Posraný děcka. Všichni sou stejný.

Sem na střední škole. Slyšel sem učitele patnáctkrát vysvětlovat jak se zjednodušuje zlomek. Rozumím tomu. "Né slečno Smithová, nenapsal sem
postup. Vypočítal sem to v hlavě..."

Posraný děcko. Pravděpodobně to opsal. Všichni jsou stejný.

Dnes sem udělal objev. Našel sem počítač. Počkej, toto je zajímavé.
Dělá to co já chci aby dělal. Pokud udělá chybu je to proto,protože
sem se zmýlil. Né proto,že se mu nelíbím...

a nebo,že se cítí být mnou ohrožený...

a nebo,že si mysli ze sem machr...

a nebo,že nemá rád učení a nebal by tu byt...

Posraný děcko. Jenom hraje hry. Všechny sou stejný.

A potom se to stalo... otevřela se brána do světa... proudíc
přes telefonní linku jako heroin přes narkomanové živly, elektronicky puls
se poslal ven,utek od každodenních neschopností... našel si board.