Dlouhodobé efekty expanzivní monetární politiky –

Z dlouhodobého hlediska bude důsledkem expanzivní monetární politiky:
nezměněná úroveň reálného produktu a zaměstnanosti
vzrůst rovnovážné úrovně cen, která odpovídá zvýšení množství peněz v oběhu
Efekty restriktivní monetární politiky –

a) krátkodobá restriktivní monetární politika:
- pokles úrovně reálného produktu a zaměstnanosti v případě existence nevyužitých výrobních faktorů a nezaměstnanosti
- pokles cenové hladiny, pokud se blíží reálný produkt potencionálnímu


b) dlouhodobá restriktivní monetární politika:
- nezmění se úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, která bude na úrovni potencionálního produktu a přirozené míry nezaměstnanosti
- sníží se rovnovážná úroveň cen, jež odpovídá snížení množství peněz v oběhu.

Krátkodobé efekty expanzivní monetární politiky –

nejsou plně využity výrobní faktory – předpokládejme, že centrální banka zvýší nabídku peněz, čímž dojde ke snížení úrokových měr, což přinese i možnost realizace méně výnosných investic a tedy zvýšení agregátní poptávky. Toto zvýšení vyvolá růst reálného produktu a zaměstnanosti, méně pak růst cen, které se ovšem také mírně zvýší. Růst cen a růst reálného produktu zvýší produkt nominální, který znamená vyšší poptávku po penězích a tím i růst úrokových sazeb.
skutečný produkt se blíží potencionálnímu – zvýšení agregátní poptávky se odrazí více v růstu cenové hladiny než ve zvýšení reálného produktu.


a) nedostatečné využití výrobních faktorů
b) plné využití výrobních faktorů

Konečné cíle monetární politiky –

Konečnými cíly monetární politiky jsou cenová stabilita a dostatečná zaměstnanost. Z toho vyplývá, že peněžní a úvěrová politika má přímý vliv jak na cenovou hladinu, tak na výši nezaměstnanosti a tím i na GNP.
V následujícím budeme uvažovat, že z dlouhodobého hlediska je křivka agregátní nabídky vertikální.

nepřímé (tržně orientované) nástroje –

stanovení povinných minimálních rezerv bank – drobné banky musí část svých aktiv uložit na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Tato částka je určena mírou rezerv, tedy jako procento z depozit. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany drobných bank.
operace na volném trhu – zde centrální banka nakupuje či prodává státní cenné papíry. Prodává-li centrální banka cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje, z čehož plyne, že dojde ke zostření konkurence na straně poptávky po penězích a na základě toho dojde k růstu jejich ceny, tedy ke zvýšení úrokových sazeb.
diskontní politika – drobné banky mohou od centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky prostřednictvím úvěrů. Diskontní sazba je pak úroková sazba, za níž poskytuje úvěry centrální banka bankám drobným. Roste-li diskontní sazby, dochází k poklesu poptávky po penězích, omezení úvěrových zdrojů drobných bank.

Monetární politika –

Monetární, nebo-li peněžně úvěrová politika je činnost státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, regulaci úrokové míry a podmínek úvěru. Hlavní institucí je centrální banka, která svým konáním ovlivňuje makroekonomickou rovnováhu a jejím hlavním cílem je udržení stability měny prostřednictvím regulace množství peněz v oběhu a úrokové míry.
Orientace na stálý růst nabídky peněz v souladu s dlouhodobým tempem růstu ekonomiky má za předpokladu stálého vztahu mezi množstvím peněz v oběhu a velikostí nominálního GNP vytvářet podmínky pro stabilizovaný vývoj ekonomiky, maximální využití zdrojů a přiblížení ekonomiky k tvorbě potencionálního GNP.

Monetizace strukturálního deficitu

V případě, že vláda nehledá prostředky na pokrytí deficitu na finančním trhu, může si je půjčit od centrální banky. Tím ale dochází k vzájemnému zadlužování státních orgánů.
Pokud je deficit krýt nově emitovanými penězi, dochází k bezdůvodnému růstu množství peněz v oběhu, tedy k inflaci. Z toho důvodu by měla mít centrální banka relativně nezávislé postavení, aby mohla dbát o zdravou emisní politiku i přes odlišné zájmy jiných vládních institucí.

Strukturální a cyklický deficit –

cyklický deficit = odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny.
strukturální deficit = vzniká dlouhodobým podněcováním hospodářského růstu expanzivními diskrétními opatřeními a výdaje potom dlouhodobě převažují nad příjmy.

Restriktivní fiskální politika –

Je opakem expanzivní politiky a tudíž můžeme konstatovat, že:
z krátkodobého hlediska:
- snižuje reálný produkt a zaměstnanost při nevyužívání výrobních faktorů a vysoké nezaměstnanosti
- snižuje cenovou hladinu, pokud se blíží skutečný produkt potenciálu a nemění se agregátní nabídka

z dlouhodobého hlediska:
- dochází k poklesu cenové hladiny
- klesají nominální a reálné úrokové míry
- úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nezmění, pokud soukromé investiční výdaje plně nahradí snížení státních výdajů

Krátkodobé účinky expanzivní fiskální politiky

Předpokládejme, že skutečný produkt nedosahuje úrovně produktu potencionálního, a že tedy existují nevyužité výrobní kapacity a vysoká nezaměstnanost. V tom případě je agregátní poptávka pružná a stoupá jen mírně vpravo. Dojde k většímu růstu reálného produktu oproti růstu ceny.
Zde předpokládáme, že fiskální opatření (snížení čistých daní ču zvýšení státních nákupů výrobků a služeb) působí pouze na agregátní poptávku.


b) Předpokládejme, že se skutečný produkt blíží potencionálnímu produktu a křivka agregátní nabídky je téměř vertikální. V tom případě pak snížení daní nebo zvýšení
Nyní se zkusme podívat, jaký vliv budou mít tyto změny expanzivní fiskální politiky na agregátní nabídku. Zatím jsme předpokládali pouze vliv těchto změn na agregátní poptávku.

Daně a agregátní nabídka

Uvažujme příklad, kdy stát sniží zdanění příjmů na základě daňové reformy. Toto snížení automaticky vyvolá zvýšení disponibilního důchodu, a tím pádem dojde k vyšším výdajům na spotřebu, čímž vzroste agregátní poptávka.
Sníží-li ovšem stát daně, vyvolá to zájem lidí více pracovat a podnikat. Pokud lidé skutečně začnou více podnikat a pracovat, zvýší se i agregátní nabídka. Pokud ovšem se lidé cítí dosti bohatí a naopak přestávají pracovat, může dojít k opačnému efektu, čili ke snížení agragátní nabídky.

Multiplikační efekt čistých daní

Za prvé je jen část nových příjmů použita na spotřebu a druhá část bude použita na úspory. Jelikož úspory nejsou součástí agregátní poptávky, tzn., že ji neovlivňují a proto přírůstek důchodu tuto neovlivní.
Za druhé – dodatečné příjmy, které jsou vyvolány snížením daní a které se přemění na investice mají značnýž multiplikační efekt.
Zde pak výdajový multiplikátor udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku.

Cíle fiskální politiky

Cíle fiskální politiky můžeme rozdělit na cíle bezprostřední a cíle konečné. Rozdělení těchto cílů můžeme znázornit na následujícím obrázku.

nástroje bezprostřední cíle konečné cíle

čisté daně agregátní poptávka zaměstnanost

výdaje na nákup výrobků agregátní nabídka cenová stabilita
a služeb

Opakovanými deficity státního rozpočtu vzniká státní dluh. Státní dluh vyjadřuje celkový rozsah zadlužení vlády vůči jiným ekonomickým subjektům. K úhradě úroků ze státního dluhu a splacení jistiny vzniká ve státním rozpočtu zvláštní položka “náklady dluhové služby”.

Daně

ovšem ne vždy musí stačit státním orgánům na úhradu jejich výdajů. Jestliže jsou daně nižší než výdajě, vzniká deficit státního rozpočtu. K pokrytí tohoto deficitu má stát prakticky dvě základní možnosti:
a) prodej státních cenných papírů na trhu cenných papírů
b) půjčka od jiného státního orgánu – např. od centrální banky

Monetaristické pojetí fiskální politiky –

Na rozdíl od keynesiánců nepovažují monetaristé používání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky za vhodné. Zdůrazňují zejména negativní dopady zpoždění při koncipování rozpočtové politiky jako anticyklické a inflační důsledky spojené se sledováním politiky stimulace hospodářského růstu a plné zaměstnanosti.
Podle monetaristů by měla vláda sledovat politiku vyrovnaného státního rozpočtu. Celkově by mělo rovněž dojít ke snížení rozsahu zdrojů, které procházejí státním rozpočtem.

Keynesiánské pojetí fiskální politiky –

Rozpočtovou politiku podle keynesiánství je možné koncipovat jako anticyklickou, kdy má sloužit vyrovnávání cyklických výkyvů ve vývoji ekonomiky. V podmínkách recese by měl být státní roupočet schodkový a měl by doplňovat nedostatečnou agregátní poptávku na úroveň potřebnou k dosažení potencionálního produktu. Přebytkový rozpočet měl naopak sloužit ke zbržďování přehřáté konjunktury.
Původním cílem fiskální politiky bylo tedy anticyklické působení. Později převládla snaha o dlouhodobé působení s cílem dosažení trvalé stability, a to především proticyklickou regulací agregátní poptávky v závislosti na střídání konjunktury a deprese.

Fiskální politika –

Fiskální politika je politika, pomocí které vláda realizuje své výdajové a příjmové programy tak, aby vyvolala požadované a zamezila nežádoucí účinky na národní důchod, výrobu a zaměstnanost. Ústřední místo zaujímá státní rozpočet, což je centralizovaný fond peněžních prostředků, který vytvářejí a rozdělují státní orgány.
Využívání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky akcentuje zejména keynesiánská ekonomie, která státní rozpočet považuje za základní nástroj regulace agregátní poptávky a tím vývoje zaměstnanosti, nezaměstnanosti a GNP.

Neokonzervativní model hospodářské politiky

Pro neokonzervativní model hospodářské politiky je charakteristické úsilí o omezení státních zásahů do ekonomiky a jejich nahrazení novými, které spolehájí v daleko větší míře na soukromou iniciativu a působení autoregulačních mechanismů trhu.
Zásahy vlády do fungování trhů jsou v těchto teoretických koncepcích považovány za hlavní zdroj nerovnováhy a snižování efektivnosti hospodářství. Neokonzervativní orientace hospodářské politiky klade důraz na vliv hospodářskopolitických opatření na stranu nabídky.
Opatření stimulující stranu nabídky spočívá ve vytvoření stabilního prostředí na základě omezení inflace, zvýšení motivace k ráci, podnikání a spoření, díky snížení negativních důsledků zdanění a zlepšení fungování trhů.

Keynesiánský model hospodářské politiky

V keynesiánské ekonomii je rozhodujícím zdrojem nestability agregátní poptávka. Její výkyvy jsou spojeny s nevyužíváním zdrojů, které má ekonomika k dispozici (půda, práce, kapitál). Z těchto důvodů se keynesiánci orientují na regulaci agregátní poptávky s cílem stabilizovat hospodářský vývoj a zajistit plnou zaměstnanost pracovních sil.
Keynesiánská politika má povahu záměrné (diskreční) hospodářské politiky, sledující předem dané cíle a usilující o zvýšení výkonnosti ekonomiky. Při dosahování cílů byl důraz kladen především na rozpočovou politiku.

a) fiskální politika –
Fiskální politiku vykonává stát prostřednictvím rozpočtu ústřední vlády a rozpočtů orgánů místní správy. Fiskální politika se skládá ze dvou součástí, a to ze způsobu zdanění jednotlivých tržních subjektů a z výdajů z jednotlivých rozpočtů.

b) důchodová politika –
Důchodovou politikou působí stát na ceny výrobních faktorů, zejména pak na mzdy a zisky. Kromě toho působí důchodová politika též na vývoj cen výrobků, služeb a výrobních faktorů a má ovšem vliv i na ostatní cíle stabilizační politiky státu. Možnostmi důchodové politiky jsou zavedení administrativní kontroly mezd a cen či podpora dohody firem a odborů o přírůstcích mezd a cen.

c) vnější obchodní a měnová politika –
Vnější obchodní politikou reguluje stát toky výrobků a služeb, plynoucích přes hranice země. Stát jí reguluje měnové kursy a primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných vztahů národní ekonomiky se zahraničím. Nástroji vnější obchodní a měnové politiky jsou především celní politika a určování kvót výrobků, jež lze vyvézt nedo dovézt, či regulace měnných kursů.