podařilo rozlézt po celém našem genofondu?

Připustíme-li, že Bůh, ve dnech, kdy se nás rozhodl stvořit, dělal to nejlepší svým obvyklým neomylným způsobem, neexistuje žádná legitimní omluva na to, že tento projekt dopadl tak uboze. Rozhodně by nám nedal do vínku více fyzických poruch, než našim nejbližším genetickým příbuzným, gorilám a šimpanzům. Trocha albinizmu nikdy nepoškodí žádný druh, ten není jako tucty ostatních poruch, které s sebou nosíme. Takže proč by nám je nechával? Jaký by mohl mít důvod udělat nás geneticky mnohem méně robustními, než všechny ostatní druhy jejichž se cítíme být pány?

Žádný takový důvod neexistuje, a to je další opěrný bod pro tvrzení, že to jednoduše muselo být jinak.

Pojďme teď zkontrolovat, oč se opírá darwinistické dogma tvrdící, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let, přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové (viz Lucy, atd.) a rané homo (homo habilis, homo erectus, a tak dále.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně (tento druh zanechal proslulý pár 3,5 miliónu let starých stop dvojnožce v tanzanské Laetoli), jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Přesto pro tuto chvíli předpokládejme, že nějak přemostili evoluční mezeru k nejranějším homo, kteří už skutečně snesou tělesné přirovnání k lidem.

Na jakékoli sérii snímků lebky homo předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla pregnantně rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.

Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující ve fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty! (Právě zazněl další řev potupených po naší pravici, ale prosím zůstaňme i nadále mezi frontami a zvažujme pouze důkazy.)

Podle naší mitochondriální DNK existujeme jako druh asi 200 000, plus-mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty, prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce! (Výzkum také ukázal, že neandertálec měl dokonale vyvinutou jazylku, takže byl stejně jako my schopen dokonale mluvit a třeba i zpívat. pp) Kdo ví, co by se stalo, kdybychom s nimi byli v přímé dědičné linii?

Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu objevili. Očividně se kdysi - ostatně jako v každé válce - stala první obětí pravda. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a hádejte, na co přišli? Usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety! Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. To je překvapení, co? Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše "nenadálé objevení" a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.

Pochopte: Lidé primáty nikdy nebyli! Ano, do jisté míry jistě odpovídáme odbornému popisu, protože máme flexibilní ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.

Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů (zdrženlivě řečeno!), máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48!

Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNK!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi "mimořádného", něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. A právě to se stalo. Ukázalo se, že se "chybějící" chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl "jaksi spleten dohromady" (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a nebojme se to říct, přímo "zázračné" techniky.

Jako jediné přijatelné vysvětlení se opět nabízí pouze umělý zásah. Ale čí? Šlo o tutéž hyperdimenzionální entitu, nebo o bytosti, které možná položily základ všeho pozemského života? Ne nevyhnutelně. Jistěže to můžeme považovat za jednu z možností, ale člověk byl v porovnání k započetí života a naplánování všech jeho následujících forem vytvořitelný mnohem snadněji. To otevírá prostor pro asistenci z našeho třírozměrného prostoru. Jinak řečeno, takovými jací jsme, nás mohly vytvořit jiné bytosti z nám dostupného prostoru, které se z účelových důvodů rozhodly udělat nás "podle vlastního obrazu a vlastní podoby."

Připustíme-li toto kacířské vysvětlení, budeme muset vyrazit na dlouhou cestu, abychom si opatřili důkazy. Snad k tomu přispěje snaha vyřešit následující anomálie:

(1) mnoho nevysvětlitelných rozdílů mezi námi a primáty;
(2) naše velice nenadálé objevení ve fosilním záznamu;
(3) příliš nedávný vznik člověka jako druhu;
(4) proč náš druh nemá zřejmého prapředka;
(5) ohromující množství genetických vad; a
(6) evidentně umělé vzájemné propletení našeho druhého a třetího chromozómu.

U posledních dvou jistě nepřekvapí, že jde o charakteristické průvodní znaky geneticky manipulovaných hybridů, o nichž jako o původních lidských bytostech hovoří dávní Sumeři! Začali jsme jimi tento esej a u nich také skončíme.
Jak už jsem poznamenal, na počátku byli Sumeři první velkou pozemskou kulturou. V celé své kráse se jakoby z ničeho vynořila v "době kamenné", zhruba před 6000 lety (viz datování biskupa Usshera!). Přinesla s sebou přes stovku "nej" (primárních objevů, použití atd.), která nyní přisuzujeme vysoké kultuře. Patří k nim mimo jiné i první písemnosti zapsané znaky klínového písma na hliněné tabulky, které pak vypalovali v peci (další z "nej") na kámen. Tisíce jich přečkalo až dodnes, a na mnohých z nich Sumeři vylíčili dobu, v níž na Zemi přišly stovky "bohů" (s malým "b"). Pocházeli z jiné planety, obíhající Slunce po protažené elipse po směru otáčení hodinových ručiček, tedy opačně než všechny další oběžnice.

Když tyto nesmírně nadřazenější bytosti byly na Zemi už delší dobu, rozhodly se vytvořit si skupinu otroků a služebníků, jimž říkali Adamu. Do kamene bylo před 4000 lety (tzn. 1500 let před Starým zákonem) zapsáno, že tito "bohové" schválili "vytvoření Adamu podle své vlastní podoby." Popsané postupy se pozoruhodně podobají genetickému inženýrství, oplodnění in vitro a hybridizaci. Možná nejvýznamnější je to, že ze záznamů vyplývá, že se tak stalo před zhruba 200 000 lety, tedy přesně v období, do něhož ukazují hodinové ručičky naší mitochondriální DNK. Ta nedávno proti všemu očekávání prozradila, že náš druh vznikl právě tehdy!

Když byla práce na Adamu dokončena, byli první z nich zapřaženi do práce v Dolním světě, v horkých důlních šachtách jižní Afriky. Neodpustím si poukázat na to, že téměř každá moderní autorita souhlasí s tím, že lidstvo pochází právě odtamtud. Případný přebytek otroků a sloužících byl k dispozici, takže další skupina byla poslána na práci v luxusním Horním světě, kde byl E.Din ("domov spravedlivých") sídlo údajných stvořitelů, lokalizovatelné do údolí Tigrisu a Eufratu na území dnešního Iráku.

Až do konce poslední doby ledové před asi 15 000 lety se všechno dařilo, když tu bohové zaznamenali, že se obrovská ledová čepice pokrývající Antarktidu začíná rapidně rozpouštět, a že se v blízké budoucnosti její masivní okraje zhroutí do okolního oceánu, což vyvolá obrovské přílivové vlny, které zametou nížiny, v nichž byla jejich města. Jelikož všichni Adamu nemohli být ušetřeni, bylo vybráno několik nejlepších, jimž bylo umožněno přežít údery tsunami ve speciálně konstruované lodi.

Když nastal čas, bohové ve své kosmické lodi vzlétli k nebesům, odkud šokováni rozsahem zkázy sledovali kataklyzma dole na Zemi. A pak, když vody dostatečně ustoupily a bylo možné přistát v pohoří Zagros, nad dřívějším údolím E.Din, teď ovšem pokrytým bahnem a usazeninami, připojili se k přežilým Adamu a společně začali s obnovou decimované civilizace.

Opět si neodpustím vypíchnout, že většina vědců souhlasí s tím, že moderní civilizace (osídlení, zemědělství, atd.) nevysvětlitelně započala asi před 12 000 lety v pohoří Zagros (Toto pohoří je součástí "úrodného půlměsíce". pp), kde by dnes bylo mimořádně obtížné stavět a udržovat obydlí a provozovat jen špatně zavlažované terasové zemědělství. Řídká horská půda (a navíc velmi suché počasí) by vyžadovala mnohem víc vody než půda v úrodných nížinách. Titíž vědci ovšem za žádnou cenu nepřijmou existenci jakéhosi druhu celosvětové záplavy, která patrně zapříčinila, že předchozí civilizace musela začít znovu na (dnes) vyprahlé vysočině.

Většina moderních vědců se vysmívá všem odkazům korelujícím se sumerskými texty, protože je nepovažují za nic víc, než rozšířenou sérii náhod. Tvrdí, že Sumeři byli "až příliš tvořiví" při vytváření svých neuvěřitelně důmyslných, bohatými detaily zdobených "mýtů". Vždyť přece nesčetné podivuhodné věci, které popsali před čtyřmi tisícovkami let, jednoduše nemohou být přesnými záznamy jejich "primitivní reality"...

2010-03-16T05:02:00.000-07:00

From: Kate M.

How do you encourage roleplaying over combat? Good question! Of course, sometimes the game system itself encourages roleplaying over combat, as is the case of the World of Darkness system.

Remember, though, that as the moderator, you can establish your own guidelines for how a player gains experience. In my own Chronicle, for example, I offer experience points for entertaining roleplaying as well as completing the 'homework' I email them. So conceivably, you could offer a 'bonus' amount for good roleplaying. But if you'd rather not give out a lot of experience points, then offer the players some scenarios that discourage combat. For example, say there's a law in your world against killing talking green flugelhorns. Have your players encounter one that is blocking their path and won't let them pass without answering a series of questions designed to be answered in character. If they kill it, they're breaking the law and should be punished accordingly. If they answer the questions correctly, then they should be rewarded.

Another suggested is a little more sneaky: have a few of your NPCs have some pertinent clues to the player's current adventure. If they kill or ignore the NPC's, they lose out on this information. If they roleplay, however, then they might possibly be able to avoid a nasty trap or save some valuable time looking for an item.

Good luck!

From: David "Yogi" U.

Hey John! First off, thanks for all the work you do on this project. The newsletter is wonderful and I keep hard copy of it usually around my AD&D Planescape campaign. It works wonderfully for spurring ideas, both for me and my players.

Now, on the subject of encouraging roleplaying, I find one thing that most people don't use that works very well. I use magic items to develop characters. Stealing an idea from Earthdawn, players get connected to their most favorite items, and sometime find additional powers. The identify spell doesn't do much in my game, as items must be tested to be figured out (great fun with potions). I find that the items, especially multi-use items that evolve with the character help mold the character, and yet help the player think about the character evolving. Most of my players grab onto this, and run with it to levels far beyond expectations, and discovering their item works with them, or sometime, opposite of them, makes great opportunities for roleplaying.

From: Patrick R.

I usually encourage my players into role-playing their characters by giving them special attributes, skills and items. For an example, if your player is role-playing an average ranger, he might get bored, BUT, try to give that ranger something special, like the ability to speak with specific animals, a magical sword which belonged to someone close to him (i.e. dead father, old friend etc.) and which therefore has special sentimental value to the character.

You should also encourage your players into role-playing by rewarding good role-plaers with experience points. For an example, if your player can really act like his/her character would, give his/her character some exp. and he/she will probably continue doing it, and he/she might encourage other players into good role-playing, as the easy exps. are somewhat tempting :)

From: James

To respond to your question about how to get players to roleplay I have a couple of suggestions:
1. I have a friend who always sets 15 minutes aside to do some sort of instantaneous roleplaying, i.e., improv to get his players in the habit of roleplaying. If you have ever seen Who's Line is it Anyhow? with Drew Carrey, you'll know what I mean.
2. Also, I've seen players roleplay more if they see others do it, so I always remind my players that there is a 10% XP bonus for roleplaying well. Along that line, it is helpful to talk to your players one at a time before your game begins to ask them to roleplay and work with you.
3. Along the lines of the first one, try sample encounters that might popup in the upcoming game such as: "A friend you know well just advised the master of your guild to put a bounty on your head for a crime you haven't committed, how does your character handle the situation?"

From: Maxim K.

You requested some tips about converting tactical-combat- loving-berserkers into good roleplayers :-)
1. Rewards...covered in the Roleplaying Tips newsletter (#50 & #51). Do give rewards for talking (most RPG Systems only give EPs for fighting...).
2. Let the players face a situation where fighting is obviously no solution, if your players are so fanatic that they would fight even then, make it obvious that the kind of death their chars will face is not worthy of a hero (i.e. being eaten by gigantic ants or such).
3. Make fights look and feel deadly, modify the rules if needed.
Do NOT use tabletop equipment/miniatures!!! They distract players from thinking of combat as something chaotic + dangerous, but rather as a kind of tactical game they can plan. Unfortunately, in a game with miniatures the players do not visualize

2010-01-03T14:51:00.000-08:00

-5 -38 -11 -35 7 -17 1 -14 0
-2 -40 -7 -39 10 -17 4 -16 0
-2 -45 -4 -44 8 -21 5 -20 0
-2 -41 -6 -40 10 -19 5 -19 0
-1 -39 -7 -39 8 -15 2 -15 0
-1 -39 -8 -38 8 -15 1 -14 0
-3 -37 -9 -34 13 -17 7 -14 0
-2 -42 -8 -41 9 -20 4 -18 0
-2 -47 -4 -47 8 -23 7 -24 0
-3 -44 -3 -41 7 -21 5 -19 0
-10 -33 -14 -28 8 -21 3 -16 0
-1 -39 -7 -41 6 -16 0 -17 0
5 -38 1 -36 13 -14 9 -12 0
9 -39 10 -39 15 -14 14 -11 0
15 -44 18 -42 14 -19 17 -17 0
10 -40 11 -40 18 -16 19 -14 0
8 -38 8 -39 13 -12 12 -13 0
6 -38 4 -38 12 -13 9 -13 0
5 -37 3 -35 16 -13 13 -11 0
8 -42 8 -39 15 -16 12 -15 0
12 -46 17 -46 15 -20 19 -20 0
12 -43 15 -41 12 -19 15 -17 0
-2 -35 -4 -31 14 -18 11 -14 0
4 -39 5 -41 11 -14 10 -16 0
12 -36 13 -35 12 -10 13 -9 1
16 -36 22 -35 12 -10 17 -9 1
25 -39 31 -36 13 -15 20 -12 1
18 -36 23 -36 16 -11 22 -10 1
14 -35 20 -35 11 -9 16 -9 1
11 -36 14 -36 10 -9 13 -10 1
11 -35 14 -33 9 -10 12 -7 1
15 -39 20 -38 11 -13 16 -12 1
21 -42 28 -41 14 -16 21 -14 1
20 -39 26 -36 11 -16 17 -12 1
7 -35 9 -31 12 -15 14 -10 1
8 -38 14 -39 10 -11 15 -13 1
13 -33 18 -31 4 -8 9 -6 1
14 -32 22 -29 3 -8 10 -5 1
21 -33 27 -29 5 -12 11 -7 1
15 -32 23 -30 4 -8 13 -5 1
12 -32 20 -30 3 -7 11 -5 1
9 -34 17 -32 2 -8 10 -6 1
11 -33 17 -29 -2 -9 4 -5 1
13 -36 21 -33 2 -11 10 -8 1
18 -38 24 -34 5 -14 11 -10 1
18 -35 23 -29 4 -14 9 -8 1
13 -33 18 -27 4 -13 9 -7 1
8 -36 16 -35 4 -10 12 -9 1

2008-11-26T07:22:00.000-08:00

Kdo poradí s léčbou aids:

Zdenka Blechová, Plzeňský kraj
Pavel Branšovský, Středočeský kraj
Jaroslav Drábek - Naděje, Brněnský kraj
Věra Dvořáková - Masáže, Pražský kraj
Břetislav Nový - NOVY s.r.o., Pardubický kraj
Jan Pavlica, Ostravský kraj
Jitka Studénková, Pardubický kraj
Zdeněk Troníček - Přírodní léčitel, Budějovický kraj

Diskusní fórum pro aids:

Zatím žádné příspěvky.

2008-10-09T00:33:00.000-07:00

Přírodní prostředky pro léčbu aids:

Aloe Vera (šťáva) bylinné přípravky
Chanca Piedra (phyllautus niuri) byliny léčivé
Kopřiva dvoudomá (urtica dioica) byliny léčivé
Kozinec byliny léčivé
Maca (lepidium meyenii) byliny léčivé
Orientální houby (reiši, maitake, šiitake) byliny léčivé
Pau d´arco (tabebuia impetiginosa) byliny léčivé
Třezalka tečkovaná (hypericum perforatum) byliny léčivé
Kopřiva v zeleném čaji čaje bylinné - léčivé
Aloe Vera - Aloe pravá Havajské esence
Česnek (allium sativum) ovoce a zelenina

Pravděpodobná příčina:

2008-10-07T00:00:00.000-07:00

Pocit bezbrannosti a beznaděje. Lhostejnost ostatních lidí. Silný pocit
vlastní nedokonalosti. Odmítání sebe sama. Sexuální vina.

Nový myšlenkový návyk: Jsem součástí Vesmírného plánu. Jsem důležitý a sám
Život mě miluje. Jsem silný a schopný. Mám se rád a oceňuji všechno, čím
jsem.
Zdroj: Louise Hay

Co znamená aids z pohledu klasické medicíny:

Lidský virus selhání imunity vyvolává u lidí získaný syndrom selhání
imunity - AIDS (acquired immune deficiency syndrom). Od počátku infekce
virem může uběhnout řada let, než je imunitní systém poškozen v takové
míře, že propuknou nemoci spojené s AIDS. AIDS se vyvíjí tehdy, když
organismus již nedokáže dál bojovat proti nemocem, jako je pneumonie,
plísňové nebo parazitární onemocnění a některé druhy rakoviny. Virus se
přenáší tělními tekutinami - krví, semenem, poševním sekretem a mateřským
mlékem. Šíří se, když další jedinci přicházejí do kontaktu s těmito
tekutinami, především sexuálním stykem nebo stykem s kontaminovanou krví.
Nešíří se jako většina virů vzduchem nebo vodou, proto nedochází k
infikování kapénkovou infekcí při kašli nebo používáním stejného nádobí
apod.

Barevná terapie a hypnóza pro léčbu aids:

Psychické působení na imunitní systém by mělo vypadat takto:
Mé T buňky jsou silné a jisté. Mé protilátky kroužící celým tělem odstraní
každé nebezpečí. Všechny složky mého imunitního systému dohromady mi
zachrání život.
Nebo posilování ducha: Každý den mohu potkat někoho velkého, poznat posla
velkých myšlenek a zažít velkolepé pocity. Každý den se probouzím a říkám
si, dnes je ten velký den. Raduji se z velkého dne, který mi přinese
zdraví.

2008-08-11T03:38:00.000-07:00

Zhroucení obranného systému při AIDS znamená, že pacient prožívá v tělesné
rovině lásku, otevřenost, přístupnost a tím i zranitelnost, což v duchovní
rovině ze strachu odmítl. AIDS nám dává na vědomí, že nejsme na světě
sami, že izolování je iluzí a ego klamem, že jsme jenom součástí
společenství, jen díl většího celku a proto za něj musíme nést svůj díl
zodpovědnosti. AIDS tak konečně nutí k odpovědnosti, ohledům a opatrnosti
vůči ostatním - což je téma, které u pacienta zatím přicházelo zkrátka.
Dále nutí k vyloučení agrese při sexu, neboť teče-li krev, je tu nebezpečí
nákazy. Používáním prezervativů se vytváří uměle "hranice", která byla
předtím zrušena. Při neagresivním sexu má pacient šanci naučit se jemnosti
a něžnosti a vypořádat se s tématy, jimž se dosud vyhýbal: se slabostí,
bezmocností, pasivitou - jinak řečeno - s vlastním citovým světem.

Je nápadné, že všechny oblasti, které jsou při AIDS potlačovány (agrese,
krev, bezohlednost...) přísluší mužské polaritě (jang), zatímco témata,
která se vynořují (slabost, bezmocnost, něžnost, jemnost, ohledy...) patří k
polaritě ženské (jin). Nijak proto neudivuje, že AIDS tak dominuje mezi
homosexuály, kteří se vyhýbají ženám. Nejrizikovějšími skupinami jsou
narkomané a homosexuálové proto, že se nejsilněji vydělují ze společnosti.
Přečasto odmítají či dokonce nenávidí ostatní společnost a odmítání a
nenávist k sobě také přitahují. Při onemocnění se tělo učí opaku
nenávisti, zříká se obrany a rozšiřuje lásku na všechny. Nestojíme před
úkolem sexualitu proklít a potlačit, ale vyvážit čistě tělesnou sexualitu
schopností "duchovního kontaktu", jemuž říkáme "láska".

2008-08-07T05:57:00.000-07:00

Co znamená aids z pohledu esoteriky:

AIDS jako kolektivní ohrožení je důsledkem trvání problému, který byl
nastolen rakovinou. Rakovina a AIDS mají obsahově mnoho společného, což
bychom mohli vyjádřit pojmem "churavá láska". Láska míří v první řadě k
duši toho druhého, nikoli k jeho tělu, o to jde sexualitě. Obojí má své
oprávnění - nebezpečná je jen jednostrannost. Sexualita musí být vyvážena
láskou, jinak sklouzne do jednostrannosti, a každá jednostrannost je
"zlá", tj.neúplná a proto nemocná. Naše doba je sexualizovaná, ale bez
lásky. Zdůrazňováním sexuality se snažíme nahrazovat připravenost k lásce.
Sexualita slouží k uspokojení rozkoše, a to především vlastní. "Partner"
je tu jenom pomocným prostředkem. Láska naproti tomu vyžaduje opravdové
setkání s druhým člověkem. Setkání s "tím druhým" je však vždycky procesem
vyvolávajícím strach, neboť se dotýká podstaty vlastního bytí. Setkání s
druhým člověkem je pokaždé setkání s vlastním stínem. Proto je partnerství
tak nesnadné. Láska je spíše prací než rozkoší. Láska napadá hranice
našeho ega a chce, abychom se otevřeli.

Vývoj v rámci homosexuální komunity mířil dlouhou dobu od stálého
partnerství s jednou osobou k promiskuitě. Čím více se láska odděluje od
sexuality, tím rychleji zevšedňují sexuální podněty, sexuální podráždění
musí být stále originálnější, nápaditější a rafinovanější, abychom dosáhli
vzrušení. Z toho vyplývají i extrémní sexuální praktiky, které degradují
partnera na pouhý stimulátor.

AIDS

2008-08-01T12:27:00.000-07:00

Příznaky aids:

Mnozí infikovaní nemají žádné příznaky. Mezi časté příznaky jinak patří
trvalé únava, bolesti v kloubech či svalech, opakované horečky se zimnicí
a nočním pocením. Časté bolesti v krku, zvětšené uzliny, kašel, časté
nachlazení, opary, kvasinkové a jiné infekce, ztráta chuti k jídlu,
hubnutí, průjmy, neobvyklé vyrážky na kůži, změny barvy kůže, zvláště
červenofialové zabarvení. Když nemoc postupuje, objevují se: zápal plic
vyvolaný pneumocystou, kožní rakovina, tuberkulóza a jiná infekce vedoucí
k smrti.

2008-07-30T01:52:00.000-07:00

Složitost luštění je možné měřit
• Datovou složitostí (množství dat potřebných k dešifrování).
• Výpočetní složitostí (tzv. činitel pracnosti) –je čas potřebný k dešifrování.
• Paměťovými nároky – rozsah paměti nutný k dešifrování.

2008-07-17T20:34:00.000-07:00

Kryptoanalýza je matematická disciplina, která se zabývá luštěním zašifrovaných zpráv bez znalostí algoritmů šifrování a dešifrování. Mezi základní způsoby kryptoanalytického luštění patří
• Luštění se znalostí jen zašifrované zprávy (ciphertext-only attack) – kryptoanalytik má k dispozici několik zpráv, které byly šifrovány stejným způsobem. Jeho úlohou je získat dešifrované texty, nebo klíč (klíče), kterým byly zprávy šifrovány.
• Luštění se znalostí původní zprávy (know-plaintext attack) – Kryptoanalytik má k dispozici šifrované zprávy i původní (nešifrované) zprávy. Jeho úlohou je získat klíč, kterým byly zprávy šifrovány.
• Luštění se znalostí vybraných původních textů (chosen-plaintext attack) – kryptoanalytik má přístup k šifrovaným zprávám a jim odpovídajícím původním zprávám a vybírá si původní texty, které šifruje. Tento způsob kryptoanalýzy je účinnější jako luštění se znalostí původní zprávy, neboť kryptoanalytik může šifrovat vybrané bloky původní zprávy, čím získá víc informací o šifrovacím klíči. Cílem kryptoanalýzy je odvodit šifrovací klíč.
• Adaptivní metoda luštění se znalostí vybraných původních zpráv (Adaptive-chosen-plaintext attack) – je speciálním případem luštění se znalostí původních zprav. Kryptoanalytik má k dispozici nejen původní zprávy, které bude šifrovat, ale podle výsledků předchozího šifrování si může vzít libovolný jiný blok původní zprávy, který bude šifrovat.
Bezpečnost kryptografických algoritmů představuje jejich schopnost odolávat rozluštění (prolomení). Rozlišujeme
• absolutní bezpečnost kryptografického algoritmu, kdy kryptoanalýza nebude schopna prolomit šifrovanou zprávu ani v případě, kdy bude mít neomezené množství zašifrovaných zprav.
• praktickou (reální) bezpečnost kryptografického algoritmu, která je založena na výpočetní bezpečnosti. Algoritmus se považuje za výpočetně bezpečný (resp. „silný“) v případě, kdy nemůže být prolomen použitím dostupných prostředků k dešifrování (k prolomení šifry).

2008-07-08T04:27:00.000-07:00

2008-06-23T00:48:00.000-07:00

Klasické kryptografické algoritmy (klasické šifry) dělíme na
• Substituční šifry – nahrazují každý znak kódované zprávy jiným znakem (matematicky se jedná o substituci jednoho znaku za jiný znak). Aby se získala původní zpráva, musí příjemce zprávy znát substituci a vykonat inverzní substituci každého znaku doručené šifrované zprávy. Substituční šifry podle složitosti rozlišujeme:
o Monoalfabetické substituční šifry – realizují jednoduchou substituci každého znaku původní zprávy jiným znakem, který je abecedně posunut o konstantní počet míst. Jiným typem monoalfabetických šifer jsou šifry získané permutací (definovaným přeuspořádáním znaků zprávy) a klíčem (každý znak zprávy je nahrazen jiným znakem z klíče; klíč nesmí obsahovat duplicitní znaky). Hlavní nevýhodou monoalfabetických šifer je to, že šifrovaná zpráva má stejné frekvenční a statistické charakteristiky jako původní (nešifrovaná) zpráva.
o Polyalfabetické šifry – jejich podstatou je použití více substitucí, které se střídavě aplikují na každý znak původní zprávy. To znamená, že jeden znak původní zprávy může být v šifrované zprávě nahrazen různými znaky, což přináší rovnoměrnější distribuci znaků šifrovaného textu.
• Transpoziční šifry – které využívají jako enkrypční/dekrypční transformaci transpozici znaků původní zprávy, tj. znaky původní zprávy se nemění, jenom mění svou pozici.

2008-06-19T02:51:00.000-07:00

Kryptografické algoritmy dělíme na:
• Symetrické – u kterých je možné šifrovací klíč odvodit z dešifrovacího a opačně. Symetrické algoritmy se dělí na
o Proudové algoritmy (stream algorithms), které „šifrují“ zprávu po jednotlivých znacích a bývají označeny termínem proudové šifry (stream cipher). Výhody proudových šifer jsou vysoká rychlost enkrypční/dekrypční transformace (šifrování/dešifrování znaku nezávisí od ostatních znaků zprávy) a malé šíření chyb (každý znak je kódován samostatně). Mezi nevýhody proudových šifer patří nízká úroveň difuze (zašifrovaná zpráva vykazuje stejné frekvenční a statistické charakteristiky jako původní (nešifrovaná) zpráva, což ulehčuje kryptoanalýzu) a malá odolnost vůči úmyslným falsifikacím (je-li šifra prolomená – zprávy mohou být modifikovány bez toho, aby jejich adresát modifikaci rozeznal).
o Blokové algoritmy (block algorithms) – „šifrují“ původní zprávu v blocích. Označují se termínem blokové šifry (block cipher). Blokové šifry transformují skupinu (blok) znaků na jinou skupinu (jiný blok) znaků. Typickým příkladem blokových šifer je sloupcová transpozice zprávy (text zprávy je napsán v řádcích, ale vysílá se po sloupcích). K výhodám blokových šifer patří vysoká úroveň difuze (vysílané bloky vykazují odlišné frekvenční a statistické charakteristiky jako původní zpráva) a imunita vůči narušení (není možné přidat žádný symbol do bloku, neboť by se změnila délka bloku a dešifrováním by se odhalila modifikace). Mezi nevýhody blokových šifer patří zpoždění (k dešifrování může dojít až tehdy, kdy je přijat celý blok) a šíření chyb (chyba jednoho znaku se promítá do celého bloku).
• Nesymetrické algoritmy – používají jiný šifrovací klíč a jiný dešifrovací klíč, dešifrovací klíč není možné odvodit ze šifrovacího klíče. Nesymetrické algoritmy se využívají v systémech s veřejným klíčem, kde šifrovací klíč je obecně znám a dešifrovací klíč je tajný.

2008-06-15T01:24:00.000-07:00

Proces šifrování zprávy (označme ji M) lze popsat tak, že se na zprávu M aplikuje kryptografická transformace (nazývána také enkrypční transformace) Ek , která způsobí zašifrování zprávy M do jiného tvaru, označme ho C, tak, že bude platit C=Ek(M). Adresát po doručení zašifrované zprávy C vykoná její dešifrování, tj. vykoná transformaci Dk (Dk bude z matematického hlediska inverzní funkce k funkci Ek a nazývá se taky dekrypční, dekódovací transformace), pomocí které získá původní zprávu M, tj. bude platit Dk(C)=M. Enkrypční a dekrypční transformace Ek a Dk mohou ještě být (a bývají) závislé od hodnoty jednoho nezávislého vstupu – parametru k (z matematického pohledu jsou to funkce parametricky závislé na parametru k), který se nazývá klíč. Matematická funkce, pomocí které se uskutečňuje šifrování a dešifrování, se nazývá kryptografický algoritmus, resp. šifra (cipher).
Z hlediska užívání klíčů se rozlišují:
• Kryptografické systémy s tajným klíčem – tyto systémy používají stejný klíč pro šifrování a dešifrování a jejich bezpečnost spočívá v utajení klíče. Je zapotřebí, aby si před samotnou komunikaci adresát a odesílatel klíč vzájemně vyměnili, což představuje jistou nevýhodu.
• Kryptografické systémy s veřejným klíčem – pro šifrování je používán jiný klíč jako pro dešifrování, tedy platí C=Ek1(M); M=Dk2 [Ek1 (M)]. Šifrovací klíč k1 je veřejný (znám) a dešifrovací klíč k2 je soukromý (zná ho jen adresát). Bezpečnost systémů s veřejným klíčem se zakládá na tom, že dostupnými technickými a programovými prostředky není možné vyčíslit dešifrovací parametry (soukromý klíč k2) ze známých (veřejných) šifrovacích parametrů (veřejný klíč k1).

2008-06-09T23:12:00.000-07:00

Tedy přesněji řečeno. Těžké to není pokud jde o jednu sklenku a ne jednu láhev. Po skleničce se prakticky nemůže nic stát a orgasmus zůstane neohrožen alkoholickým opojením. Po lahvince se můžete dočkat akorát toho, že jeden z vás bude k ránu pěkně otrávený. Nejlepší léky na to jsou dva. Buď být abstinent a nebo si dát víno po kvalitním sexu. Potom už žádná zkáza nehrozí. Maximálně hrozí to, že budete tak lační po tom lahodném moku, že se přepijete a bude Vám špatně. Ale to už se nemusí Váš partner obávat, že s Vámi nic nebude, protože jste ho před tím absolutně krásně sexuálně vysáli. Jediné co ho bude v tu chvíli zajímat, je rychle Vás uspat, aby nemusel v noci vstávat a přikládat Vám mokrý hadřík na hlavu. Abstinenti to mají asi nejjednodušší. Nevědí jak alkohol dokáže ubrat schopnost na vyvrcholení, protože nikdy alkohol před sexem nepili, ostatně ani po něm a ráno je nebolí z pití hlava. Na druhou stranu však mají své tajné představy, ke kterým se bohužel nikdy neuchýlí, protože právě alkohol má tu vzácnou schopnost odbourávat zábrany. Ten kamarád mi vyprávěl, že několik měsíců přemlouval svou přítelkyni, aby se nechala vyfotit nahá. Napadlo ho nalít jí alkoholem, sebe také a představte si, že to vyšlo. Přítelkyně se tak odvázala, že nestíhal mačkat spoušť fotoaparátu. To focení je oba prý tak nažhavilo, že bez milosti vlítli do postele a bezvadně se pomilovali, sice orgasmus nedorazil ani k jednomu z nich, ale aspoň měli dobrý pocit z tělocviku o půlnoci. Jinak se to prý ani nedalo nazvat, dodával s úsměvem. Jenomže problém nastal hned ráno, kdy zjistili, že tohle řádění odnesl počítač, ve kterém skončila plná sklenice alkoholu, kterou tam jeden z nich nohou skopnul, ulomená zásuvka u stolu a o tom, jak jim bylo oběma po ránu špatně se raději moc nechtěl vyjadřovat. Jak se zdá, tak nevlítli jen do postele, protože byt vypadal jakoby tam řádil celou noc kulový blesk. Marně se pokoušeli celý následující den složit střípky paměti, která jim po alkoholu zbyla a věřte, moc toho dohromady nedali. No jen ty fotky byly všechny, alespoň nějaký důkaz. Kromě toho, dovedete si představit sex abstinenta, kterému přidáme nějaký sexuální problém? To je potom uzlíček nervů. Mám jednu kamarádku, známe se velice dlouho. Je to žena v mužském těle a navíc lesbického zaměření. Tomu říkám absolutní problém. Navíc je abstinentka. Abstinence není problém. Mnoho alkoholiků abstinentům závidí, jak jinak, ale i ona sama se přiznala, že kdyby se dokázala někdy napít, tak by konečně bez ostychu vykřičela na celý svět, jak je vlastně na tom. Tedy aspoň si to myslí. Ale alkohol do pusy prostě nevezme a tak pro změnu ona závidí alkoholikům. Já osobně si myslím, že milování je nejlepší ve střízlivém stavu, ty polohy a nábytek můžete klidně střídat i bez požití alkoholu. Ale na druhou stranu je to jisté dobrodružství, napít se a potom na to skočit. Dlouho si budete pamatovat prima nekonečný sex. Možná že se jednomu z Vás podaří dosáhnout orgasmu, možná že i oběma a možná si na něj ráno i vzpomenete. Nejvíc si však budete pamatovat, jak vás druhý den bolely všechny údy o hlavě ani nemluvím a časem se nad tím společně zasmějete. Poslední malá rada na závěr: „Chceš-li míti prima sex, nepij láhev vždy na ex!“

2008-06-08T00:02:00.000-07:00

Zamyslela jsem se nad jedním výrokem mého známého. Kvalitní víno rovná se kvalitní sex. Prý, když se žena napije dobrého a silného vína, nejlépe ročník 1997, tak je jen otázka času, kdy dobrovolně a bez zábran skočí sama od sebe do postýlky. Jenomže jsou tu jistá ale. I já se občas napiji dobrého vína a nemusí to být zrovna ročník 1997 a nebudu tajit, že určité sexuální vzrušení po nějaké té sklence přijde, ale pokud je toho vína moc, tak nenastane to uplatňované přísloví, nýbrž nastane velká sháňka po léku na žaludek a bolesti hlavy. Výrok bych předělala: „Se sexem a s vínem se musí opatrně a s rozvahou.“ Je pravda, že po alkoholu je člověk tak nějak povolnější. Zábrany mizí a touha roste. Ovšem pokud nevychytáte ten správný okamžik, kdy vína už je dost a další lok by vás umrtvil, můžete se spolehlivě rozloučit s tím pravým a nefalšovaným orgasmem. Kvalitní sex, je podle mě sex s pěkným a divokým vyvrcholením. Po alkoholu orgasmus jen tak nepřijde. Mnohdy to trvá tak dlouho, že samotní milenci honičku za orgasmem vzdají, protože by se asi udřeli. Když si dáte alkohol, tak možná prožijete pěkný zážitek, sex je potom o spoustě vystřídaných poloh, vyzkoušení nějaké nové sexuální praktiky, vyzkoušení pevnosti všeho možného nábytku ve vašem bytě, ale to očekávané vyvrcholení ne a ne přijít. Partnerka po několika desítkách minut zjišťuje, že partnerův penis čas od času ochabne a hladově se snaží o jeho navrácení do předcházejícího postoje. Když se zdá, že penis už opravdu nemůže, snaží se partner o orální sex, ale jeho milá záhy zjistí, že je úplně otupělá. Milování končí, když jsou oba už tak unavení, že nejsou schopni ani otevřít oči, natož zkusit další polohu. Je dost těžké skloubit chuť na sex s chutí na víno.

Kryptologie

2008-05-22T02:40:00.000-07:00

matematický prostředek zabezpečení digitálních dat

Digitální reprezentace dat umožňuje jejich zpracování matematickými metodami. Proces úpravy zprávy, který zabezpečuje její utajení, se nazývá šifrování. Šifrování si lze tedy představit jako matematickou operaci, na vstupu které je zpráva původní a na výstupu je zpráva šifrována. Matematická vědní disciplina, která se zabývá šifrováním, se nazývá kryptologie (cryptology). Kryptologie studuje matematické aspekty bezpečnosti informačních systémů.
Kryptologie zahrnuje kryptografii (cryptography) a kryptoanalýzu (cryptoanalysis). Kryptografie se zabývá technikami utajování zpráv. Speciálním odvětvím kryptografie je steganografie (steganography), která se zabývá způsoby ukrývání zpráv do jiných zpráv tak, že se utají existence tajné zprávy (tj. utají se přenos tajné zprávy; utají se informace o komunikaci). Matematický obor, který se zabývá technikami luštění zašifrovaných zpráv bez znalosti procesu šifrování a dešifrování se nazývá kryptoanalýza.

Vikingové

2008-05-15T07:43:00.000-07:00

Objevení Ameriky Vikingem Leifem Ericssonem je poněkud méně významné, protože se o něm Evropa nedozvěděla. Cesta zůstala uchována pouze v podobě ság, které jsou součást lidového folklóru, který jak bývá zvykem se dědí z generace na generaci. Objevila se i hypotéza, že Kryštof Kolumbus se narodil v městě Bergen na západním pobřeží Norska jako syn bohatého obchodníka a majitele lodí. Kryštof byl otcem poslán k rodinnému příteli do Janova v Itálii na zkušenou. Posléze tu zůstal. Ze ság, které mu byly v dětství vykládány, věděl o cestě Leifa Ericssona. Když se na lodích vydával přes Atlantik do Indie, věděl, že musí narazit určitě na pevninu.
Po uplynutí tohoto období Vikingové po sobě zanechali změněnou zemi. Získala novou kulturu a dovednosti. Objevil se tu ale i feudalismus, který k lepšímu určitě nepřispěl.

Závěr

2008-05-02T03:42:00.000-07:00

Vikingské období, jak se nazývá doba mezi roky 800 a 1100, se do dějin Evropy zapsalo jako období přepadů, pustošení a ničení. Vikingové zanechávali za sebou jen zmatek a utrpení.
Na druhou stranu je to z pohledu rozvinuté západní Evropy málo významné období. Vikingové s sebou do Evropy nepřinesli žádné zásadní poznatky a objevy. Snad jen jejich skvělá stavba lodí by se dala počítat.
Za to z hlediska dějin skandinávských zemí je to období velmi důležité. Ze začátku, kdy dobývali nová území, byli Vikingové známí svým tvrdým způsobem boje. Posléze v době kolonizace Vikingové plýtvali svými životy a energií, aby své území bránili. Obyvatelům Skandinávie se s jejich výpravami otevřela nová cesta s novými poznatky a možnostmi. Trvalo ale dlouho, než se je naučili využívat. Například až za tři staletí se naučili stavět cihlové a kamenné domy oproti dřívějším dřevěným a hliněným. Poznali nové náboženství, které všichni nakonec přijali.
Pro Anglii se stalo vikingské období osudným. Když byla Anglie dobyta Williamem Normanským, potomkem Vikingů, kteří se ve Francii usadili na počátku 10. století, získala nový jazyk a kulturu. William s sebou přivezl francouzskou kulturu. Spojením francouzštiny a původního jazyka Angličanů - saštiny - dostala angličtina podobu, ve které ji známe dnes.
V Rusku se Vikingové podepsali založením Kyjevské Rusi náčelníkem Helgem, který pocházel z rodu zakladatele Novgorodu Rurika. Rurikovci se stali prvním ruským panovnickým rodem a vládli zde několik staletí.

2008-04-25T23:16:00.000-07:00

Figurální umění
Toto umění se tématicky pojí k mýtům o pohanských bozích, hrdinským ságám, ale i událostem z dávné minulosti. Patří sem tesané a malované obrazové kameny k oslavování mrtvých (někdy obsahují i obrazové pásy k vylíčení děje). Díla vyřezaná ze dřeva (i velké sochy) či vetkána do látky. Bojovníci si nechávali malovat své štíty figurálními výjevy.

Ornamentální umění

2008-04-19T01:23:00.000-07:00

Bylo závislé na domácích tradicích a zvycích. Přesto sem přicházely nové prvky z Irska, anglosaské oblasti a Franské říše. Oblíbenější byla zvířecí ornamentika, rostlinná se netěšila takovému obdivu a hlavně nedosahovala takové kvality jako v západoevropských zemích.
K vrcholu tohoto umění došlo krátce před vypuknutím vikingského období (8. století) a s tím se objevil i problém stagnace jejího vývoje. Záchrana přišla v 9. století v podobě nového tvora, který byl medvídětem, štěnětem, kousek měl ze lva i šotka se špičatou čepicí. Vykulené oči na velké hlavě připomínaly brýle. Divoké, malé, vznětlivé, jeho pracky byly neustále v pohybu a chňapaly kolem sebe. Proto se mu také dostalo jména gribedyr „chňapající zvíře“. Svou neustálou činností velmi provokovalo fantazii vikingského umělce.
Koncem 9. století gribedyra vystřídalo „zvíře z Borre“ pojmenované podle místa nálezu u Osla. Ponechalo si neklidné pracky a získalo protáhlý trup, hlavu podobnou masce čelem vždy obráceným k divákovi, zdůrazňovala se plastičnost. V 10. století se objevila zvířecí stočená figura (S) se psí hlavou, která byla vždy zobrazována z profilu. Nazývá se „zvíře z Jellingu“.
V 11. století byl hlavním motivem „jellingský lev“. Opravdu měl postavu lva. Hříva a ohon byly propletené listy a krk a trup byl ovinut hadem.

Vikingové

2008-04-09T03:00:00.000-07:00

Umění
Runové nápisy
Runové nápisy jsou primárními prameny o životě Vikingů. I přes to, že jsou strohé, informují o myšlenkových pochodech, způsobu myšlení a sociálních poměrech ve své době.
Úplně ty první se objevily okolo roku 200. Autory první runové abecedy o 24 znacích tzv. futharku byli Germáni. Předlohou jim bylo několik jihoevropských abeced. Vikingové ale používali tzv. mladší futhark, který měl 16 znaků. Dal by se rozdělit na tři různé řady: na runy dánské neboli všeobecné, švédsko-norské, které se vyskytovaly především ve východním Švédsku a jižním, západním Norsku a norských koloniích na západě, a tzv. halsingské, které vznikly vynecháním nožky u každého znaku, je to určitý druh kryptického nebo kurzívního písma a vyskytuje se v severním Švédsku. Runové znaky se psaly na tzv. „runové kameny“, které byly roztroušeny po celé Skandinávii, ale i v zahraničí, nebo na skrytá místa (spodní nebo zadní části předmětů). Darovávaly se mrtvým jako náhrobní kameny, zvěstovaly světu chvályhodné činy, vyprávěly o králích, náčelnících či udatných bojovnících, kteří padli v bitvě - mimo vlast. Nejvíce runových kamenů se nalézá ve Švédsku. Lidé věřili, že runové znaky mají magickou moc. Znalci run dokázali tuto moc uvolnit a využít ji ve vlastní prospěch. Runy se nepoužívaly k literární činnosti. Byly pouze posvátnými kameny s mystickou mocí, které byly schopné konat dobro i zlo.

Vikingové

2008-04-07T04:23:00.000-07:00

• ULL:
Bůh honitby a vynikající lyžař a lukostřelec. Je znám jen v Norsku a Švédsku, nikoliv v Dánsku.
• LOKI:
Je posledním z Ásů, půl bůh a půl ďábel. K jeho osobě se pojí ty nejhorší vlastnosti. Zná lest, zradu a zlo, nikdy však přátelství, je ale chytrý a vyzná se v léčkách a úskocích, dokáže si pomoci z nouze. Se svou manželkou obryní Angrbodou zplodil tři nestvůry: hada Midgardsormra, vlka Fenrira a královnu podsvětí Hel. Jeho potomek je i osminohý kůň Sleipnir, průvodce Odina. Když Loki odmítl truchlit pro Baldra, Ásové ho přivázali ke skále tak, že na něho neustále kapají kapky jedu z hada, který leží nad ním. Lokiho druhá žena Sigyn jed sice chytá, ale když jí kapka unikne, Loki se otřese a s ním celá země - zemětřesení.
Spolu s Ásy na Asgardu žijí Vánové (také Vaenirové), kteří tu mají jen tři zástupce. Všichni tři ovládají sféru erotiky, sexu, plodnosti a početí.
• NJÖRD:
Je nejstarší z trojice bohů. Mimo jiné je dárcem bohatství i bohem námořní plavby, proto dokáže poručit větru. Ale především je bohem plodnosti.
• FREY (= pán):
Je Njördův syn a nejsilnějším a zároveň nejoslavovanějším v této trojice. Je bohem soulože. S jeho kultem se spojují orgie a posvátná prostituce. Největší oblibě se těšil u Švédů, jak dokazují eroticky akceptované sošky a zvyky, na Islandu, v norském Trönnelagu a v Dánsku. Měl moc nad plodností a růstem lidí, zvířat a rostlin, nad deštěm a sluneční září. Jeho posvátným zvířetem je vepř Gullinbursti.
• FREYA (= paní):
Je to sestra Freyova, bohyně lásky a plodnosti, přírody a země. Prosívali ji o pomoc neplodné ženy. Zárověň měla blízko k černokněžnictví a byla bohyní ženské smrti. Připadala jí polovina padlých válečníků na bojištích. Protože je velmi krásná, bývala často předmětem sporů mezi bohy. Po světě putuje ve voze taženém čtyřmi kočkami.

Vikingové

2008-04-02T04:12:00.000-07:00

Bohové
Bohové na Asgardu se dělí na dva rody. Nejprve tedy o Ásech, kteří jsou hlavním z obou rodů a tvoří bratrstvo - Aesir.
• ODIN:
Je náčelníkem Aesirů, bohem války a padlých bojovníků, náčelníků, králů, skaldů (zpěváci) a kouzelníkem. Jako osobnost je velkolepý, démotický, hrůzný, sadistický a posedlý touhou po moudrosti a vědění. Vládne duševní extází a mystickým opojením.
Vždy ho doprovázejí jeho kopí Gungui, obrozující prst Draupni, osminohý rychlý kůň Sleipnir. Střeží ho dva vlci a informují ho dva havrani. Buďto sedává ve Valhale na svém trůnu Hlidskjalfu, ze kterého obhlíží svět, nebo se radí s uťatou hlavou Mímiho, nalézá runy, v noci pádí se svým průvodem přes hory, lesy a pole, zjevuje se na bojištích a navštěvuje odsouzence jako vysoká jednooká bytost se širokým kloboukem zahalená do dlouhého pláště. Spojuje v sobě velmi protichůdné vlastnost.
• THOR:
Je druhým členem rodu ásů - svalnatý a velmi energicky založený bůh s rezavým vousem. Má mohutné kladivo Mjöllni, jako symbol i zbraň, železné rukavice, které mu umožňují kladivo používat a opasek, který zdvojnásobuje jeho sílu. Snadno se rozčílí, ale rychle se opět uklidní. Při boji nepoužívá lest ani úskok. Když jede oblohou s kozlím spřežením, burácí hrom. Seveřané si o něm navymýšleli spoustu příběhů. Narozdíl od Odina je bohem prostého lidu a má velký smysl pro humor. Stal se také bohem přírody a zemědělství. Svatebčané se k němu obraceli s prosbou o plodnost nevěsty. Vikingové si zvolili jeho kladivo za svůj symbol, jako protiváhu křesťanskému kříži.
• TYR (také Tiwaza):
Jeho vlastnosti jsou oproti předchozím dvěma bohům nezřetelné. Je o něm známo, že byl udatný a řízný. Při záchraně vlka Fenrira přišel o ruku, bojoval při ragnaröku (zánik světa v severské mytologii) s podsvětním psem Garmem a vodil do Valhaly duše významných bojovníků.
• BALDR:
Syn Odina a bohyně Friggy. Byl krásný, přívětivý a obětavý. Zemřel kvůli lsti boha zla Lokiho: podal slepému bratru Baldra větvičku jmelí a on ji na něj hodil. Na pohřbu museli poslat pro čarodějnici Hyrrokin do Jötunheimu, aby pomohla spustit těžkou pohřební loď na vodu. Hirrokin postrčila loď tak silně, že se země zachvěla a Thor se rozhněval. Královna Hel slíbila, že Baldra propustí ze své říše, když uvidí, že pro něj truchlí celý svět. Ale Loki odmítl, a tak Baldr musel v říši zůstat.
• HEIMDAL:
Je bystrý, bdělý a ostražitý - strážce bohů a hlídač mostu Bifröstu. Jeho atributem je roh Gjallahorn. Podle „Písně o Rígovi“ je právě ten, kdo zplodí tři stavy lidské společnosti - otrocký, rolnický a šlechtický.Lidé se proto nazývají „Heimdalovými syny“.

Vikingové

2008-03-27T04:22:00.000-07:00

Kultura
Náboženství
O vikingském náboženství se dovídáme z islandské literatury.
Podle představ Vikingů je středem všeho, podobně jako u Řeků Olymp, velký vrch zahalený v oblacích - Asgard. Stejně jako na Olympu zde sídlí bohové. Nachází se tu Valhala, která je sídlem bojovníků padlých ve jménu boha Odina. Sídlo je od světa odděleno chvějící se duhou, mostem Bifröstem.
Kolem země se rozprostírá obrovský oceán, ve kterém žije nestvůrný had Midgardsormr. Na jeho dalekých březích je skalní svět obrů Jötunheim s hradem Utgardem, kde panuje věčný zmatek. Pod zemí se rozkládá říše smrti Hel. Její východ stráží pes Garm. Do Heliny říše se dostaneme přes most se zlatou střechou, který nás převede přes řeku Gjoll (Hukot). Jméno paláce královny podsvětí Hel je odvozeno od chladu a pouště. Všechno je opravdu velmi podobné řecké mytologii. I to, že se zde ozývají hrůzostrašné výkřiky a kvílení mrtvých.
Raganarök
Nic není věčné, i bohové nemohou žít věčně. Raganarökem je v severské mytologii nazván zánik světa, doba zkázy a soumrak bohů.
Yggdrasil
Yggdrasil je strom - jasan - obrovitých rozměrů, který je symbolem světa s jeho dobrem i zlem, radostí, starostí a utrpením. Koruna se dotýká samotných nebes a její větve se klenou nad celou zemí. Jeho tři kořeny, které ohlodává had Nidhögg, sahají do Helu, Jötunheimu a světa lidí Midgardu. Kmen Yggdrasilu odolává proti hnilobě a plísni a čtyřem jelenům, kteří ohlodávají jeho pupeny. Ve větvích sedí orel, který má mezi očima jestřába. Mezi orlem a hadem Nidhöggem pobíhá klevetivá veverka, která nosí sem tam slova zla. U paty stromu pramení dvě studně. Jedna patří bohovi moudrosti Mími a druhá je bohyně osudu Urd. Na posvátném místě u studny bohyně Urd sídlí tři nějvyšší norny (bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti: Urd, Verdandi a Skuld), které za všechna trápení Yggdrasilu přinášejí útěchu a osvěžení, zavlažují ho, aby neuschl a jejich medová rosa je potravou včel. Zde se schází také thing (sněm) bohů.

Vikingové

2008-03-25T04:26:00.000-07:00

Oblečení a šperky
Jako prameny nám poslouží nálezy z odkrytých hrobů, které ale nejsou příliš dochované, dále tapisérie zobrazující tamější společnost nebo zápisky obchodníků.
Civilní oděv mužů se skládal ze silného vlněného kabátce s dlouhými rukávy. Ti bohatší, kteří si to mohli dovolit, nosili kazajku s rukávy dlouhými až na zem. Kabátec mohl býti přepásán, ale zpravidla splýval volně, jen v pase byl ušit tak, aby přiléhal k tělu. Chudí nosili dlouhé přiléhavé kalhoty a ti bohatí široké, podkasané, podobné pumpkám. Množství látky bylo symbolem majetku. Na hlavě nosili špičatou či oblou čapku z kůže či látky.
Ženy si přes jemnou košily oblékaly šaty bez rukávů dlouhé až na zem s vlečkou. Přes šaty se nosila v cípy splývající kápě bez rukávů. Vlasy bývaly svázány na šíji do uzlu. Byly skryté buď v síťce či pod pokrývkou hlavy. Mladším - dívkám - bylo dovoleno nosit méně okázalý oděv: krátkou sukni a vysoké boty.
Protože byl oblíben přepych, Vikingové v tomto směru nešetřili. Oblečení bylo z velice drahých látek (brokát, čínské hedvábí).
Nejdůležitější ozdobou byla pro Vikinga vlněná nebo hedvábná čelenka často protkaná zlatou nití. Tu směli nosit pouze válečníci. Mimo jiné nosili muži také náramky pletené či různě stočené ze zlata či stříbra. Byla to odměna od králů pro členy své úspěšné družiny nebo pro skaldy (zpěváci).
Okolo krku dámy nosily zavěšené šňůry perel, na tenkých řetízcích měly pověšeny nůžky, pouzdro na jehly, nůž a klíče. Na krku či ve vlasech byste mohli zahlédnout zlaté či stříbrné kruhy. Na prsou nosily soupravy oválných miskovitých spon ze želvoviny. Mezi ně patřila i kulatá nebo trojlistá spona, součást kořisti manželů.

Vikingové

2008-03-19T05:47:00.000-07:00

Dopravní prostředky
Nejdůležitější byla loď - vrchol technické dovednosti, nejdokonalejší své doby. Byla nejcennějším majetkem každého Vikinga (obrazová příloha č. 29, 31-33, 34, 35, 38).
Lodní stavitelé vyvinuli kýl, a tak se z veslového člunu stala loď. Velmi zajímavá je, že ještě v 6. století severské národy neznaly plachtu. Délka lodí se pohybovala od 20 - 47 m a šířka dosahovala hodnoty až 7 m. Výška byla až 2,5 m. Nosnost dosahovala 20 t. Významnou předností těchto lodí byl malý ponor. To Vikingům umožňovalo plavit se po řekách až několik kilometrů do vnitrozemí.
Kýl a obě vaznice se vyráběly z jednoho kusu dubového dřeva. Plášť lodi byl ze snýtovaných planěk - vrchní částečně překrývala spodní. Mezery byly utěsněny vlněnými provazci napuštěnými dehtem. Řady planěk se s žebry lodě spojovaly houžvemi, čímž loď nabyla pružnosti nutné pro plavbu na rozbouřeném moři. Do středu byl upevněn podstavec na upevnění stěžně (dlouhý jako polovina lodi). Vesla 3,5 - 6 m dlouhá byla z borového dřeva. Kormidelní veslo bylo umístěno na pravoboku tak, aby bylo lehce ovladatelné.
Mezi menší lodě patřily tzv. aeringer a karfi. Lodě typu karfi si majitelé brali s sebou do hrobu. Lodě typu knarr sloužily k přepravě zboží a k dopravě osob. Byla s nimi podniknuta většina objevitelských cest do severního Atlantiku.
Největší byly tzv. „dlouhé lodě“ (Langskibe, Langskipene). Největší z nich se také nazývaly „dračí lodě“ (drekid, drageskibe a u nás jsou nazývány drakary). Název byl odvozen podle dračí hlavy (obrazová příloha č. 30) na přídi, která měla zastrašit nepřítele. Bývaly 42 - 47 m dlouhé, 7 m široké a ponor měly 1,5 - 2,1 m, stěžeň (24 m) a plachtu (230 - 240 m2). Uvezla 260 osob, pro které tu bylo 60 vesel.
Lodě panovníků bývaly zdobeny řezbami (i zlacené). Plachty bývaly pestře barevné, vyšívané zlatem nebo malované. Panovníci si mezi sebou plachty dávali darem.
Největší památky lodí se nám dochovaly v Norsku. Tři relativně zachované lodě byly nalezeny v Tune (1867), v Gokstadtu (1800) - (obrazová příloha č. 37) - a v Osebergu (1903) - (obrazová příloha č. 39, 40). Zrekonstruované lodě jsou dnes vystaveny v Muzeu vikingských lodí v Bygdöy u Osla. Lodě byly použity jako pohřební schránky pro vysoce postavené osoby. Vydržely v dobrém stavu díky konzervačním účinkům modrého jílu, ve kterém byly uloženy.
Jezdeckým prostředkem bylo nejoblíbenější zvíře kůň. Byl svým pánem tak milován a vážen, že se s ním nechávali i pohřbít.
Těžké náklady se přepravovaly na vozech (pokud nebyl sníh). Měly čtyři těžká kola, dlouhé oje, někdy sundavací střechu. Ty honosnější byly vyřezávané a malované (obrazová příloha č. 36).
V zimě se používaly místo vozů saně. Spodek měly ve tvaru bruslí a oddělitelnou střechu či celý vršek. Bohatší saně měly v rozích vyřezané zvířecí hlavy a na vnějších stranách různé ornamenty.
Posledním dopravním prostředkem, který nesmí být opomenut, jsou lyže.
V zimě se Vikingové raději uchýlili k rodinnému krbu a nepodnikali žádné cesty po studeném a rozbouřeném moři.

Vikingové

2008-03-17T03:10:00.000-07:00

Nástroje
Vikingové byli velmi zručnými řemeslníky. První místo patřilo kovářům. Tato činnost souvisela s každodenním životem všech lidí, protože vyráběli zbraně, nástroje a nářadí. Kovář byl váženým občanem a jeho nástroje mu byly posléze kladeny do hrobu. Bylo vyvinuto truhlářské a zemědělské náčiní a i k rybolovu Vikingové používali podobné pomůcky jako se používají dnes. Byly nalezeny potřeby k šití a vaření.
Keramika nebyla všeobecně rozšířeným materiálem. Velmi rozšířený byl mastek, dřevo a železo. Také byly nalezeny pomůcky, ze kterých lze usuzovat, že Vikingové vyráběli sklo.
Mince, váhy a míry
Mince byly posuzovány podle kvality materiálu a hmotnosti. Byly nalezeny stříbrné poklady, kde se mezi ostatním stříbrem vyskytovaly rozlámané mince přesně podle potřebné hmotnosti nebo mince s dírkou či očkem, které sloužily jako amulet či přívěšek.
První mince se začaly razit koncem 9. století. Severští mincíři se snažili napodobit dorestadskou minci Karla Velikého z počátku 9. století, ale pro svou nevzdělanost nerozuměli nápisům, a tak je zkomolili. Nedlouho potom se ale začaly objevovat první severské motivy - mužské portréty, čtvernožci, ptáci, lodě,...
Mince druhé poloviny 10. století byly lehké, tenké a často jednostranné. Předlohou jim byly anglické mince. Najdeme na nich bojovné symboly - meč, korouhev, luk a šípy - nebo křesťanské - kříž, boží ruka - a jiné jsou se symboly pohanskými - motiv ptáka (holubice svatého Ducha nebo havran boha Odina), třícípé znamení (symbol trojjedinosti nebo tři štíty) či kladivo (kladivo - zbraň boha Thora, pallium či kříž ve tvaru T).
Vikingové uznávali vlastní systém vah: 1 mörk (hřivna, tj. 0,257 kg) = 8 aurar = 24 ertogar = 240 penningar
O mírách Vikingů se toho ví méně než málo. Snad jen to, že délková jednotka byla podobná římské stopě (29,5 cm).

Vikingové

2008-03-13T05:37:00.000-07:00

Řemeslná výroba a životní styl
Zbraně
Mezi hlavní zbraně vikingského bojovníka patřily meč, sekera, kopí, luk a šípy. Těmi nejdůležitějšími byly meč a sekera, které každý Viking nosil stále u sebe.
Vikingové používali dvousečný železný meč s dlouhou širokou čepelí. Protože každý Viking miloval přepych a barvy, byly meče i vykládány nebo zlaceny. Nedosahovaly takové kvality jako franské meče, po kterých byla velká poptávka (vývoz - trest smrti).
Narozdíl od meče, který používal snad celý svět, byla sekera čistě severská zbraň. Byla symbolem krvelačnosti a bojechtivosti. Kolem 8. století vznikl první typ sekery tzv. skeggöx neboli bradatice. Její spodní část byla protažena dolů, a tak připomínala bradku kozla. Kolem roku 1000 se ujal druhý typ tzv. široká sekera, která měla tvar pravidelného lichoběžníka.
Kopí mělo tři hroty ve tvaru dlouhého štíhlého listu. Novější byla vykládána stříbrnými geometrickými tvary.
Z luků a šípů se nám dochovaly jen těžké hroty šípů, které byly noseny ve válcovém toulci.
Nůž se vyráběl ze železa, byl jednosečný s dřevěnou či kostěnou střenkou. Muži ho nosili za opaskem a ženy pověšený na řetízku na krku.
Nejdůležitější pro Vikinga byl kulatý a plochý, nepříliš silný dřevěný štít (mohl být pomalován, zavěšovaly se na boky lodí), kroužkové brnění s dřevěnou nebo železnou přilbou. Brnění a přilby (kónický tvar) byly určeny pro vikingské náčelníky a nebyly moc rozšířeny.
Někteří Vikingové - vojáci - trpěli zvláštním typem psychopatie. Měli z boje zuřivé opojení a bojovali bez výzbroje, prostě jen tak (nazývali se berserkové a ulfhe nar). Říkalo se, že je bůh Odin očaroval.
Nejoblíbenějším zvířetem byl kůň a až za ním následoval pes. Obě zvířata svého pána následovala až do hrobu, kde byla spolu s ním pochována. Vikingové byli stejně dobří jezdci, jako mořeplavci a neváhali pro svého koně koupit tu nejkrásnější a nejlepší výstroj. Výstroje bývaly vykládané a bohatě zdobené.

Potrava

2008-03-11T02:30:00.000-07:00

Potrava
Potrava se podle sídlišť odlišovala, protože nejsou všude stejné podmínky pro chov a pěstování. Dávali přednost vaření před pečením, které však přeci nebylo opomíjeno. Své potraviny si dovedli uchovávat pomocí konzervování nebo sušení.
Pilo bylo pivo a medovina a v zámořských centrech i víno. Jedli celozrnný chléb z žita nebo ovsa. Z masa ryby, ovce, jehňata, kozy, koně, hovězí dobytek, telata, vepře a v severnějších oblastech a na ostrovech i velryby, tuleně, lední medvědy, jeleny, losy, srny a divoká prasata. Zelenina a ovoce jim na stolech také nechyběla (hlávkové zelí, cibule, jablka, oříšky, bobule různých keřů).
Jedli většinou dvakrát denně - ráno tzv. dagver r a večer tzv. náttver r. V domácnosti měli, co se týče jídla a stolování, stůl, židle, ubrusy, talíře, nože a lžíce (vidličky původně neměli, byly dovezeny později).
Literární památky
Literární památky z doby vikingské nejsou početné. Všechny zmínky jsou poznamenány jistou dávkou fantazie autorů. Nejvíce se dovídáme od tří autorů: od Anglosaského krále Alfréda, který si vše nechal vyprávět od kupců a cestovatelů, a tamější situaci popsal koncem 9. století, od Adama z Brém, který sepsal okolo roku 1075 dějiny habsburských arcibiskupů a od obchodníka at-Turtúšího, který v 10. století popsal svou návštěvu ve městě Hedeby.

Rodina, zábava, hygiena

2008-03-04T05:40:00.000-08:00

V mírových obdobích Vikingové tíhli k rodinnému životu. Nová manželství se uzavírala dohodou mezi jednotlivými rody. Ten, kdo se odvážil svůj rod zradit nebo porušit jinak jeho pravidla, podstupoval trest doživotního psance, což byl pro Vikinga nejhorší trest.
Stolní hry dosahovaly u severských národů velmi vysoké popularity, byly na denním pořádku. Hrály se šachy (obrazová příloha č. 13), které se sem dostaly z Indie, dáma, hra na způsob mlýnku či jiné. Byly nalezeny i hrací kostky a hrací deska tzv. taflbor .
Nejsou známy jasné důkazy hygieničnosti Vikingů (obrazová příloha č. 9). Někteří cestovatelé tvrdí, že se nemyli, jiní opak. Je ale známo, že existoval den laugardagr (sobota) neboli den koupele. Pokud měli hodně špinavé prádlo, používali jako mýdla odleženou kraví moč, protože obsahuje čpavek - velmi dobrý čistící prostředek. Lékařství bylo přirozeně na velmi nízké a primitivní úrovni. Ranhojiči byly převážně ženy.

Města

2008-02-22T14:21:00.000-08:00

Města vyrůstala na pobřeží, na křižovatkách námořních obchodních cest (Hebedy), ale i ve vnitrozemí na křižovatkách pozemních obchodních cest. Dále na místech, kde se konala thingová shromáždění (Viborg), kolem náboženských středisek a královských sídel. Největší pravděpodobnost patří asi střediskům vzniklých na křižovatkách obchodních cest.

Zaměstnání

2008-01-12T10:37:00.000-08:00

V době klidu se pěstovala honitba a rybolov, méně zemědělství (jih) a chov dobytka (více na severu) a nejméně obchod. V zemědělství se užívalo rádlo tzv. ar r a pluh. Dále srp na žití obilí, kosa na sekání trávy, nože a pro práci na poli se užívaly lopaty a motyky. Pěstoval se ječmen, oves a žito. Mezi domácí zvířectvo patřili koně, hovězí dobytek, kozy, ovce, psi a kočky. Kozy, krávy a ovce vyháněly na horské louky, tzv. setery, kde se samostatně živily až do podzimu.

Společnost a právní systém

2007-12-15T04:41:00.000-08:00

Existovaly tři společenské stavy. Po králi měla největší moc vrstva tzv. jarlů - velkostatkářů, kteří měli vlastní družinu a lodě. Nejpočetnější byl selský stav. Rolník byl svobodný a oprávněný nosit zbraň. Poslední byl stav nesvobodných otroků, většinou válečných zajatců.
O právním systému je toho známo málo. Země byla rozdělena na územněsprávní celky, kde hlavním orgánem bylo tzv. thingu, tedy sněm všech svobodných mužů a uzpůsobilých k nošení zbraně. Plný trest bylo useknutí nosu, poloviční vypíchnutí oka a čtvrtina useknutí ucha. Za vraždu byl trest smrti oběšením. Nejhorší trest byl vyhnanství, osud psance. Bojovníci měli možnost své problémy řešit souboji (holmganga). O rozvodu rozhodovala žena. Mohla střídat muže podle libosti a nikomu to nevadilo. Nezáleželo na stavu (kromě otrockého), byly váženy a měly všeobecnou úctu.
V čele byl král. Byl volen válečníky, ale jeho moc byla omezena mocí „lidu“ neboli thingu. Kromě válečného stavu. Později se titul krále stal dědičným.

2007-12-13T03:19:00.000-08:00

Původ slova Viking
Původ slova Viking není jednoznačný. Pravděpodobné má severský původ, protože slovo Viking se téměř nevyskytuje v literárních památkách národů žijících mimo skandinávskou oblast. Ve franských kronikách jsou Vikingové nazýváni Normanni, čímž jsou pravděpodobně míněni Norové. V anglosaských análech jsou zmiňováni Dani, dnes nazýváni Dánové. Dá se ale přepokládat, že těchto názvů bylo používáno všeobecně pro všechny Seveřany. V Německu je kronikáři pojmenovali Ascomanni („jasanový muži“ - vikingské lodě bývaly z jasanu). V Irsku se jim říkalo Gallové (cizinci) nebo Lochlannach (člověk ze severu). Byly rozlišováni „černé“ (Dánové) a „bílé“ (Norové). Toto označení bylo asi podmíněno barvou štítů a košil. Byzantské a arabské prameny používaly označení Rus (ze švédského Ruotsi = veslaři). Ve Španělsku bylo používáno slovo madjus (pohanští kouzelníci).
Existuje mnoho hypotéz, jak slovo Viking vzniklo, tedy alespoň některé z nich:
• „víg“ (boj, bitva) nebo „vík“ (zátoka, záliv, fjord) - lidé, námořní piráti, kteří číhali na své oběti ve fjordech a zátokách;
• „vikja“ (vyhýbat se), „vikingr“ (odbočení, odjezd) - pirát opakovaně odjíždějící za svou kořistí, při návratu se musí vyhýbat pronásledujícím lodím;
• „Vík“ (místní název v Norsku) - ten, kdo odtamtud pocházel;
• „wikan“ (tuleň) - „lovci tuleňů“.

Život Vikingů

2007-11-24T02:52:00.000-08:00

Vikingové neexistovali jako jeden národ. Tvořili kmeny a seskupení, kterým vládli náčelníci. Kralovraždy, vzpoury a války mezi sebou nebyly nic neobvyklého. Dvě věci měli společné jazyk (staronorština) a náboženství. Byli to poslední pohané v Evropě. Jejich náboženství je učilo dodržovat úctu k jedinci a akceptovat svobodu. Podobné bylo i umění, společenské zřízení a stavba lodí.

Objevení Ameriky

2007-11-13T09:35:00.000-08:00

Tato událost se dochovala jen v podobě ság, a tak je předmětem stálého výzkumu.
Prý to byli Norové, kteří první spatřili severoamerickou pevninu. Roku 986 z Islandu vyplul Björn Herjolfsson do Grónska. Cestou se odchýlil od správného kurzu a několikrát spatřil neznámé břehy. Prozkoumat neznámou pevninu spatřenou Björnem Herjolfssonem vyplul roku 992 Leif Eriksson, syn objevitele Grónska Erika Rudého. Přistál na třech místech: do země Helluland (země plochých kamenů, pravděpodobně jižně od Baffinova ostrova), do Marklandu (lesnatá země, pravděpodobně Labrador) a Vinlandu (jižně od zálivu sv. Vavřince). Zřídil zimní tábor a přezimoval. Tábor byl později nazván „Leifburdir“. Pro víno, které tu rostlo, dostala země jméno - Vinland. Příští rok se vrátil domů.
Po Leifovi připlulo ještě alespoň šest výprav. Okolo 1002 podnikl tuto cestu i jeho bratr Thorwald Eriksson, který zahynul v boji s indiány - „Skrälingy“ („muži v kožených člunech“). Další pokus uskutečnil Leifův švagr Thorfin Karlsefni. Podařilo se mu navázat kontakt s obyvateli pomocí výměnného obchodu. Po třech letech se vrátil domů.
Poslední zprávy o vikingské osadě ve Vinlandu jsou z roku 1121, potom mizí. O mnoho století později objevil neznámý mořeplavec Humbold v okolí zálivu sv. Vavřince „bílé“ kmeny indiánů. Snad potomci slavných Vikingů?!
Vikingové chtěli tuto novou zemi získat pro trvalé osídlení stejně jako Grónsko a Island. Bohužel narozdíl nich byla tato pevnina obydlena a obyvatelé se k nim nechovali nijak přátelsky. Bylo to také daleko od jejich domovů, které byly stejně materiálně slabé. Pro tyto nepříznivé podmínky nedošlo k obydlení a objevení světu. Pokud by k tomu došlo, byly by světové dějiny asi jiné.

Vikingové v Grónsku

2007-11-12T03:57:00.000-08:00

Poprvé bylo spatřeno asi roku 900 Norem Gunnbjörnem. Viděl kus východního pobřeží (zabloudil) a nazval ho „Útes Gunnbjörnův“. Roku 982 se tam vypravil Erik Thorwaldsson, který měl přezdívku „Rudý“ pro barvu svých vlasů. Byl odsouzen k vyhnanství a rozhodl se ho strávit na moři. Nejdříve plul na východ, dále okolo mysu Farvel k jihozápadním břehům, kde skupina z nich přezimovala a místo nazvali „Erikův fjord“. Potom se vypravil podél západního pobřeží až k dnešnímu Godthaabu. Po uplynutí trestu se úspěšně vrátil na Island.
Novou výpravu chtěl uskutečnit s mnohočlennou flotilou. Aby přilákal více lidí, pojmenoval zemi „Zelená země“ - „Grönland“. Většina odvážlivců však zabloudila a zahynula. Erik se usídlil na místě zvaném Brattahlida a postavil si tu dvorec, který byl objeven roku 1932.
Vznikly tu dvě osídlené oblasti. Na jihu nedaleko dnešního Julianehaabu tzv. „Východní sídliště“ a na severu tzv. „Západní sídliště“. Obyvatelé se živili chovem krav, koní, ovcí, vepřů a koz, částečně honitbou a rybolovem. Jedli maso, sýr, máslo a pili mléko.
Okolo roku 1000 sem stejně jako na Island dorazilo křesťanství. Během 11. století se postupně rozšiřovalo. Jako misionář tu sloužil Erikův syn Leif, který se nechal pokřtít od norského krále Olafa Tryggvasona roku 999. Erik se opravdovým křesťanem nikdy nestal. Prvního biskupa Grónsko získalo až ve 12. století.

Vikingové na Islandu

2007-11-07T00:44:00.000-08:00

Podle skandinávských pramenů existují dva či tři možní objevitelé Islandu. Prvním byl norský psanec Nadodd, který byl cestou z Norska na Fayerské ostrovy zahnán bouří k neznámé pevnině. Nazval ji „Země sněhu“. Druhý byl Švéd Gardar, který cestou do Skotska byl zahnán na severozápad k neznámé pevnině. Nazval ji „Gardarovy ostrovy“. Poslední - Nor Floki z Rogalandu - se dozvěděl o „Zemi sněhu“. Dvakrát tu přezimoval a nakonec ji nazval tak, jak se jmenuje dodnes „Island“, což znamená „Země ledu“. Byly objeveny zprávy, podle nichž před příchodem Vikingů byl Island osídlen malou hrstkou keltského, křesťanského obyvatelstva - hlavně poustevníci a pár irských mnichů tzv. „papar“ (posléze zemi opustili, protože odmítli žít na jedné půdě s „pohany“).
Island byl kolonizován Nory. První osadníci byli uprchlíci z Norska, kteří se nechtěli podřídit vládě Haralda Krásnovlasého.
Noví osadníci si půdu pro svůj nový domov vybírali tradičním způsobem. Vhazovali do vody sloupky z křesla nejváženějšího člena rodiny. Kde sloupky přistály, tam se vylodili. Věřili, že sloupky jsou řízeny vůlí bohů, které se podřizovali. První, kdo uskutečnil zábor země byl Ingolf Arnason. Vystoupil na břeh a nalezl teplé prameny, kterými je Island dnes znám. Podle nich toto místo pojmenoval „Reykjavík“ neboli „Kouřová zátoka“.
Největšího osídlení spadá do 30. letech 10. století. Neexistovala již žádná nezabraná půda, a tak si ji noví obyvatelé museli od starousedlíků pronajímat. Živili se rybolovem a pastevectvím. Posléze se tu vyvinula vlastní islandská kultura s výrazným přispěním keltských prvků.
Kolem roku 1000 se sem dostalo i křesťanství misí krále Olava Tryggvesona. Sněm všech svobodných Islanďanů rozhodl, že se křesťanství stane oficiálním náboženstvím, ale každý smí tajně obětovat bohům. Kdo bude ale přistižen, bude potrestán tříletým vyhnanstvím.
Do roku 1264 zůstal Island samostatným útvarem, potom se stal součástí Norska.
(obrazová příloha č. 1, 2 a 3)

Vikingové v Rusku

2007-11-03T03:00:00.000-07:00

Na východ - do Ruska - měli namířeno Švédové. Ti nebyli nazýváni Vikingové, ale říkalo se jim Varjagové. Jejich výpravy nebyly uskutečňovány kvůli kolonizaci, ale jejich cílem bylo zřízení a ovládnutí dlouhých a významných obchodních cest. Opěrné body jejich moci vznikaly u velkých řek ve vnitrozemí.
Před příchodem Varjagů zde existovalo několik malých státečků, které vznikly jako obchodní střediska okolo velkých měst. Na severu byl hospodářským centrem Novgorod (Holmgardhr) u Ilmenského jezera a na jihu Kyjev na řece Dněpru. Roku 862 se chopil moci v Novgorodu Varjag Rurik (obrazová příloha č. 5) a postupně ovládl celý sever. Jeho následník Oleg (obrazová příloha č. 6) říši rozšířil, roku 882 dobyl Kyjev. Poprvé se tak sjednotily malé ruské státečky a vytvořily velkou říši. Pro svou strategickou polohu se hlavním městem říše stal Kyjev.
Jak vyplývá z cestopisů obchodníků, neměli Varjagové ani pole ani vesnice. Živili se obchodem s kožišinami a vyžadovali od sousedních slovanských kmenů platit poplatky. Hlavním Olegovým zájmem byly obchodní styky s Byzancí. A samozřejmě vlivem těchto kontaktů došlo roku 988 k všeobecnému pokřesťanšťování Kyjevské říše. Stalo se to za vlády knížete Vladimíra Svatého, který se nechal pokřtít. V důsledku toho nechal zničit všechny předměty, které měly co dělat s pohanským náboženstvím.
Švédové tu pěstovali obchod s Byzancí a okolními zeměmi až ke konci vikingského období (přibližně 11. století), ale na území dnešního Finska a Pobaltí se zdržovali i ve 12. a 13. století.
Pro rozdíly v kmenové příslušnosti a velmi odlišných jazycích nikdy nedošlo k úplnému splynutí původního a varjažského obyvatelstva. Varjagové nosili tetování, vydržovali si harémy, byli známí neotesanými způsoby a nedodržováním hygieny, nosili sulejmanské meče. Živili se i obchodem s otroky a otrokyněmi. Ale byli pohostinní, udatní, řešili spory souboji tzv. hólmgangy, obětovali bohům zvířata i lidi a měli zálibu v lodích a pohřebních rituálech.

Vikingové v Irsku

2007-11-02T07:22:00.000-07:00

Norové nalezli Irsko rozdrobené na politicky samostatná království, která nebyla schopna klást jednotný vojenský odpor. Středisky křesťanstvím byly bohaté kláštery, které představovaly snadnou a bohatou kořist (Iona 795, 802 a 806). Během 20ti let Norové získali kontrolu nad východním a západním Irskem. Roku 839 připlul první zaznamenaný náčelník Turgeis. Docházelo k častým sporům mezi Dány a Nory, čehož Irové využívali. Přikláněli se střídavě na jednu a na druhou stranu. Ve 12. století došlo k částečnému uklidnění situace. Irové toho neprozřetelně využili a pozvali si na pomoc Angličany (Anglosasy a Normany), aby tak sobě pomohli. Ale stal se pravý opak. Roku 1014 v bitvě u Clontarfu (konec vikingských válek v Irsku) byli sice Norové poraženi, získali bohatou kořist, ale vydali tak sami Irsko do rukou Angličanům na více než sedm století.
I když Norové nikdy nedosáhli kolonizace celého Irska, zanechali tu po sobě mnoho dobrého. Hlavně na západním, jižním a východním pobřeží založili mnoho opevněných přístavů, například Dublin, Wexford, Waterford, Cork nebo Limerick, z nichž se postupně vyvinula rozkvétající obchodní střediska. Severní břeh Irska zůstal Nory nedotčen, i když byl nejblíže Norsku. Měli totiž namířeno více na jih a dále do Evropy a sever sousedil jen s mořem, což bylo krajně nevýhodné pro další výpravy.
Kolonizace Irska byla co se týče poznatků více výhodná pro Irsko, protože se mnohému přiučili o stavbě lodí a námořní navigaci.

2007-10-29T06:58:00.000-07:00

Na konci 9. století byla Anglie samostatná a vůdčí postavení měl Wessex (899 smrt Alfréda). Jediné území, které Dánům a částečně na severu Norům zůstalo, bylo Danelag (nejvíce památek). Vikingové s sebou přinesli názvy administrativních celků hundreds (ze staroangličtiny) a wapentakes (z dánštiny). Místní jména, končící buď na -by nebo -thorp jsou přejatá z dánštiny.
Dánové do Anglie přišli spíše obdělávat půdu než krvavě bojovat. K dobytí území použili násilí, ale potom ho spíše odložili. Donesli sem dánštinu, zákony a svůj způsob života. Severské zákony se velmi lišily od zdejších feudálních. Všichni svobodní muži si byli rovni apod., což feudální systém neuznával. A tak trvalo poměrně dlouho, než se tato propast mezi jinými světy vyplnila.
Dánové nakonec přijali křesťanství.
Roku 1066 zemřel král Edward Vyznavač a svým nástupcem zvolil Harolda. Ale nároky si dělali ještě William Normanský a norský král Harald Bezohledný. Vše skončilo vítězstvím Williama Normanského, který porazil Harolda ve známé bitvě u Hastingsu. Dostal jméno William Dobyvatel.

Vikingové v Anglii

2007-10-25T14:26:00.000-07:00

V Anglii zanechaly výpravy velmi výrazné stopy.
835 - Vikingové vpluli do ústí Temže;
850 - dobyl náčelník Rorik Londýn a Caterbury (851 byl zastaven);
866 - do Northumbrie se dostali bratři Ubbi, Hlfdan a Ivar Beznohý; v listopadu dobyt York; do Mercie (dobytí Nottighamu); Angličané platí daň danegeld; přezimovali v Yorku;
870 - útok na Wessex;
871 - bitva u Ashdownu, Vikingové poraženi;
871 - 872 - přezimovali v Londýně, velitel Halfdan Lodbroksson
878 - porážka Dánů v bitvě u Edingtonu (886 osvobozen Londýn)
896 - rozpuštěno vikingské vojsko, rozděleny získané pozemky.

Vikingové v Normandii

2007-10-24T13:44:00.000-07:00

Tuto půdu získali Normané od franského krále Karla Tlustého jako léno, protože si od toho sliboval zároveň ochranu země
Roku 911 se stal vévodou v Normandii vikingský náčelník Rollo. Dodnes není jisté zda to byl Dán či Nor. Roku 912 byl pokřtěn. Po dvě až tři staletí měla Normandie charakter smíšeného severskofranského knížectví. Protože ležela velmi blízko největším feudálním absolutistickým velmocím (Franská říše, Německo), museli se Seveřané přizpůsobit a podřídit se kontinentálnímu způsobu vlády - feudalismu. Rollo nastolil silnou absolutistickou vládu zcela odlišnou od demokratické vlády na severu. Normandie se stala zemí se silnou centralizovanou a militární mocí.
Kolem roku 1000 se uskutečnilo shromáždění všech normanských sedláků, kteří požadovali volné užívání lesů a jezer. Rollo nechal povstání surově potlačit. Bylo dovoleno pořádat pouze shromáždění nejvyšších představitelů šlechty.
Po Normanech tu zbyly některé jejich místní názvy. Například místní jména končící na -bec nebo -bu.

2007-10-23T08:23:00.001-07:00

Roku 854 padl Hamburk a na jihu Paříž a Rouen. Po porážce Karel Holý rozhodl vítěze vyplatit „danegeldem“ („daní z míru“). Norové ohrožovali okolí Nantes, Akvitánii a Frísko. Normané vyměnili lodě za koně a vydali se do vnitrozemí. Na lodích se dostali podél portugalských a španělských břehů až na jih Evropy. Dobyli Sevillu, ale pro velký odpor Maurů odtáhli zpět na sever.
Karel Holý a Lothar uzavřeli mír a shodli se na společném útoku proti Dánům na Seině. Pro chyby utrpěli porážku a vítězům dali kus Vlámska. Náčelník Björn se usadil na ostrově v ústí Seiny a přepadal okolní kraj.
Náčelník Halstein se v letech 856 - 62 vydal na jih. Ve Španělsku vydrancoval Baleáry, ve Francii Narbonny a Rousillonu. Přezimoval na ostrově Carmague. V Itálii dobyl Pisu a Luny, o které si myslel, že je to Řím. Při dobytí použil lsti. Dostal se až do Alexandrie, kde se otočil zpět.
Karel Holý se rozhodl stavět mosty přes řeky, aby zabránil Normanům proplouvat do vnitrozemí. Poprvé byli Normané poraženi armádou markýze Roberta Silného.
Roku 878 do franské říše připlulo „velké vojsko“ a následovalo 13 let bojů. Roku 882 bylo v bitvě u Maastrichu úplně poraženo a zbytek odešel do Anglie. Poslední zbytky se vylodili jižněji a neúspěšně dobývali Paříž (velitel Rollo). Přezimovali v Burgundsku. Hrabě Odo je zatlačil až k moři. Nakonec uzavřeli s Karlem Tupým mír a dostali lénem zemi (Normandie).
(obrazová příloha č. 1, 2)

Vikingské vpády do Francie a jižní Evropy

2007-10-21T04:05:00.000-07:00

Po smrti Karla Velikého na franský trůn dosedl Ludvík Pobožný. Nejdříve pilně dodržoval obranu pobřeží jako jeho otec, později ji pro mocenské spory se svými syny zanedbal, což byla příležitost pro Dány - Normany. Roku 834 dobyl Dán Horik hlavní město Fríska Dorestad, středisko obchodu na severu. Obětí se stalo celé Frísko a pozdější Normandii (dobyto dnešní Calais). Roku 843 zemřel Ludvík Pobožný a říše byla Verdunskou smlouvou rozdělena mezi jeho tři syny. Východní část připadla Ludvíku Němci, západ Karlu Holému a střed Lotharovi. Téhož roku bylo dobyto Nantes (Nory).

První vikingské nájezdy

2007-10-19T04:04:00.000-07:00

Začaly krátce před rokem 800 po Kr.. V průběhu dvou staletí jejich intenzita zeslábla. Na východě pronikali Vikingové po ruských řekách až ke Kaspickému a Černému moři, na západě se plavili podél břehů Francie k Gibraltaru, přes Středozemní moře až k Malé Asii. Jejich stopy jsou ale také známy z Fayerských ostrovů, Islandu, Grónska a dokonce z břehů Ameriky. Každá ze Skandinávských zemí (Švédsko, Dánsko, Norsko) podnikaly výpravy jinam.
Všechno začalo 8. června 793, kdy pravděpodobně obyvatelé Norska přepadli a vyplenili slavný klášter sv. Kolumba na ostrově Lindsfarne v severovýchodní Anglii. Zbyli po nich jen trosky a krev nešťastných věřících.
Příští rok to odnesl klášter v Jarrow. Tato výprava byla méně úspěšná, protože se některé lodě potopily a velitel byl zabit. Roku 795 byla přepadena Iona, hrabství Glamorashire, Západní ostrovy a klášter v Lambry. Roku 799 se vikingské lodě objevily až v Biskajském zálivu a vydrancovaly tamější ostrovy. Tak začalo vikingské období - doba hrůzy pro všechny věřící, kteří v jejich řádění spatřovali trest za své hříchy.

Vnitřní rozpory

2007-10-17T00:50:00.000-07:00

Často se stávalo, že byl zvolen nový král a některý z jeho protikandidátů nesouhlasil. Vydal se proto za hranice hledat spojenectví jiných a bohatství. Chtěl tím dodal by tím větší důraz svým nárokům. Toto je ale spíše výjimečné, než aby to dalo podnět všem vikingským výpravám.

Obchodní zájmy
Rozpínáním Arabů došlo k narušení obchodních styků přes Středozemní moře, a tak se obchod začal rozvíjet místo v jižních částech Evropy v severnějších. Rýn a Labe se staly významnými obchodními tepnami. Dánský král z obavy před rozpínáním Franků na sever postavil ochranný val Danevirke („Obranné dílo Dánů“). Udělal umělou hranici přes obchodní cestu vedoucí napříč Jutským poloostrovem. Mohl kontrolovat obchod a zároveň vybírat poplatky. To samozřejmě bylo výhodné pro pirátství, které bylo běžné. Právě možnost obchodu a kořisti z pirátství byly hlavními příčinami vikingských výprav.

Vikingské výpravy

2007-10-15T23:34:00.000-07:00

Jaké vnitřní okolnosti vedly k uskutečnění vikingských výprav? Je tu několik okolností (většinou působily ve vzájemné kombinaci), přičemž první dvě jsou spojeny s objevitelstvím:
• Přelidnění
Počátkem vikingského období měly být normanské země přelidněné. To dokazují zápisy v kronikách, kde kronikáři píší o velké početnosti normanských armád.
Jako příčinou přelidnění bývá uváděna polygamie, která byla ve Skandinávii velice rozšířená. Každý Seveřan se rád pochlubil svými syny. Majetek po otci ale dědil jen nejstarší syn. Proto je nanejvýš pravděpodobné, že vidina nových možností a nové země přiměla ostatní k expanzím.

2007-10-15T00:45:00.001-07:00

Roku 1016 se v Norsku objevil potomek Haralda Krásnovlasého Olav Haraldsson. Se Švédy porazil v roce 1026 dánského krále Knuta II. Mocného (obrazová příloha č. 4). Ale na norský trůn dosedl Knutův pobočník Sven Estridsson. Olav se vrátil roku 1030 a uskutečnila se první suchozemská bitva na území Norska, bitva u Stiklestadiru, kde padl a prohrál. Přesto se vlády ujal jeho syn Magnus, po smrti Knuta mu připadlo i Dánsko. Stal se uznávaným.
Posledním norským králem byl roku 1047 Harald Bezohledný, který udělal pevné hranice se Švédskem. Vedl 17 let válku s Dánskem (vypálil město Hebedy), protože neuznalo jeho nároky na trůn a zvolilo si Svena Estridssona. Později se spor vytratil do nekonečna a Sven v Dánsku vládl velmi moudře a prozíravě až do smrti (1076).

2007-10-12T00:29:00.000-07:00

Dánský král Harald Modrozub vyhlásil Norům válku, která skončila prohrou Norů a smrtí Hakona. Na volný trůn byl dosazen syn Erika Krvavé sekery Harald Šedopláštník. Protože byl křesťanem, vnucoval Norům křesťanství. Byl však zabit jarlem Hakonem, který se mu pomstil za smrt svého otce. Od té doby bylo Norsko rozděleno na dvě části: severní - nezávislou (vláda Hakona) a jižní - dánskou.
V 70. letech 10. století německý císař Otta II. podnikl tři křížové výpravy proti Dánsku. Harald Modrozub musel vynaložit hodně sil na obranu země. Krátce nato došlo ke konfliktu mezi ním a jeho synem - pohanem - Svenem Vidlím vousem. Sven ho vyhnal a dosedl na trůn. Po neúspěších v Norsku a Švédsku se vypravil do Anglie.
Z Anglie se do Norska roku 995 vrátil pirát Olav Tryggvasson (zabil Hakona) a dosedl na trůn. Tvrdě začal prosazovat křesťanství, a tak si nadělal mnoho nepřátel.
Sven Vidlí vous se švédským králem porazili Norsko v roce 1000 v bitvě u Svoldru (Olav padl).

2007-10-10T00:55:00.001-07:00

Oproti Dánsku bylo Norsko rozdrobeno na malá území, neexistovala tu centrální moc. Prvním norským králem se stal v roce 872 Harald Krásnovlasý, který tvrdě prosazoval svou moc a omezoval svobodu. Lidé raději opouštěli zemi a útočiště hledali na Islandu, Hebridách a Orknejích. Ve 30. letech 9. století ho vystřídal jeho syn Erik Krvavá sekera (nechal vyvraždit všechny ostatní uchazeče o trůn). Pro neúspěchy byl vyhnán. Nastoupil jeho bratr Hakon Dobrý, který byl pro Norsko velkým přínosem.

Dánsko a Norsko

2007-10-08T23:22:00.000-07:00

V době, kdy ve Franské říši vládl Karel Veliký, vládl v Dánsku bojechtivý Gotfred. Nechal postavit obranný val „Danevirke“. Jeho cílem bylo Frísko a Karla Velikého považoval za svého úhlavního nepřítele. Před vzájemným střetnutím ho nechal Karel usmrtit (810). Na trůn nastoupil jeho syn Horik, který uskutečnil jeho sny o dobytí Fríska, a po jeho smrti švédský král Rorik. Novou norskou dynastii založil Gorm Starý. Jeho syn Harald Modrozub zavedl do Dánska křesťanství.

Švédsko

2007-10-07T01:16:00.000-07:00

Na počátku vikingského období bylo ještě neuspořádané s nevyhraněnými názory. První základ státu vytvořili Suioni z okolí Upplandu s obchodníky z ostrova Gotlandu. Roku 800 se poprvé vydali na východ. Orientovali se na oblast od Ladožského jezera po dolní tok Volhy. Cestovali ke Kaspickému moři, dováželi zboží z Persie, Arábie a Číny. V polovině 9. století získalo Švédsko silnou pozici a začalo vybírat daně od východních slovanských národů.

2007-10-03T00:42:00.000-07:00

• Dánsko
Slovo Danmark (Dánsko) pochází ze slov Danernes mark (marka Dánů). Markou bývalo označováno neosídlené pohraniční území. Bylo tak nazýváno území na jihu Dánska, které hraničilo se Saskem a Slovany. Časem se celý název ve stažené podobě přenesl na celé Dánsko.
O životě Dánů bylo nalezeno málo vykopávek (všechny spíše domněnky), což nemusí nutně znamenat slabost a chudobu země. Je možné, že nebylo zvykem obětovat bohům či schovávat cenné předměty do země. První jistější informace jsou známy až okolo roku 800. Zprávy vyprávějí o silném a bojechtivém králi Godfredovi, který se chystal bojovat s Karlem Velikým. Z toho se dá usuzovat, že Dánsko bylo monarchií a zároveň asi dosti silnou, když bylo ochotno podstoupit válku s Franskou říší.

Norsko

2007-10-02T01:04:00.000-07:00

Slovo Norge (Norsko) pochází buď z anglického Norway nebo německého Norwegen (Severní cesta). Po této cestě se dopravovaly kůže tuleňů, mroží kly a kožišiny medvědů.
Norsko bylo orientováno na západ, tedy na Atlantský oceán. Jejich působení se dá rozdělit na severní a jižní část. Z jižní části si Norové podmanili hned z počátku severoskotské ostrovy (Man), uchytili se ve Skotsku, Irsku. Odtud pokračovali do vnitrozemí, kde se ale střetli s Dány. Vydali se i do severní i jižní Francie (střetnutí s dánskými zájmy) a Středozemního moře. Severní část vikingského působení nemůže být spojována s pirátstvím. Tyto výpravy měly hlavně objevitelský ráz, protože některé šlechtické rodiny nebyly ochotny akceptovat sjednocení Norska v 9. století Haraldem Krásnovlasým a volily raději emigraci. Norové se odvážili i do Grónska, na Island a později i do Ameriky. Norsko žilo v té době aktivním životem. Obyvatelstvo bylo rozděleno na řadu samostatných kmenů. Obchodovalo se se Švédskem. Existovala příčná obchodní cesta přes města Jämtland a Trönnelagu a námořní spojení s franskou říší Merovejců.

Situace ve Skandinávii

2007-09-30T04:35:00.000-07:00

před začátkem vikingských výprav v 7. a 8. století
Asi nejdůležitější je zamyslet se nad tím, proč vlastně vůbec vikingské výpravy začaly. Nejdříve musím objasnit poměry, které touto dobou, v 7., 8. století, panovaly v Švédsku, Norsku a Dánsku. Protože je z této doby velmi malé množství písemných pramenů, opírali se historikové především o archeologické nálezy.
• Švédsko
Slovo Sverige (Švédsko) je odvozeno od slova Svíaríki (království Sveů). Jak už název napovídá Švédsko bylo velmi silnou monarchií. Opravdu tam existovala monarchie, jak se vypráví v ságách o starém královském rodu v Upplandu. Byla to nejstarší a nejsilnější monarchie na celém severu, což dokládá i mohutná expanze Švédů v 8. století na východ k Ladožskému jezeru do oblasti osídlené Finy. Stejně tak bylo nejrozvinutější zemí, což dosvědčují nálezy z Upplandu a Gotlandu. Byla tam velice rozvinutá kultura, která byla pravděpodobně ovlivněna jihogermánskými kmeny.

2007-09-29T03:46:00.001-07:00

Tyto změny byly hlavní příčinou úpadku Franské říše za vlády Merovejců v 7. století. Obchodní centra v jižní části země upadala. Naproti tomu začal prosperovat zemědělský sever. Odtud také pocházejí dynastie králů Pipina a Karla Velikého. V 8. - 9. století byla říše závislá již jen na zemědělství. Právě za vlády Karla Velikého došlo k prvním vikingským nájezdům.
Během stěhování národů se do Anglie přeplavily kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Vyvraždily většinu původního obyvatelstva a na nové půdě začaly zakládat svá panství. Zůstaly tu jen římské paláce a letohrádky, protože noví osadníci věřili, že tam bloudí duchové zavražděných majitelů. V 7. století byla Anglie rozdrobena na sedm malých a navzájem nezávislých království (Mercia, Wessex, Essex, Kent, York, Northumbria a Východní Anglie). V posledních desetiletích 8. století se prvním králem, který ovládal alespoň celou jižní část Anglie, stal vládce Mercie Offa. Ten pěstoval i určité styky s kontinentem a byl to silný panovník. Ale po jeho smrti (roku 796) byla Anglie zmítána vnitřními spory a žádný z následujících králů nebyl schopen říši ubránit proti vpádu Vikingů. A stejně tomu bylo i v severní Anglii (Northumbria) a ve Skotsku.
Ani nejednotné Irsko na tom nebylo o nic lépe. Irové sice boje odehrávající se ve vnitrozemí vyhrávali, ale definitivní porážky nikdy nedocílili.

2007-09-28T02:20:00.000-07:00

K dalšímu hnutí došlo hned dva roky po smrti proroka Mohameda (roku 632) - začaly se rozpínat kmeny kočovných beduínů usazených na Arabském poloostrově. Byzantská říše přišla během jednoho roku o své dobyté kolonie: Malá Asie a celá severní Afrika včetně Egypta. Roku 711 Arabové překročili Gibraltarský průliv a podmanili si Pyrenejský poloostrov. Zastavil je až franský král Karel Martel v bitvě u Poitiers v roce 732. Mezitím jim padla do rukou Sicílie a jižní Itálie. Získali poloviční kontrolu nad Středozemním mořem, protože na východě se ubránila Byzanská říše se svou silnou flotilou, a zamezili tak velmi rozvinutému obchodu s Orientem. Nedostávalo se odtamtud do Evropy důležité zboží (papyrus, koření, olej, hedvábí a zlato).

Doba předvikingská

2007-09-26T11:08:00.000-07:00

Situace v Evropě před začátkem vikingských výprav v 7. a 8. století
Ve 4. - 5. století došlo k pohybům národů usazených v Asii, které je dnes známé pod názvem „stěhování národů“. V Evropě zaujímaly nová stanoviště evropské národy, ale objevily se i národy zcela nové (např. Slované). Otrokářství se začalo pozvolna měnit na feudalismus. Sílilo postavení katolické církve, která byla jedinou organizací schopnou si udržet a obhájit své postavení.

Vikingské období

2007-09-24T00:48:00.000-07:00

se stalo slavnou etapou v dějinách skandinávských zemí (Dánsko, Švédsko, Norsko) a článkem v dějinách jižní a západní Evropy a Ruska. Vikingové několik staletí ovládali Atlantský oceán a Baltské moře, osídlili Island, Grónsko a jiné ostrovy a snad dokonce dosáhli jako první z Evropanů břehů severní Ameriky.
Jsou známí jako výborní lodní stavitelé a mořeplavci, piráti, ale i schopní obchodníci. V okupovaných zemích zanechali dodnes stopy po svém působení.
U nás nepatří toto období ke známým, protože ovlivnili především přímořské státy nebo státy ležící u veletoků, nimž se rozhodně nemůžeme počítat. A tak jejich působení nemělo na naše území přímý dopad.
V této práci bych vás i sebe chtěla blíže seznámit a vikingskými výpravami, se způsobem života Vikingů a jejich kulturou.

2007-09-22T12:59:00.000-07:00

When I come home, first I change my clothes then I read my newspaper and relax for a while or I listen to the radio or cassete player. After this my program is very different for each day. I mostly prepare for the next day or I visit my friends or I help my parents, especially my father. About six o’clock I have supper (dinner), then I work or play with my computer. Now back to my daily programme. In the evening I watch TV or I watch films on my computer, because I have the films in English language so I can improve my understanding. About half past ten p.m. I wash or I have a shower and I go to bed.

At the weekend on Saturday I usually help my father with house keeping. I also work in the garden or repair something in our house. Every Saturday I must clean our house with vacuum cleaner. In the evening from time to time I and my friends go to the cinema or we play bowling or go to Chinese restaurant or pub etc. On Sunday I have more free time, especially in winter, because we don’t have to work in the garden. So I can do what I want.

My daily programme

2007-09-21T00:39:00.000-07:00

Each of my days is full of work and duties, therefore I am always busy and short of time. This “merry-go-round” starts on Monday morning and ends on Friday.
I usually get up at 6:10 in weekdays. After waking up I go to the bathroom to wash. I spend only a few minutes in the bathroom. I wash my face and hands, then I brush my teeth (dry with a towel). Then I return to the bedroom, I make the bed, I take off my pyjamas and I dress. When I am dressed I comb my hair then I go to the kitchen and I prepare a cup of tee and my breakfast. Sometime I have for breakfast two rolls with chess or bread with salami. I go to the bathroom and I brush my teeth again and I comb my hair in front of the mirror. I must commute to school so at 6:50 I must go to the bus station and get on my bus.
During my way to university I have to change. I travell by bus to university about 50 minutes. Mostly I am at school at 7:30 except Tuesday when I teach at 7:15. The time at school I spend by checking my received mails, learning and sometimes I teach so of course I have to prepare my lessons. I work on my postgraduate topic too. My colleagues and I usually go for lunch to the canteen at 11. We can choose from 5 meals. After lunch I return to our office and I look for something interesting on Internet. Mostly I finish at university between two and five. It depends on how many duties I have. My way to home is more complicated I must go by bus trolley bus, and sometimes tram.

2007-09-11T23:54:00.000-07:00

Protekcionistická opatření mají proto pouze krátkodobý účinek. Přitom však oslabují prosazování komparativní výhody a tím i tlak na snižování nákladů výrobců dané ekonomiky. Dlouhodobý účinek protekcionismu na zaměstnanost proto může být opačný – snižováním konkurenceschopnosti klesá export a tím i zaměstnanost.

Alternativním nástrojem zvyšování zaměstnanosti je měnová a fiskální politika. Obchodní protekcionismus jako nástroj k udržení vysoké zaměstnanosti nalezne spíše uplatnění v následujících situacích:
- cla mají odvetný charakter – jde o již zmíněnou reakci na omezení zahraniční poptávky předchozím zavedením dovozních cel v zahraničí
- protidumpingové clo – jde o situaci, kdy zahraniční výrobci nabízejí své statky za ceny nižší než domácí, případně nižší než ve třetí zemi nebo nižší než výrobní náklady včetně přiměřeného zisku

2007-09-11T01:47:00.000-07:00

Argument ve prospěch protekcionismu s cílem udržení vysoké zaměstnanosti je sice lákavý, avšak jen zdánlivě účinný. Příčin je několik:
- protekcionistická opatření vedou jednak k vyšším nákladům domácích výrobců ve srovnání se zahraniční konkurencí, jednak k vyšší ceně a tím ke ztrátě části spotřebitelského přebytku
- vyšší zaměstnanosti a produkce je dosaženo na úkor zahraničních ekonomik (platí pro proexportní účinek znehodnocení kurzu dané národní měny nebo pro vývozní subvence)

2007-09-09T23:15:00.000-07:00

a) častým argumentem obhajujícím protekcionistická opatření je podpora domácí výroby s cílem udržení pracovních míst a vysoké zaměstnanosti. V modelu AD-AS jde o poptávkový šok, vyjádřený posunem křivky AD doprava včetně příslušného multiplikačního efektu.

Křivka D představuje tržní poptávku po daném statku, křivka SD jeho tržní nabídku domácími výrobci. V podmínkách volného obchodu bude nabídka tvořena též zahraničními výrobci – jejich nabídková křivka Sw vyjadřuje neomezenou možnost uspokojit rostoucí poptávku. Tržní rovnováha E1 bude charakterizována cenou daného statku na světovém trhu Pw a rovnovážným množstvím q1, z něhož část 0 q0 uspokojují domácí výrobci, část q0q1 zahraniční výrobci.
Dojde-li k zavedení cla (ve výši z), vzroste tato cena na úroveň Pw + z. Křivka Sw se posune nahoru do pozice Sw´, vzniká nová tržní rovnováha E2. Domácí výroba vzroste o rozsah q0 q3, zahraniční podíl na trhu poklesne navíc o q2 q1.
Zvolená výše cla (z) je přitom taková, že při Pw + z nedosahuje hypotetické domácí rovnovážné ceny Pd. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o tzv. prohibitivní clo, které by znemožňovalo jakýkoliv dovoz.
Stejného účinku by autority dosáhly např. zavedením dovozní kvóty ve výši q3q2, tj. snížením dovozu o q2q1 a q0q3. Toto opatření vytlačí cenu na úroveň, označenou v grafu jako Pw + z. Objem domácí produkce opět vzroste o q0q3.

Cíle ochrany domácích výrobců před zahraniční konkurencí –

2007-09-09T01:28:00.000-07:00

a) před principem volného obchodu je dána přednost:
- strategickým vojensko politickým zájmům (zbrojní výroba, těžba vybraných surovin)
- udržení národní tradice určité výroby
- udržení odvětví, kde je vysoce koncentrován výzkum
- ekologickým aspektům při ochraně zemědělství apod.

b) další příčinou protekcionismu může být obava z příliš úzké specializace daného národního hospodářství a z ní plynoucí možné zranitelnosti ekonomiky při výkyvech zahraniční poptávky. Protekcionistická opatření by proto měla udržet existenci odvětví, která by jinak v zahraniční konkurenci podlehla. Tento argument se týká zejména ekonomik realizujících komparativní výhodu u několika málo zemědělských nebo surovinových komodit. Další varianta tohoto přístupu uvažuje aplikaci ochranného cla na odvětví, které ztrácí komparativní výhodu a prochází úpadkem.

Protekcionismus a jeho nástroje –

2007-09-06T13:42:00.000-07:00

Protekcionismus (neboli ochranářství) znamená omezení zahraniční konkurence vůči domácí výrobě. Nástroje, které při této ochraně autority využívají, lze rozdělit do dvou skupin:
a) cla = která představují specifickou daň zvyšující bezprostředně cenu dovážených statků a představují tedy rozpočtový příjem
b) mimocelní bariéry = přímo omezují množství dovážených statků a patří sem zejména množstevní dovozní kvóty

Clo znamená kromě regulačního účinku také rozpočtový příjem. Kvóty mají ovšem také další aspekty:
- je-li prioritně sledována regulace objemu importu, jsou v případě fluktuace domácí poptávky spolehlivějším nástrojem kvóty než cla
- státní byrokracie může preferovat kvóty z důvodu možného obohacení či z důvodu vyšší operativnosti

2007-09-05T23:23:00.000-07:00

Vliv zahraničního obchodu na domácí trh –

Pro vysvětlení důsledků vývozu (exportu) a dovozu (importu) na ekonomické procesy v zemích, provozujících zahraniční obchod použijeme křivek nabídky a poptávky.

Se zahraničním obchodem dojde ke zvýšení cen z PE na P1 a výrobci vyrábějí a nabízejí více výrobků o rozdíl QE a Q2. Při zvýšení cen dojde k redukci spotřeby z QE na Q1 a za cenu P1 se ustaluje no domácím trhu rovnováha v bodě B. Na druhé straně výrobci vyrobí více jednotek tohoto zboží, nabízejí C množství jednotek.

Produkce na jednoho pracovníka za jeden den

2007-09-02T22:52:00.001-07:00

výrobek země A země B
Pšenice 6 q 2 q
Automobily 10 ks 6 ks

Tento problém řeší teorie komparativních výhod, jejíž závěr je, že země bude vyvážet produkt, u něhož má větší komparativní (srovnávací) výhodu a dovážet jako produkt ten výrobek, u něhož má nižší komparativní výhodu nebo nevýhodu.

Příklad:

2007-09-02T02:32:00.000-07:00

Máme dvě fiktivní země a dvě komodity, přičemž obě země budou mít výhody u jednoho zboží.

Produkce na jednoho pracovníka za jeden den

výrobek země A země B
Pšenice 6 q 2q
Motocykly 2 ks 6 ks

Za této situace bude pro zemi A výhodnější, pokud přestane vyrábět automobily a soustředí se na výrobu pšenice, za kterou automobily doveze. Vzájemný obchod je pro obě ekonomiky země výhodný.

Nyní se podívejme, co by se stalo, pokud by se situace například díky nové technologii změnila a vzájemný poměr vypadal následovně.

Teorie mezinárodního obchodu

2007-08-31T23:18:00.000-07:00

Efekty z mezinárodního obchodu –

Jedním z nejdůležitějších efektů, který může národní ekonomika získat na světovém trhu jsou úspory nákladů. Z toho plyne, že základní funkcí zahraničního obchodu je přizpůsobování (transformace) struktury vyrobené produkce struktuře, kterou požaduje spotřební trh.
Kromě této funkce, plní zahraniční obchod i funkci dynamizační, kdy umožňuje úspory výrobních faktorů a zdrojů, které nemá k dispozici, dovézt v podobě hotového zboží ze zahraničí.

Dlouhodobé efekty expanzivní monetární politiky –

2007-08-30T00:05:00.000-07:00

Z dlouhodobého hlediska bude důsledkem expanzivní monetární politiky:
nezměněná úroveň reálného produktu a zaměstnanosti
vzrůst rovnovážné úrovně cen, která odpovídá zvýšení množství peněz v oběhu
Efekty restriktivní monetární politiky –

a) krátkodobá restriktivní monetární politika:
- pokles úrovně reálného produktu a zaměstnanosti v případě existence nevyužitých výrobních faktorů a nezaměstnanosti
- pokles cenové hladiny, pokud se blíží reálný produkt potencionálnímu

b) dlouhodobá restriktivní monetární politika:
- nezmění se úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, která bude na úrovni potencionálního produktu a přirozené míry nezaměstnanosti
- sníží se rovnovážná úroveň cen, jež odpovídá snížení množství peněz v oběhu.

Krátkodobé efekty expanzivní monetární politiky –

2007-08-28T00:16:00.000-07:00

nejsou plně využity výrobní faktory – předpokládejme, že centrální banka zvýší nabídku peněz, čímž dojde ke snížení úrokových měr, což přinese i možnost realizace méně výnosných investic a tedy zvýšení agregátní poptávky. Toto zvýšení vyvolá růst reálného produktu a zaměstnanosti, méně pak růst cen, které se ovšem také mírně zvýší. Růst cen a růst reálného produktu zvýší produkt nominální, který znamená vyšší poptávku po penězích a tím i růst úrokových sazeb.
skutečný produkt se blíží potencionálnímu – zvýšení agregátní poptávky se odrazí více v růstu cenové hladiny než ve zvýšení reálného produktu.

a) nedostatečné využití výrobních faktorů
b) plné využití výrobních faktorů

Konečné cíle monetární politiky –

2007-08-26T02:13:00.000-07:00

Konečnými cíly monetární politiky jsou cenová stabilita a dostatečná zaměstnanost. Z toho vyplývá, že peněžní a úvěrová politika má přímý vliv jak na cenovou hladinu, tak na výši nezaměstnanosti a tím i na GNP.
V následujícím budeme uvažovat, že z dlouhodobého hlediska je křivka agregátní nabídky vertikální.

Dilema centrální banky

2007-08-25T01:14:00.000-07:00

Základní otázka zní: „Může centrální banka udržet na původní úrovni jak úrokové sazby, tak množství peněz v oběhu?“ Předpokládejme, že vzrostla poptávka po penězích. Centrální banka v předešlé kapitola reagovala snížením nabídky peněz, tedy restriktivně, čímž udržela množství peněz v oběhu, ale na úkor rostoucí úrokové míry. Pokud by chtěla udržet úrokovou míru, musela by přiměřeně zvyšovat nabídku peněz, čili vykonávat expanzivní politiku. Z toho plyne, že centrální banka nemůže současně zvyšovat a snižovat nabídku peněz, čili provádět restriktivní a expanzivní politiku současně. Musí zvolit jeden z cílů a nástrojů monetární politiky.
Má tedy centrální banka regulovat úrokové míry?
a) Keynesiánci – ano. Stabilizace úrokových měr omezuje výkyvy v investičních rozhodnutích a rovnoměrný vývoj investičních výdajů stabilizuje vývoj celého hospodářství
b) Monetaristé – vidí v regulaci úrokových měr destabilizující prvek. Pokud centrální banka udržuje neměnné úrokové míry, zvyšuje svou nabídku peněz v rozmachu a snižuje v době recese. Výsledkem jsou větší výkyvy v hospodářském cyklu

Restriktivní politika –

2007-08-22T23:45:00.000-07:00

Předpokládejme, že se poptávka po penězích nemění a centrální banka díky své restriktivní monetární politice sníží nabídku peněz v oběhu.

Následkem tohoto opatření bude zvýšení úrokové míry a současně snížení množství peněz v oběhu.

Zkusme nyní uvažovat i změnu poptávky po penězích. Předpokládejme nejdříve, že se změní poptávka po penězích a centrální banka na tento jev nebude nijak reagovat. V důsledku zvýšené poptávky po penězích dojde k růstu úrokové sazby i množství peněz v oběhu. Jestliže ovšem banka na tuto změnu zareaguje a restriktivní monetární politikou sníží nabídku peněz v oběhu, výsledkem pak bude posun nabídkové křivky vlevo, což vyvolá zvýšení úrokových sazeb při konstantním množství peněz v oběhu.

Bezprostřední cíle monetární politiky –

2007-08-22T00:22:00.000-07:00

Regulaci množství peněz v oběhu a regulaci úrokových sazeb může centrální banka provádět dvěma typy monetární politiky:
expanzivní politika – zvyšování množství (nabídky) peněz
restriktivní politika – snižování množství (nabídky) peněz

11.3.1. Expanzivní politika –

Předpokládejme, že se poptávka po penězích vlivem expanzivní monetární politiky centrální banky nezmění, bude tedy konstantní, a naopak nabídka peněz vzroste.

Následkem tohoto opatření pak bude snížení úrokových měr a zvýšení množství peněz v oběhu.

Zkusme nyní uvažovat situaci, kdy kromě změn v nabídce peněz, dojde též ke změně poptávky po penězích. V případě, že dojde ke snížení poptávky po penězích a centrální banka na tuto situaci nebude reagovat úpravou nabídky, dojde k prudkému úrokových měr a k malému úbytku množství peněz v oběhu. V případě, že centrální banka zareaguje a zvýší nabídku peněz, vyrovná tím množství peněz v oběhu na předcházející úroveň, ale pouze za cenu dalšího snížení úrokových měr.

nepřímé (tržně orientované) nástroje –

2007-08-21T00:37:00.000-07:00

stanovení povinných minimálních rezerv bank – drobné banky musí část svých aktiv uložit na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Tato částka je určena mírou rezerv, tedy jako procento z depozit. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany drobných bank.
operace na volném trhu – zde centrální banka nakupuje či prodává státní cenné papíry. Prodává-li centrální banka cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje, z čehož plyne, že dojde ke zostření konkurence na straně poptávky po penězích a na základě toho dojde k růstu jejich ceny, tedy ke zvýšení úrokových sazeb.
diskontní politika – drobné banky mohou od centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky prostřednictvím úvěrů. Diskontní sazba je pak úroková sazba, za níž poskytuje úvěry centrální banka bankám drobným. Roste-li diskontní sazby, dochází k poklesu poptávky po penězích, omezení úvěrových zdrojů drobných bank.

Nástroje monetární politiky –

2007-08-19T13:23:00.001-07:00

a) přímé (administrativní) nástroje –
regulace investiční činnosti – u velkých úvěrů musí žadatel předložit státní souhlas a banka pak stanoví podmínky, zda a za jakých žadateli úvěr poskytne.
regulace spotřebního úvěru – např. určení maximální doby splatnosti úvěru.
další přímé nástroje – např. měsíční zprávy o úvěrech nad stanovený limit, určení úvěrových stropů, …

Předpoklady a nástroje monetární politiky –

2007-08-19T01:39:00.000-07:00

Aby mohla být monetární politika použita, musí být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj musí fungovat zejména:
- peněžní oběh a trh peněz
- úvěrový systém a trh kapitálu
- centrální banka musí být ve státním vlastnictví

Monetární politika –

2007-08-16T23:15:00.000-07:00

Monetární, nebo-li peněžně úvěrová politika je činnost státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, regulaci úrokové míry a podmínek úvěru. Hlavní institucí je centrální banka, která svým konáním ovlivňuje makroekonomickou rovnováhu a jejím hlavním cílem je udržení stability měny prostřednictvím regulace množství peněz v oběhu a úrokové míry.
Orientace na stálý růst nabídky peněz v souladu s dlouhodobým tempem růstu ekonomiky má za předpokladu stálého vztahu mezi množstvím peněz v oběhu a velikostí nominálního GNP vytvářet podmínky pro stabilizovaný vývoj ekonomiky, maximální využití zdrojů a přiblížení ekonomiky k tvorbě potencionálního GNP.

Monetizace strukturálního deficitu

2007-08-14T00:19:00.000-07:00

V případě, že vláda nehledá prostředky na pokrytí deficitu na finančním trhu, může si je půjčit od centrální banky. Tím ale dochází k vzájemnému zadlužování státních orgánů.
Pokud je deficit krýt nově emitovanými penězi, dochází k bezdůvodnému růstu množství peněz v oběhu, tedy k inflaci. Z toho důvodu by měla mít centrální banka relativně nezávislé postavení, aby mohla dbát o zdravou emisní politiku i přes odlišné zájmy jiných vládních institucí.

Strukturální deficit a investice –

2007-08-12T23:42:00.000-07:00

Pokud státní rozpočet dosahuje deficitu, stát je nucen tento deficit krýt obvykle půjčkami z finančních trhů, čímž konkuruje soukromým investorům. V důsledku toho pak nastává již zmiňovaný efekt vytěsňování soukromých investic (viz. 10.4.2.).
Strukturální deficit, který není vyrovnáván přebytky státních příjmů z let rozmachu jako deficit cyklický, má tudíž jenom vytěsňovací efekt s negativními důsledky, jako např. růst úrokových sazeb, pokles soukromých investičních výdajů s oslabením růstu reálného produktu a zaměstnanosti při růstu cenové hladiny.

Strukturální a cyklický deficit –

2007-08-12T04:41:00.000-07:00

cyklický deficit = odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny.
strukturální deficit = vzniká dlouhodobým podněcováním hospodářského růstu expanzivními diskrétními opatřeními a výdaje potom dlouhodobě převažují nad příjmy.

Restriktivní fiskální politika –

2007-08-10T13:39:00.000-07:00

Je opakem expanzivní politiky a tudíž můžeme konstatovat, že:
z krátkodobého hlediska:
- snižuje reálný produkt a zaměstnanost při nevyužívání výrobních faktorů a vysoké nezaměstnanosti
- snižuje cenovou hladinu, pokud se blíží skutečný produkt potenciálu a nemění se agregátní nabídka

z dlouhodobého hlediska:
- dochází k poklesu cenové hladiny
- klesají nominální a reálné úrokové míry
- úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nezmění, pokud soukromé investiční výdaje plně nahradí snížení státních výdajů

Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky –

2007-08-10T00:37:00.000-07:00

Z dlouhodobého pohledu je křivka agregátní nabídky vertikální. Posun z bodu E0 do bodu E1 odpovídá nedostatečnému využití výrobních faktorů. Rovnováha se však z dlouhodobého hlediska neustálí v bodě E1, ale dochází ke zvýšení poptávky po penězích, který zvýší úrokové míry a ty zamezí investování. Dochází k tzv. vytěsňovacímu efektu, tj. k procesu, kdy rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje.

2007-08-08T14:03:00.000-07:00

Za předpokladu růstu agregátní poptávky počítejme i s růstem agregátní nabídky:
a) pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu reálného produktu než ke zvýšení cenové hladiny, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky byla správná a politika jako taková úspěšná.

b) pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu cenové hladiny než ke zvýšení reálného produktu, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky nebyla nejvhodnější a politika joko taková se jeví spíše sporná.

Krátkodobé účinky expanzivní fiskální politiky

2007-08-06T00:10:00.000-07:00

Předpokládejme, že skutečný produkt nedosahuje úrovně produktu potencionálního, a že tedy existují nevyužité výrobní kapacity a vysoká nezaměstnanost. V tom případě je agregátní poptávka pružná a stoupá jen mírně vpravo. Dojde k většímu růstu reálného produktu oproti růstu ceny.
Zde předpokládáme, že fiskální opatření (snížení čistých daní ču zvýšení státních nákupů výrobků a služeb) působí pouze na agregátní poptávku.

b) Předpokládejme, že se skutečný produkt blíží potencionálnímu produktu a křivka agregátní nabídky je téměř vertikální. V tom případě pak snížení daní nebo zvýšení
Nyní se zkusme podívat, jaký vliv budou mít tyto změny expanzivní fiskální politiky na agregátní nabídku. Zatím jsme předpokládali pouze vliv těchto změn na agregátní poptávku.

Daně a agregátní nabídka

2007-08-04T13:18:00.000-07:00

Uvažujme příklad, kdy stát sniží zdanění příjmů na základě daňové reformy. Toto snížení automaticky vyvolá zvýšení disponibilního důchodu, a tím pádem dojde k vyšším výdajům na spotřebu, čímž vzroste agregátní poptávka.
Sníží-li ovšem stát daně, vyvolá to zájem lidí více pracovat a podnikat. Pokud lidé skutečně začnou více podnikat a pracovat, zvýší se i agregátní nabídka. Pokud ovšem se lidé cítí dosti bohatí a naopak přestávají pracovat, může dojít k opačnému efektu, čili ke snížení agragátní nabídky.