Zhroucení obranného systému při AIDS znamená, že pacient prožívá v tělesné
rovině lásku, otevřenost, přístupnost a tím i zranitelnost, což v duchovní
rovině ze strachu odmítl. AIDS nám dává na vědomí, že nejsme na světě
sami, že izolování je iluzí a ego klamem, že jsme jenom součástí
společenství, jen díl většího celku a proto za něj musíme nést svůj díl
zodpovědnosti. AIDS tak konečně nutí k odpovědnosti, ohledům a opatrnosti
vůči ostatním - což je téma, které u pacienta zatím přicházelo zkrátka.
Dále nutí k vyloučení agrese při sexu, neboť teče-li krev, je tu nebezpečí
nákazy. Používáním prezervativů se vytváří uměle "hranice", která byla
předtím zrušena. Při neagresivním sexu má pacient šanci naučit se jemnosti
a něžnosti a vypořádat se s tématy, jimž se dosud vyhýbal: se slabostí,
bezmocností, pasivitou - jinak řečeno - s vlastním citovým světem.

Je nápadné, že všechny oblasti, které jsou při AIDS potlačovány (agrese,
krev, bezohlednost...) přísluší mužské polaritě (jang), zatímco témata,
která se vynořují (slabost, bezmocnost, něžnost, jemnost, ohledy...) patří k
polaritě ženské (jin). Nijak proto neudivuje, že AIDS tak dominuje mezi
homosexuály, kteří se vyhýbají ženám. Nejrizikovějšími skupinami jsou
narkomané a homosexuálové proto, že se nejsilněji vydělují ze společnosti.
Přečasto odmítají či dokonce nenávidí ostatní společnost a odmítání a
nenávist k sobě také přitahují. Při onemocnění se tělo učí opaku
nenávisti, zříká se obrany a rozšiřuje lásku na všechny. Nestojíme před
úkolem sexualitu proklít a potlačit, ale vyvážit čistě tělesnou sexualitu
schopností "duchovního kontaktu", jemuž říkáme "láska".