Pomalu v revolver se ztrácí víra

Já při loučení jméno neřek' ani,
však řekli jsme si, kde se sejdeme.
Já nepřišel a nevzpomněl si na ni.
Tenkráte ještě spalo srdce mé.

Teď za večerů smutných přicházívá
v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce.
Ve sněhu čeká, do dálky se dívá,
prokřehlá zimou v jedné sukýnce.





Pomalu v revolver se ztrácí víra
a o důvěru přichází též jed.
Sešlostí věkem nejlépe se zmírá,
líp ještě sešlostí svých mladých let.

Neznámá věčnost za člověkem leží,
a marná zvědavost je škol a sekt.
Před pohledem ji úzkostlivě střeží
nízký a úzký lidský intelekt.

Věčně jsme byli, věčně taky budem,
z ducha jak hmoty nic se neztratí.
Je to jen marná honba za přeludem
v smrti své vykoupení hledati.

Za námi věčnost, před námi je věčnost,
bezpočtukrát se vrátí tentýž děj.
Komu mám za to projevit svou vděčnost?
Pán bůh má štěstí, nevěřím-li v něj!


Sobota, myslím byla snad

Sobota, myslím, byla snad.
Židovský pán bůh měl svátek,
a Židi mu šli děkovat
za všechen vezdejší statek,

za prosperování obchodů
galanterních a střižních,
za těhotných žen úrodu
a za hloupost svých bližních,

za jmění Rotschildů veškerých,
(bože, kde krást a nebrat?!)
za zdraví souvěrců, u kterých
musí králové žebrat,

za slávu továrních komínů,
za marnou závist chátry,
za chladnokrevnost vojínů,
kteří střílí své bratry,

za všechny dary přírody,
za vhodná krupobití
a za hesla pokroku, svobody,
jichž možno zneužíti.