Keynesiánský přístup

Keynesiánci uznávají, že tržní mechanismus alokuje zdroje efektivně a že soudobá společnost nenalezla alternativní systém, který by byl schopen tržní mechanismus nahradit. Zdůrazňují však, že tržní mechanismus není v moderní ekonomice schopen zajistit plné využívání zdrojů, zejména plnou zaměstnanost pracovních sil. Tržní systém obsahuje vnitřní tendence k nestabilnímu či cyklickému vývoji a obnova rovnováhy trvá příliš dlouho a je provázena vysokými ekonomickými i neekonomickými ztrátami. Pro obnovu rovnováhy a zajištění plného využívání zdrojů doporučují státní zásahy do ekonomiky prostřednictvím státního rozpočtu a peněžní a úvěrové soustavy.
V průběhu 70. let se v rostoucí míře projevuje asymetrie keynesiánské hospodářské politiky spojená s neúčinností jejich nástrojů při potlačování inflace, což se projevovalo především přehnanou sociální politikou, posílením pozice odborů, což vedlo k nárůstu mzdových nákladů, tendenci ke konzervování národohospodářské struktury díky poptávkové stimulaci, a zvýšení úlohy přerozdělovacích prostředků.
Keynesiánská ekonomie postupně zformulovala nová teoretická východiska, sloužící k překonání jejich hlavních slabin, což spolu s určitými negativními dopady neokonzervativního modelu hospodářské politiky vede v současnosti k posilování postavení keynesiánské ekonomie zejména v podobě tzv. nové keynesiánské makroekonomie.