cesta

Jako obvykle, byl jsem zase na služební cestě a jako vždy jsem přespával v hotelu. Byl jsem unaven - ujišťuji Vás byl jsem dokonale střízlivý - a tak jsem jenom došel do pokoje a svalil jsem se na postel. Ani jsem se nanamáhal rozsvítit světlo. Bylo pološero letního večera. Jak jsem tam ležel a přemýšlel jsem o práci příštího dne, nepřítomně jsem upíral zrak na zeď, když se najednou na zdi něco pohlo. To nebylo něco malého jako moucha, nebo jenom stín vzdáleného auta přecházející místností. Byly tam dvě bílé postavy velikosti normálního člověka, které se pohybovaly sem a tam a byly jasně viditelné. Nestydím se přiznat, že jsem ztuhnul strachy. Po několika okamžicích jsem se přinutil vstát a zapnout světlo. K mému ulehčení postavy okamžitě zmizly. Dodnes nevím, co to bylo. Vím jenom, že to bylo něco skutečného, ne-li hmotného.