Darwinismus na scestí
Stejně jako před 6000 lety Sumeři, také Egypťané, Řekové a Římané pevně věřili, že veškerý pozemský život založila jakási forma nebeských bytostí, která své dílo korunovala člověkem. Nesmysl? Podivně vytrvalý...
Zásluhou natolik dlouhodobé konzistentní tradice bylo přirozeně extrémně obtížné prosadit jakoukoliv změnu, i když bylo zřejmé, že nahromaděné vědecké důkazy už nemohou být ignorovány. První podnět, požadující racionální prozkoumání schématu božího díla a základů náboženské víry s ohledem na počátky života a lidstva, je obvykle přičítán Charlesi Darwinovi. Ten však v klasickém díle "O původu druhů" (1859) oba problémy takticky obešel ve snaze nepodráždit mocenské struktury organizované víry, tvořící za jeho éry dominantní společenskou sílu. Ačkoli v titulu užil slova "původ", v knize samotné velmi opatrně rozebírá pouze problematiku postupného vývoje druhů z méně vyvinutých předchůdců - ne samotný vznik života. Diskusi o původu lidstva se vyhnul úplně.
Nakonec pod tlakem stoupenců i kritiků, kteří ho nutili, aby se vyjádřil k tomuto ožehavému problému, publikoval v roce 1871 dílo "Původ člověka". Charles Darwin se nikdy necítil dobře na hrotu sociální debaty, jejíž tématiku takto pomohl konstruovat.
Po skutečných kořenech protestu proti církevnímu výkladu božího stvoření se musíme poohlédnout o 65 let dříve. Dva muži - přírodovědec a geolog - publikovali v roce 1795 nezávisle na sobě dvě práce, které doslova šokovaly čtenářské publikum. Zmíněným přírodovědcem nebyl nikdo jiný než Charlesův děd Erasmus Darwin, brilantní intelektuál v pravém slova smyslu. V knize "Zákony organického života" (The Laws Of Organic Life) tvrdil, že populační křivku řídí soupeření o zdroje, a že právě toto soutěžení je možným činitelem fyzických změn. Dále, že lidé jsou příbuzní opicím a lidoopům, a že na přizpůsobení druhu mohl mít vliv sexuální výběr. S výjimkou přirozeného výběru tedy probral téměř všechna významná témata, která později rozšířil jeho vnuk.
Zmíněný geolog byl Skot James Hutton. Ve své teorii o Zemi (Theory Of The Earth) rozvinul převratnou teorii v níž se snažil dokázat, že Země může být mnohem starší, než udával tehdejší všeobecně přijímaný časový rámec 6000 let, který ustanovil o století dříve anglikánský biskup James Ussher. (Většina současných křesťanů hlavního proudu je ostatně dodnes přesvědčena, že toto datum stojí v Písmu svatém. Biskup Ussher k němu ovšem dospěl ryze světskou metodou - součtem délek života osobností uvedených v biblickém rodokmenu.)
Hutton pozorně studoval geologické vrstvy a přitom dospěl k závěru, že erodovaná hmota smývaná z kontinentů deštěm sedimentuje na mořském dně, kde se vlivem vnitřního tepla planety opět mění ve skálu. Za nesmírně dlouhou dobu se tyto nové skály pomaloučku opět zdvihají až na úroveň kontinentů a opět pozvolna formují hory vystavené povětrnostním vlivům, takže z nových vrstev půdy nepřetržitě vznikají nové horniny. Přijetí představy toho nekonečného cyklu tehdy znamenalo dvojí: uznat, že Země není statické těleso, jehož povrch mění jen činnost vulkánů a zemětřesení, a že popsané erozní cykly a následná znovuzvrstvení vyžadují obrovské množství času.
Význam tehdejšího dopadu Huttonovy teorie nesoucí jazykolamný název "uniformitarianizmus" však nelze přecenit. Tak či tak nemohla ohrozit Ussherovo dogma, protože neposkytla žádnou alternativu. Ač si byl Hutton zcela jist tím, že 6000 let je příliš krátká doba na uzavření předpokládaného cyklu, koncem osmnáctého století nebyl znám žádný způsob určení stáří "geologických epoch". Věc tedy musela počkat dalších třicet pět let. Tehdy se tohoto tématu chopil sir Charles Lyell, metodický britský analytik a výzkumník, který povýšil uniformitarianizmus na základ moderní geologie.
Lyell Huttonovo dílo rozvinul a vypracoval třísvazkovou studii nazvanou "Základy geologie" (Principles Of Geology; 1830-1833) a přesvědčivě popsal časový rámec, který Huttonova původní práce postrádala. Ussherovo dogma se sice zapotácelo, ale přesto zásluhou duchovenstva ještě zůstalo v platnosti, i když sílící světová vědecká komunita dávala za pravdu Huttonovi a Lyellovi: Země evidentně musela být stará milióny let. Jak ale přesvědčit převážně nevzdělané masy o neplatnosti Ussherovy představy? Tak jako předtím Hutton, ani Lyell a jeho stoupenci nedokázali prorazit mohutnou hradbu nevědomosti, po věky tmelené a pečlivě udržované maltou náboženského dogmatu. Avšak čas v ní přece jen vytvořil drobné trhliny, takže když 30 let nato přišel Charles Darwin (1859), našel ji téměř připravenou ke stržení. Rachot, který toto borcení vyvolalo, se jako ozvěna ozývá dodnes.
Lyell publikoval první ze svých tří geologických foliantů v době, kdy Darwin dokončoval poslední ročník teologie v Cambridge (přírodopis byl jen jeho záliba) a Darwina silně ovlivnil. Na osudovou plavbu na H.M.S. Beagle si přibalil první díl Lyellovy trilogie a cestou ho doslova zhltal. Mistrně popsaná a přesvědčivě argumentovaná teorie udělala na 22letého Darwina tak silný dojem, že později konstatoval: "Skutečně si myslím, že v mých knihách je obsažena polovina Lyellova mozku. Vidím věci jeho očima." Mladý Charles tedy vyrazil za svým osudem poháněn Lyellovým géniem a nekonvenčním pohledem na přírodu, který mu v dětství vštípil děd Erasmus. V mysli měl návrh pro svou revoluční teorii a v rukou Lyellovu knihu, jíž použil jako nástroje k její realizaci.
Aniž by to řekl otevřeně, vycházel Darwin z představy, že myriády životních forem řídí vlastní existenci od začátku až do konce samy, bez božské pomoci. Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Ironií je, že to připustil jen velmi neochotně. Byl to zbožný člověk, který vystudoval na duchovního. Nicméně rozpor vyvolaný mezi evolucí (tento termín sám nikdy nepoužil; hovořil vždy o přirozeném výběru) a Bohem se stal beranidlem, jímž nakonec byla definitivně proražena hrůzná tisíciletá zeď doktrinářské nevědomosti.
Nicméně značně pobořená zeď se nikdy nezhroutila úplně a kolem jejích ruin vypukla nekrvavá, dosud neukončená intelektuálně-ideologická válka darwinistů s kreacionisty. Nemá vítěze, i když její průběh časem přinutil některé zraněné ke kompromisům. Obě strany by mohly být uspokojeny, pokud by byly schopny připustit roli Boha jako iniciátora života, který následně, v rámci moudré politiky "zásadního nevměšování", nechal přírodu kráčet cestou evoluce. To by patrně bylo správně. Obě strany však pohříchu zvolily strategii "vítěz bere všechno" a neexistuje nejmenší náznak ochoty k sebemenšímu ústupku na konto protivníka. Prostor využitelný pro rozumný kompromis obě strany za těchto okolností ponechaly otevřený pro ustavičné útoky, při nichž dochází k intenzívní výměně nelítostných salv. James Hutton a Charles Lyell sice nade vší pochybnost prokázali, že Země je významně starší než 6000 let, nicméně byli přemoženi depresivní mocí církevního vlivu.
Za tohoto stavu byla Darwinova argumentace nesmírně vítána: pozvolné změny druhů musely rovněž probíhat ve velmi dlouhých časových úsecích, což byla skutečnost významně posouvající jazýček vah na stranu vědy. Veřejné mínění zakolísalo a zprvu váhavý souhlas stále rychleji přecházel v uniformní odmítání starého smýšlení. (Bylo to období nástupu britského liberalizmu, takže celá záležitost byla navíc i mohutně politizována. Paralela k pozdějšímu nástupu a prosazení marxismu je nepřehlédnutelná. Ostatně sám Marx původně chtěl svůj Kapitál ozdobit dedikací Darwinovi, který to ovšem odmítl. pp)
Alarmující zvrat událostí donutil takřka všechny zanícené kreacionisty pátrat po způsobu, jak utišit kritiky, aby se opět mohli ujmout role, umožňující řídit veřejné mínění. Jenže Ussherova linie 6000 let, již nosili jako řetízek obtočený kolem čela, se ve veřejném povědomí pozvolna stávala symbolem svéhlavého pohrdání skutečností a příval nového vnímání světa jim rval půdu pod nohama. Začali tedy pozvolna upravovat dosud neústupně obhajované tvrzení, že všechno včetně vesmíru vytvořil biblický Bůh. Najednou prý pochopili velkorysou moudrost, která mu umožnila dokončit Jeho zázraky v šesti érách blíže neurčeného trvání, tedy ne doslova jako v bibli v pouhých šesti dnech.
Snahy kreacionistů samozřejmě neskončily tím, že drmolící velebníčci začali opačně šlapat do pedálů. Nejchytřejší z nich se hluboko zažrali do nebezpečné Darwinovy teorie a pátrali po mezerách vhodných k přeplátování děr, vykotlaných vědou v náboženském dogmatu. Jen čtrnáct let po zveřejnění knihy O původu druhů, publikoval J.W. Dawson, geolog a rektor McGillovy univerzity v Montrealu svůj "Příběh Země a člověka" (The Story Of The Earth And Man). Tato kniha je v každém ohledu stejně dobře napsaná a pečlivě argumentovaná jako Darwinovo velké dílo. Dawson mimo jiné poukázal na skutečnost, že Darwin a jeho stoupenci vydávají za platnou v podstatě bludnou teorii, v jejíž argumentaci s ohledem na tehdejší vědecké poznatky zejí tři propastné díry. Lze jen dodat, že zmíněné "tři bludy" beze změn platí dodnes.
Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Dawson si v roce 1873 stěžoval: "Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se toto úsilí (vytvořit umělý život) ukázalo v každém případě jako marné," dodává. A jak to vypadá dnes? Ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života, takže za rovnítkem zívá jen trapná nula. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je "čas písknout na psa a uhasit oheň zbytkem vody z kotlíku". Ale pokud jde o darwinistickou logiku, poznamenal už Dawson: "Požaduje se po nás, abychom uznávali jako základní princip něco, co zcela odporuje praxi".
Za druhý nevysvětlený bod označil Dawson předěl mez rostlinným a živočišný životem. "Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a akumuluje, zatímco druhý okysličuje a spotřebovává. V reprodukci či rozkladu, a jen v těchto případech, rostlina občas napodobuje postup známý u zvířete, ale žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny. Myslím, že tato mezera může být vyplněna jen tím, že někdo počítá s obecnou neznalostí."
Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musel by existovat minimálně jeden můstek, ne-li dokonce nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Nemá-li věda k dispozici alespoň jeden nepopiratelný příklad takového spojení, stojí opět jen před trapnou řádkou nul.
Třetí dírou, táhnoucí se v našem poznání od roku 1873, je "Mezera, zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže - nehledě na nesmírné množství prostudovaného materiálu - zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu."
Bez ohledu na nepřetržité hlasité protesty vědců, ani v tomto případě neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný separátní druh.
Abychom vůči vědcům byli spravedliví: někteří současní špičkoví odborníci na genetiku a přírodovědu přece jen "vypadli z role" a potvrdili, že Dawsonova tvrzení z roku 1873 platí dodnes. Thomas H. Morgan, nositel Nobelovy ceny za práci na poli dědičnosti, napsal: "Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný, i když jsme při rozlišování divokých druhů aplikovali ty nejpřísnější a nejextrémnější testy." Ředitel Britského muzea historie přírody Colin Patterson uvádí: "Nikdo nikdy nevytvořil nový druh pomocí mechanizmu přirozeného výběru. A nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." Toto v žádném případě nejsou mimořádná odhalení. Všichni vědci pracující na příbuzných polích jsou si toho velmi dobře vědomi, ale jen ostudně malá hrstka našla odvahu to veřejně vyslovit.
Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská univerzita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh jednoduše přehlédla - a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v moderních učebnicích. Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.
Snad nejznámějším podvodem sloužícím k zakrytí té největší slabiny ochabující Darwinovy teorie byla proslulá anglická mystifikační kampaň okolo Piltdownského člověka, spuštěná v roce 1912. Padělatelé použili antickou lidskou lebku, kterou opatřili dolní čelistí současného orangutana a přizpůsobili tak, aby vypadala jako velice stará. Zuby opočlověka opilovali, aby se více podobaly lidským. To už bylo mnohem závažnější než Haeckelův podvod, protože padělek byl vydáván za dlouho zoufale hledaný "chybějící článek" mezi člověkem a jeho předpokládaným předchůdcem podobným opici.
Za tímto podvodem stáli téměř všichni tehdejší angličtí špičkoví bojovníci za evoluci! Kolegové z celého světa se k těmto význačným vědcům připojili tak horlivě, že trvalo celých 40 let než byl podvod odhalen. Škoda, kterou tím způsobili pátrání po pravdě, byla neodvolatelná. Svět byl přesvědčen o pravdivosti a správnosti myšlenky darwinistické evoluce a bylo jen otázkou času, kdy se kreacionisté pokusí zarazit tyto podlosti a začnou svolávat své stoupence k poslední rozhodující velké bitvě. K tomuto střetu, který vešel ve známost jako "opičí soud", došlo před 77 lety, v červenci 1925, v zapadlé americké vísce Dayton v Tennessee.
John Scopes, 24letý učitel tělocviku a trenér amerického fotbalu na Daytonské střední škole, hlasitě nesouhlasil s novým zákonem, který v Tennessee zakazoval vyučovat evoluci buď namísto, anebo souběžně s biblickým popisem stvoření. Tento zákon úmyslně přestoupil, když suploval učitele biologie. Nebyla to ovšem náhoda. Scopese si vybrala jako místního zástupce Americká Unie za občanská práva (ACLU). Byl svobodný, takže by v případě, že by proti němu byla vznesena obžaloba, nevystavoval riziku rodinu. Šlo o jeden z mnoha takzvaných "soudů století" a přilákal na 200 reportérů, píšících pro 2000 amerických i světových novin, časopisů a deníků. Tento případ už byl popsán ve stovkách knih a zapracován do mnoha her a televizních i celovečerních filmů. George magazine tento případ v roce 1999 dokonce klasifikoval jako "čtvrtou nejdůležitější událost 20. století".
Historik Garry Wills událost trefně popsal jako: "Nesoud podle nezákona s neobhájci podporovanými nepodporovateli. V nejdůležitějším okamžiku ho zkomplikovalo nesvědectví neznalce a skončil nevítězstvím kterékoli ze zúčastněných nestran." Bezesporu patří do jedné řady s debaklem kolem O. J. Simpsona, takže prezentuje další "modré oko světového formátu", zdobící tvář amerického právního systému.
Byl to prakticky duel neochvějného darwinisty a Scopova právníka Clarence Darrowa a Williama Jennings Bryana, spolehlivého stoupence kreacionismu, zastupujícím stát Tennessee. Oba byli vynikající advokáti a renomovaní řečníci, z nichž každý by sám o sobě zaručeně dokázal všechny ostatní umluvit a přesvědčit o správnosti svých představ o stvoření. Nicméně Darrow kordem svého ostrovtipu rozcupoval na cáry Bryana, který nedokázal obhájit tvrzení, že bible je doslovným záznamem posvátného Božího slova. Z hlediska zákona ovšem zvítězil Bryan, protože předmětem sporu bylo, zda se Scopes, který se, jak sám přiznal, dlouho snažil tento soud vyprovokovat, dopustil porušení platného zákona státu Tennessee. Scopes byl sice usvědčen a pokutován sto dolary, ale tento rozsudek byl později zrušen pro nedodržení jakýchsi formalit, takže se nakonec vlastně nic nestalo.
Je nad slunce jasné, že "opičí soud" byl sehrán jako veřejná darvinisticko-kreacionistická diskuse. V souboji nejvýmluvnějších advokátů obou stran se mělo v přímém a nepřehlédnutelném slovním duelu svedeným před očima celého světa jednou provždy rozhodnout. Když se prach usadil, bylo jasné, že rolující příliv dějin nelze zastavit. Na kreacionisty se definitivně zřítila tsunami darvinismu, i když asi právem korunovaná zpěněným hřebenem pochyb a mnohdy i výsměchu, a vypláchla je z význačných postavení, jímž se těšili po staletí. Dlouhá desetiletí pak přežívali ve společenských a politických brakových vodách. I když jimi Darrow/Scopesova "rána do zubů" nepochybně řádně otřásla, kreacionisté zdaleka nebyli v koncích.
Stáhli se a v období deprese a druhé světové války relativně nečinně vyčkávali, až dokud se společnost v padesátých letech nestabilizovala. Pak jejich opět shromážděné šiky zaútočily na vzdělávací systém, očkující mysl mládeže darwinistickým dogmatem. Tentokrát to ale udělali mnohem lépe. Místo plýtvání úsilím a penězi na lobování legislativy, vstoupili přímo do srdce dění a soustředili se na lokální školské komise. Jejich slogan zněl: Evoluční učení připravuje Ameriku o její víru v Boha a náboženství a ničí morálku i tradiční rodinný život.
Když v šedesátých letech vypukly sociální nepokoje, kreacionisté prohlašovali: "Říkali jsme vám to!" Za jejich primární příčinu označili vyučování "bezbožné evoluce" a požadovali znovuzavedení výuky náboženství ve školách jako nejrychlejší cestu k návratu ke "starým dobrým časům." Současně použili své dosud nejbrilantnější taktiky: formálně zaměnili dosud neochvějně dodržovaný termín "biblického kreacionizmu" za "nauku o stvoření." Nato přešli k dalšímu skvělému úderu: místo aby ovlivňovali školní komise ze zákulisí, nechávali se do nich volit. Jak se dalo předpokládat, sklízeli významné úspěchy zejména v "biblickém pásu", oblasti zahrnující Deep South (nejzazší jih USA).
Mimo zaměstnání se většina vědců vždy dobře baví při zmínce o "vědě o stvoření", již kreacionisté provozují pod hlavičkou téže autority, kterou nezbytně potřebují a marně hledají od doby, kdy mezi ně a zbytek světa položil Darwin hráz z pytlů naplněných pískem. Jenže v přesouvání veřejného mínění z vědci zastávaných pozic, kreacionisté kupodivu dosáhli pozoruhodných úspěchů. Gallupovy průzkumy veřejného mínění z let 1982, 1993, 1997 a 1999 zřetelně ukazují, že počet Američanů, věřících v to, že "lidské bytosti v dnešní podobě stvořil někdy v uplynulých 10 000 letech Bůh", dosahoval v uvedených letech 44, 47, 44 a 47%. Když se Fox News při nedávném průzkumu veřejného mínění dotázaly lidí, co si myslí o původu člověka, 15% akceptovalo darwinistickou evoluci, 50% věří v biblické vysvětlení a 26% cítí pravdu "kdesi mezi tím". Nejvnímavější ovšem asi je skupina zbývajících 9%, která si není jista správností žádného z obou názorů.
Dalo by se jistě argumentovat, že uvedená čísla komentují spíš selhání amerického vzdělávacího systému, než efektivitu strategie stoupenců kreacionizmu. Horečná kakofonie stoupenců kreacionismu ovšem v každém případě dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy hlasování Kansaské státní školské rady poměrem 6 : 4 zrušilo status, za kterého se na středních školách vyučovalo pouze o biologické evoluci. Událost se ihned dostala do ohniska zájmu prakticky všech sdělovacích prostředků, protože tento přístup automaticky zahrnuje i staré pojetí "negeologického vzniku" Země a přechod od kosmologie "Velkého třesku" k myšlence univerzálního stvoření. Kansaská školní rada usilovala o to, aby se věda zabývala oběma možnostmi.
Ačkoli toto hlasování vysoce překonalo cíle vytčené novodobou kreacionistickou ofenzívou, neprojevily soudy žádnou ochotu akceptovat jakékoli srovnávání takzvané "vědy o stvoření " s tím, co se obecně považuje za "skutečnou vědu". V roce 1981 sice ještě v Arkansasu a Louisianě prošly zákony vyžadující začlenění výuky kreacionizmu do programu výuky státních škol, ale arkansaský zákon už rok na to deklaroval americký Oblastní soudní dvůr jako neústavní. Louisianský případ v roce 1987 skončil až u Nejvyššího soudu USA (Supreme Court), jehož konečný a nezměnitelný verdikt zněl: Kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.).
Po této další porážce se kreacionisté, jako dosud vždy, vrátili k rýsovacímu prknu, aby vymysleli jinou mazanou strategii, která by je přenesla devadesátými lety do nového tisíciletí. Posléze přetransformovali "vědu o stvoření" do teorie, jíž mimo "biblický pás" říkají "nenadálé objevení" a uvnitř něho "inteligentní design". Obě verze se opatrně vyhýbají jakýmkoliv odkazům na Boha a charakteristické stránky náboženského vyznání, ale zato tím důrazněji cílí na Achillovu patu darwinizmu, tedy na skutečnost, že se všechny dosud zjištěné druhy objevují ve fosilním záznamu naráz, v plné dokonalosti, samci a samice, což nenechává otevřenou žádnou hodnověrnou cestu, jak by se mohli vyvinout v rámci darwinovského postupu.
Naštěstí pro darwinisty dnes nad touto Achillovou patou triumfuje právní ochrana poskytnutá Nejvyšším soudem. Avšak příliv se zvedá a mocně narůstá. Nakonec se možná znovu vše obrátí jako v dobách, kdy Darwinovo učení zaplašilo nevědomost šířenou kreacionisty předtím, než se objevil, a později při "opičím soudu". Pokud právní ochrana darwinistického dogmatu zůstane nedotčená, pak mu přinejmenším ve školních lavicích nebezpečná konfrontace s dogmatem kreacionismu nehrozí. Závěr ještě nakonec může být velice diskutabilní, protože mnohé školní obvody reagovaly na nátlak tím, že odmítají vyučovat jedno i druhé, což hrozí velkou a vážnou mezerou ve vzdělání příští generace studentů.
Přes extrémní vrtkavost těchto otázek a okamžité údery, následující poté, když se někdo z toho či onoho pohledu postaví na "špatnou" stranu, končí veškeré pokusy o objektivní analýzu závěrem, že obojí, darwinizmus i kreacionizmus, je významnou měrou scestné. Jak by jinak bylo možné, aby si mohly navzájem předhazovat tak obrovské díry a mezery v teoriích, kdyby byly obě strany tak korektní, jak tvrdí? Einsteinova všeobecná teorie relativity, pomineme-li příležitostný nesoulad s kvantovou mechanikou, nemusela čelit žádné opravdové výzvě. Od doby, kdy ji Einstein vyjevenému světu v roce 1915 předložil, nedošlo k žádné debatě o sporných otázkách: pokud je něco deklarováno jako správné, musí být opak nesprávný a tak to má být.
Tak jako všichni dokážeme rozpoznat, co je "dobré", když to vidíme, měli bychom všichni umět rozeznat i to "špatné". Každý má nezadatelné právo akceptovat, že Země je nekonečně starší než 6000 let. Navzdory mnoha důkazům nápadných změn ve stavbě těla, které volají po mikroevoluci, i přes nespočetný počet druhů, neexistuje ani jediný definitivní důkaz o přechodu kteréhokoli z nich na vyšší druh, jak vyžaduje makroevoluce. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Charles Darwin ožil a mohl být konfrontován se skutečnostmi, které se nahromadily od jeho úmrtí, uznal by, že jeho teorie je špatná.
Pokusme se tedy podpořit tvrzení, že se darwinisté i kreacionisté natolik mýlí, že jsou obě příslušné teorie zralé k zavržení. Je jen otázkou času a okolností, než se vynoří jeden či více důkazů, které budou tak jasné v podrobnostech a s tak drtivou platností, že oběma stranám nezbude nic jiného než odložit své obřadní trouby či laptopy a odplížit se do popelnice dějin, tak jak to už udělala spousta podobných zkrachovalých teorií. Jenže než se tak stane, co s těmi, kteří si chtějí ke studiu a prozkoumání zvolit objektivnější a zřejmě mnohem přesnější scénáře o stvoření života, a lidského především?
Zásluhou zarputilé strategie "buď - anebo" se darwinisté a kreacionisté vyboxovali na protilehlé strany velmi širokého intelektuálního spektra, přičemž uprostřed ponechali obrovský pruh země, jakési "středozemí" přístupné komukoliv, kdo má odvahu ho prozkoumat. Ukazatele směru rozmístěné v tomto pásmu jsou nadto četné a překvapivě snadno sledovatelné. To co potřebujete, je vůle a ochota pohlížet na věci otevřenýma očima a vnímat otevřenou myslí.
Co se týče počátku života, staví darwinistický postoj na myšlence "spontánního oživení," proti níž reptal J.W. Dawson už v roce 1873. Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Touto cestou měla být překonána imenzní propast mezi živým a neživým. Na základě toho, co jsme se od roku 1873 až dosud naučili o technických aspektech takového procesu, lze zcela bezpečně tvrdit, že teze o spontánním oživení má menší šanci na přetrvání než příslovečný jarní sníh.
Nevšímejme si skučivých protestů těch, kteří budou zleva i zprava tvrdit, že k tomu nemáme patřičné zplnomocnění. Na území nikoho mezi oběma tábory platí pouze pravidla reality. Tato realita říká, že jednoduše neexistuje žádný způsob, jímž by mohla náhodou vzniknout byť i nejjednodušší životní forma; povězme subvirální mikroorganismus, který náhodou začal fungovat coby živá bytost poté, když se hrstka složek RNK a DNK sama od sebe dala dohromady s náhodným zákvasem chemických sloučenin. Žádná laboratoř nikde na světě nikdy nenašla ani cestičku, jak přesvědčit už hotové lipidy, aby samy vytvořily funkční buněčnou membránu nezbytnou pro zapouzdření jakéhokoliv živého mikroorganizmu. Pak je tu ještě její prostupnost, jež rovněž musí být součástí výchozí směsi, aby buňka mohla přijímat živiny a vylučovat odpad.
Brilantní anglický astronom a matematik Fred Hoyle předložil možná nejdokonalejší analogii průběhu takového procesu, když řekl: "Bylo by to stejné, jakoby náhodné tornádo rozvířilo smetiště, a přitom z materiálů, které se na něm náhodně povalovaly, zcela náhodně smontovalo funkční tryskové letadlo." Je to tak, protože při spatření nesmírné složitosti patrné i na té nejnižší úrovni života, mysl snadno odvrávorá do náručí náboženské víry. Zkrátka, nemohlo a nestalo se to tak, a kdokoli tvrdí něco jiného se buď mýlí, anebo chce uvést do omylu jiné, nebo ho prostě děsí cokoli, co by mohlo vést ke ztrátě hodnoty myšlenek tvořících jeho světonázor.
Jestliže je tedy spontánní oživení nemožné, jak tedy život vznikl? Jak k tomu mohlo dojít? Zde je dobré obrátit se na starého známého Sherlocka Holmese. Ten razil poučku, že by se člověk při každém hledání pravdy měl postupně zbavit všeho, co je rozhodně vyloučeno. To, co pak zbude, i když se o tom stále ještě může pochybovat, je pravda. Vyřadíme-li spontánní oživení, zbývá jako jediná další schůdná alternativa intervence, kterou na jakési úrovni provedla nějaká entita nebo bytosti. (Nedbejte teď oboustranných erupcí vzletných: "No nazdar!?" a hysterických výkřiků z okolí.)
Dříve než teď někdo z naší skupiny průzkumníků "středozemí" přeběhne na stranu pseudovítězů si ujasněme, že touto "entitou či bytostmi" není myšlen "Bůh" v kreacionisty zastávaném antropomorfním smyslu. Jsou tím míněny některé stránky nebo aspekty daných skutečností, které sice dosud formálně neuznáváme, což ovšem nic nemění na jejich existenci, působí na nás, jsme s nimi v interakci způsobem, jemuž právě začínáme rozumět.
Všechny lidské bytosti jsou odjakživa vázané třídimenzionálním světem. Rodíme se do něj, žijeme v něm a nakonec v něm umíráme. Po celý život zápasíme o to, abychom vyhověli svým vlastním životním zkušenostem. Nicméně někteří z nás už měli jisté zážitky nebo se jim dostalo náhledů signalizujících možnou existenci dalších úrovní reality. Takové věci se nemanifestují v obvyklém hmotném (tělesném) smyslu, ale mají čistě éterické formy, které nicméně mají dostatek substance, aby byly postřehnutelné i bytostmi, uzavřenými do tří známých rozměrů.
Někomu, kdo se snaží proniknout do metafyziky, se to zpočátku může jevit jako letmé jemné záblesky; vytrvejte prosím a podívejte se na to trochu blíž. Pozvolna se ustavuje odvětví "nové" vědy, která se zabývá dalšími rozměry. Pod názvem hyperdimenzionální fyzika jsou vymýšleny a uskutečňovány experimenty, které - stručně řečeno - poskytují letmé pohledy do dalších oblastí reality. To se nijak moc neliší od nejranějších Einsteinových studií času a pohybu v období, kdy se chystal roztrhnout 200letou akademickou svěrací kazajku newtonovské fyziky. Mezitím se stejnou kazajkou stala i tehdy revoluční einsteinovská fyzika, ale i ta hyperdimenzionální nakonec najde způsob, jak z ní vyváznout a posunout lidstvo na mnohem vyšší úroveň povědomí, k porozumění skutečné realitě.
Podrobnosti o těchto experimentech jsou obilím určeným pro jiný mlýn; stačí říct, že největší břímě dnes nesou "strunoví teoretici", jejichž subatomární "sjednocovací teorie" vyžaduje deset či více nových rozměrů, aby ji bylo možné považovat za platnou. Tito a jiní lidé v pravý čas jistě udělají potřebné pokroky a od pouhých letmých pohledů, jichž docílili už nyní, dospějí až k úplnému otevření dveří do dalších dimenzí. Až to udělají, pravděpodobně je naleznou obydlené jakýmsi druhem entity nebo bytostmi, o nichž jsme hovořili předtím. Tyto bytosti nejsou nezbytně "Bohem" s velkým "B," ale spíše "bohy" s malými "b". Možná, že jsou to titíž plurální "bohové" zmínění v Genesis ("Pojďme, udělejme člověka podle našeho obrazu, podle naší podoby.") Ale i toto je melivo pro jiný mlýn. Přivádí nás to ale k analýze toho, jak se člověk vlastně stal tím, čím je.
Tato úloha se zdá být jednoduchá, jenomže nikdo v libovolném myslitelném mocenském postavení nemá zájem na konfrontaci, která by mohla definitivně odhalit pravdu o našem původu. Žádný vědec, žádný politik a žádný duchovní nemůže doufat, že si uchová svou moc - v jakémkoli postavení - pokud aktivně vystoupí s pravdou o této brizantní věci. Všichni už měli možnost pozorovat, jak rychle "zmizeli" z pozice jejich kolegové, kteří se odvážili vystoupit z řady, takže je jim jasné, že odveta přijde rychle a zaručeně.
Jak už jsem uvedl, trvají kreacionisté na tom, že Bůh (v tomto případě jediný muž, redukovaný z bezpohlavního plurálu v původním biblickém textu) vytvořil prvního muže podle svého vlastního obrazu a své vlastní podoby. Dobře, ale je-li to tak, musel mít přímo nahromadění dnů v nichž se nic nedaří, protože my, lidé, jsme prachmizerně navržený druh. Pravda, máme sice mozek s vysokou kapacitou, ale z nějakého podivného důvodu z ní smíme užívat jen relativně malou část. (Nyní opět slyšíme zběsilé vytí protestů vědců po pravici, ale nevšímejme si jich. Jestliže nám kterýkoliv ze sta takzvaných "chytrých blbců" /savantů/, kteří mají jakýsi přímý přístup ke stovce rozdílných částí mozku, může předvádět úžasný intelektuální festival, pak tytéž části musí být i v našich mozcích, ale naše "normálnost" nám přístup k nim blokuje.) Morálně představujeme příšerný mišmaš funkcí; jsme schopni být ztělesněným zlem v jednom a vtělenou láskou v příštím okamžiku, přičemž je pokryt i úplný rozsah mezi tím rozprostřených emocí.
V těle ustavičně nosíme více než 4000 genetických poruch, každý z nás jich má v genofondu průměrně 50 (mnozí mnohem víc, někteří méně). A regulérní výzkum objevuje nové a nové. Těch vážných nemá žádný jiný živočišný druh víc než hrstku, ale zároveň také neexistuje takový, který by zahubil jejich nositele dříve, než dosáhnou reprodukční zralosti. My jich máme tucty. Jenže, jak jsme k nim přišli? Lépe řečeno: Proč v nás zůstávají? Jestliže jsou některé z nich stoprocentně smrtící ještě předtím, než je postižený jedinec schopen reprodukce, jak se jim podařilo rozlézt po celém našem genofondu?
Připustíme-li, že Bůh, ve dnech, kdy se nás rozhodl stvořit, dělal to nejlepší svým obvyklým neomylným způsobem, neexistuje žádná legitimní omluva na to, že tento projekt dopadl tak uboze. Rozhodně by nám nedal do vínku více fyzických poruch, než našim nejbližším genetickým příbuzným, gorilám a šimpanzům. Trocha albinizmu nikdy nepoškodí žádný druh, ten není jako tucty ostatních poruch, které s sebou nosíme. Takže proč by nám je nechával? Jaký by mohl mít důvod udělat nás geneticky mnohem méně robustními, než všechny ostatní druhy jejichž se cítíme být pány?
Žádný takový důvod neexistuje, a to je další opěrný bod pro tvrzení, že to jednoduše muselo být jinak.
Pojďme teď zkontrolovat, oč se opírá darwinistické dogma tvrdící, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let, přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové (viz Lucy, atd.) a rané homo (homo habilis, homo erectus, a tak dále.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně (tento druh zanechal proslulý pár 3,5 miliónu let starých stop dvojnožce v tanzanské Laetoli), jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Přesto pro tuto chvíli předpokládejme, že nějak přemostili evoluční mezeru k nejranějším homo, kteří už skutečně snesou tělesné přirovnání k lidem.
Na jakékoli sérii snímků lebky homo předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla pregnantně rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.
Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující ve fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty! (Právě zazněl další řev potupených po naší pravici, ale prosím zůstaňme i nadále mezi frontami a zvažujme pouze důkazy.)
Podle naší mitochondriální DNK existujeme jako druh asi 200 000, plus-mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty, prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce! (Výzkum také ukázal, že neandertálec měl dokonale vyvinutou jazylku, takže byl stejně jako my schopen dokonale mluvit a třeba i zpívat. pp) Kdo ví, co by se stalo, kdybychom s nimi byli v přímé dědičné linii?
Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu objevili. Očividně se kdysi - ostatně jako v každé válce - stala první obětí pravda. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a hádejte, na co přišli? Usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety! Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. To je překvapení, co? Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše "nenadálé objevení" a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.
Pochopte: Lidé primáty nikdy nebyli! Ano, do jisté míry jistě odpovídáme odbornému popisu, protože máme flexibilní ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.
Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů (zdrženlivě řečeno!), máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48!
Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNK!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi "mimořádného", něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. A právě to se stalo. Ukázalo se, že se "chybějící" chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl "jaksi spleten dohromady" (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a nebojme se to říct, přímo "zázračné" techniky.
Jako jediné přijatelné vysvětlení se opět nabízí pouze umělý zásah. Ale čí? Šlo o tutéž hyperdimenzionální entitu, nebo o bytosti, které možná položily základ všeho pozemského života? Ne nevyhnutelně. Jistěže to můžeme považovat za jednu z možností, ale člověk byl v porovnání k započetí života a naplánování všech jeho následujících forem vytvořitelný mnohem snadněji. To otevírá prostor pro asistenci z našeho třírozměrného prostoru. Jinak řečeno, takovými jací jsme, nás mohly vytvořit jiné bytosti z nám dostupného prostoru, které se z účelových důvodů rozhodly udělat nás "podle vlastního obrazu a vlastní podoby."
Připustíme-li toto kacířské vysvětlení, budeme muset vyrazit na dlouhou cestu, abychom si opatřili důkazy. Snad k tomu přispěje snaha vyřešit následující anomálie:
(1) mnoho nevysvětlitelných rozdílů mezi námi a primáty;
(2) naše velice nenadálé objevení ve fosilním záznamu;
(3) příliš nedávný vznik člověka jako druhu;
(4) proč náš druh nemá zřejmého prapředka;
(5) ohromující množství genetických vad; a
(6) evidentně umělé vzájemné propletení našeho druhého a třetího chromozómu.
U posledních dvou jistě nepřekvapí, že jde o charakteristické průvodní znaky geneticky manipulovaných hybridů, o nichž jako o původních lidských bytostech hovoří dávní Sumeři! Začali jsme jimi tento esej a u nich také skončíme.
Jak už jsem poznamenal, na počátku byli Sumeři první velkou pozemskou kulturou. V celé své kráse se jakoby z ničeho vynořila v "době kamenné", zhruba před 6000 lety (viz datování biskupa Usshera!). Přinesla s sebou přes stovku "nej" (primárních objevů, použití atd.), která nyní přisuzujeme vysoké kultuře. Patří k nim mimo jiné i první písemnosti zapsané znaky klínového písma na hliněné tabulky, které pak vypalovali v peci (další z "nej") na kámen. Tisíce jich přečkalo až dodnes, a na mnohých z nich Sumeři vylíčili dobu, v níž na Zemi přišly stovky "bohů" (s malým "b"). Pocházeli z jiné planety, obíhající Slunce po protažené elipse po směru otáčení hodinových ručiček, tedy opačně než všechny další oběžnice.
Když tyto nesmírně nadřazenější bytosti byly na Zemi už delší dobu, rozhodly se vytvořit si skupinu otroků a služebníků, jimž říkali Adamu. Do kamene bylo před 4000 lety (tzn. 1500 let před Starým zákonem) zapsáno, že tito "bohové" schválili "vytvoření Adamu podle své vlastní podoby." Popsané postupy se pozoruhodně podobají genetickému inženýrství, oplodnění in vitro a hybridizaci. Možná nejvýznamnější je to, že ze záznamů vyplývá, že se tak stalo před zhruba 200 000 lety, tedy přesně v období, do něhož ukazují hodinové ručičky naší mitochondriální DNK. Ta nedávno proti všemu očekávání prozradila, že náš druh vznikl právě tehdy!
Když byla práce na Adamu dokončena, byli první z nich zapřaženi do práce v Dolním světě, v horkých důlních šachtách jižní Afriky. Neodpustím si poukázat na to, že téměř každá moderní autorita souhlasí s tím, že lidstvo pochází právě odtamtud. Případný přebytek otroků a sloužících byl k dispozici, takže další skupina byla poslána na práci v luxusním Horním světě, kde byl E.Din ("domov spravedlivých") sídlo údajných stvořitelů, lokalizovatelné do údolí Tigrisu a Eufratu na území dnešního Iráku.
Až do konce poslední doby ledové před asi 15 000 lety se všechno dařilo, když tu bohové zaznamenali, že se obrovská ledová čepice pokrývající Antarktidu začíná rapidně rozpouštět, a že se v blízké budoucnosti její masivní okraje zhroutí do okolního oceánu, což vyvolá obrovské přílivové vlny, které zametou nížiny, v nichž byla jejich města. Jelikož všichni Adamu nemohli být ušetřeni, bylo vybráno několik nejlepších, jimž bylo umožněno přežít údery tsunami ve speciálně konstruované lodi.
Když nastal čas, bohové ve své kosmické lodi vzlétli k nebesům, odkud šokováni rozsahem zkázy sledovali kataklyzma dole na Zemi. A pak, když vody dostatečně ustoupily a bylo možné přistát v pohoří Zagros, nad dřívějším údolím E.Din, teď ovšem pokrytým bahnem a usazeninami, připojili se k přežilým Adamu a společně začali s obnovou decimované civilizace.
Opět si neodpustím vypíchnout, že většina vědců souhlasí s tím, že moderní civilizace (osídlení, zemědělství, atd.) nevysvětlitelně započala asi před 12 000 lety v pohoří Zagros (Toto pohoří je součástí "úrodného půlměsíce". pp), kde by dnes bylo mimořádně obtížné stavět a udržovat obydlí a provozovat jen špatně zavlažované terasové zemědělství. Řídká horská půda (a navíc velmi suché počasí) by vyžadovala mnohem víc vody než půda v úrodných nížinách. Titíž vědci ovšem za žádnou cenu nepřijmou existenci jakéhosi druhu celosvětové záplavy, která patrně zapříčinila, že předchozí civilizace musela začít znovu na (dnes) vyprahlé vysočině.
Většina moderních vědců se vysmívá všem odkazům korelujícím se sumerskými texty, protože je nepovažují za nic víc, než rozšířenou sérii náhod. Tvrdí, že Sumeři byli "až příliš tvořiví" při vytváření svých neuvěřitelně důmyslných, bohatými detaily zdobených "mýtů". Vždyť přece nesčetné podivuhodné věci, které popsali před čtyřmi tisícovkami let, jednoduše nemohou být přesnými záznamy jejich "primitivní reality"...
Zásluhou natolik dlouhodobé konzistentní tradice bylo přirozeně extrémně obtížné prosadit jakoukoliv změnu, i když bylo zřejmé, že nahromaděné vědecké důkazy už nemohou být ignorovány. První podnět, požadující racionální prozkoumání schématu božího díla a základů náboženské víry s ohledem na počátky života a lidstva, je obvykle přičítán Charlesi Darwinovi. Ten však v klasickém díle "O původu druhů" (1859) oba problémy takticky obešel ve snaze nepodráždit mocenské struktury organizované víry, tvořící za jeho éry dominantní společenskou sílu. Ačkoli v titulu užil slova "původ", v knize samotné velmi opatrně rozebírá pouze problematiku postupného vývoje druhů z méně vyvinutých předchůdců - ne samotný vznik života. Diskusi o původu lidstva se vyhnul úplně.
Nakonec pod tlakem stoupenců i kritiků, kteří ho nutili, aby se vyjádřil k tomuto ožehavému problému, publikoval v roce 1871 dílo "Původ člověka". Charles Darwin se nikdy necítil dobře na hrotu sociální debaty, jejíž tématiku takto pomohl konstruovat.
Po skutečných kořenech protestu proti církevnímu výkladu božího stvoření se musíme poohlédnout o 65 let dříve. Dva muži - přírodovědec a geolog - publikovali v roce 1795 nezávisle na sobě dvě práce, které doslova šokovaly čtenářské publikum. Zmíněným přírodovědcem nebyl nikdo jiný než Charlesův děd Erasmus Darwin, brilantní intelektuál v pravém slova smyslu. V knize "Zákony organického života" (The Laws Of Organic Life) tvrdil, že populační křivku řídí soupeření o zdroje, a že právě toto soutěžení je možným činitelem fyzických změn. Dále, že lidé jsou příbuzní opicím a lidoopům, a že na přizpůsobení druhu mohl mít vliv sexuální výběr. S výjimkou přirozeného výběru tedy probral téměř všechna významná témata, která později rozšířil jeho vnuk.
Zmíněný geolog byl Skot James Hutton. Ve své teorii o Zemi (Theory Of The Earth) rozvinul převratnou teorii v níž se snažil dokázat, že Země může být mnohem starší, než udával tehdejší všeobecně přijímaný časový rámec 6000 let, který ustanovil o století dříve anglikánský biskup James Ussher. (Většina současných křesťanů hlavního proudu je ostatně dodnes přesvědčena, že toto datum stojí v Písmu svatém. Biskup Ussher k němu ovšem dospěl ryze světskou metodou - součtem délek života osobností uvedených v biblickém rodokmenu.)
Hutton pozorně studoval geologické vrstvy a přitom dospěl k závěru, že erodovaná hmota smývaná z kontinentů deštěm sedimentuje na mořském dně, kde se vlivem vnitřního tepla planety opět mění ve skálu. Za nesmírně dlouhou dobu se tyto nové skály pomaloučku opět zdvihají až na úroveň kontinentů a opět pozvolna formují hory vystavené povětrnostním vlivům, takže z nových vrstev půdy nepřetržitě vznikají nové horniny. Přijetí představy toho nekonečného cyklu tehdy znamenalo dvojí: uznat, že Země není statické těleso, jehož povrch mění jen činnost vulkánů a zemětřesení, a že popsané erozní cykly a následná znovuzvrstvení vyžadují obrovské množství času.
Význam tehdejšího dopadu Huttonovy teorie nesoucí jazykolamný název "uniformitarianizmus" však nelze přecenit. Tak či tak nemohla ohrozit Ussherovo dogma, protože neposkytla žádnou alternativu. Ač si byl Hutton zcela jist tím, že 6000 let je příliš krátká doba na uzavření předpokládaného cyklu, koncem osmnáctého století nebyl znám žádný způsob určení stáří "geologických epoch". Věc tedy musela počkat dalších třicet pět let. Tehdy se tohoto tématu chopil sir Charles Lyell, metodický britský analytik a výzkumník, který povýšil uniformitarianizmus na základ moderní geologie.
Lyell Huttonovo dílo rozvinul a vypracoval třísvazkovou studii nazvanou "Základy geologie" (Principles Of Geology; 1830-1833) a přesvědčivě popsal časový rámec, který Huttonova původní práce postrádala. Ussherovo dogma se sice zapotácelo, ale přesto zásluhou duchovenstva ještě zůstalo v platnosti, i když sílící světová vědecká komunita dávala za pravdu Huttonovi a Lyellovi: Země evidentně musela být stará milióny let. Jak ale přesvědčit převážně nevzdělané masy o neplatnosti Ussherovy představy? Tak jako předtím Hutton, ani Lyell a jeho stoupenci nedokázali prorazit mohutnou hradbu nevědomosti, po věky tmelené a pečlivě udržované maltou náboženského dogmatu. Avšak čas v ní přece jen vytvořil drobné trhliny, takže když 30 let nato přišel Charles Darwin (1859), našel ji téměř připravenou ke stržení. Rachot, který toto borcení vyvolalo, se jako ozvěna ozývá dodnes.
Lyell publikoval první ze svých tří geologických foliantů v době, kdy Darwin dokončoval poslední ročník teologie v Cambridge (přírodopis byl jen jeho záliba) a Darwina silně ovlivnil. Na osudovou plavbu na H.M.S. Beagle si přibalil první díl Lyellovy trilogie a cestou ho doslova zhltal. Mistrně popsaná a přesvědčivě argumentovaná teorie udělala na 22letého Darwina tak silný dojem, že později konstatoval: "Skutečně si myslím, že v mých knihách je obsažena polovina Lyellova mozku. Vidím věci jeho očima." Mladý Charles tedy vyrazil za svým osudem poháněn Lyellovým géniem a nekonvenčním pohledem na přírodu, který mu v dětství vštípil děd Erasmus. V mysli měl návrh pro svou revoluční teorii a v rukou Lyellovu knihu, jíž použil jako nástroje k její realizaci.
Aniž by to řekl otevřeně, vycházel Darwin z představy, že myriády životních forem řídí vlastní existenci od začátku až do konce samy, bez božské pomoci. Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Ironií je, že to připustil jen velmi neochotně. Byl to zbožný člověk, který vystudoval na duchovního. Nicméně rozpor vyvolaný mezi evolucí (tento termín sám nikdy nepoužil; hovořil vždy o přirozeném výběru) a Bohem se stal beranidlem, jímž nakonec byla definitivně proražena hrůzná tisíciletá zeď doktrinářské nevědomosti.
Nicméně značně pobořená zeď se nikdy nezhroutila úplně a kolem jejích ruin vypukla nekrvavá, dosud neukončená intelektuálně-ideologická válka darwinistů s kreacionisty. Nemá vítěze, i když její průběh časem přinutil některé zraněné ke kompromisům. Obě strany by mohly být uspokojeny, pokud by byly schopny připustit roli Boha jako iniciátora života, který následně, v rámci moudré politiky "zásadního nevměšování", nechal přírodu kráčet cestou evoluce. To by patrně bylo správně. Obě strany však pohříchu zvolily strategii "vítěz bere všechno" a neexistuje nejmenší náznak ochoty k sebemenšímu ústupku na konto protivníka. Prostor využitelný pro rozumný kompromis obě strany za těchto okolností ponechaly otevřený pro ustavičné útoky, při nichž dochází k intenzívní výměně nelítostných salv. James Hutton a Charles Lyell sice nade vší pochybnost prokázali, že Země je významně starší než 6000 let, nicméně byli přemoženi depresivní mocí církevního vlivu.
Za tohoto stavu byla Darwinova argumentace nesmírně vítána: pozvolné změny druhů musely rovněž probíhat ve velmi dlouhých časových úsecích, což byla skutečnost významně posouvající jazýček vah na stranu vědy. Veřejné mínění zakolísalo a zprvu váhavý souhlas stále rychleji přecházel v uniformní odmítání starého smýšlení. (Bylo to období nástupu britského liberalizmu, takže celá záležitost byla navíc i mohutně politizována. Paralela k pozdějšímu nástupu a prosazení marxismu je nepřehlédnutelná. Ostatně sám Marx původně chtěl svůj Kapitál ozdobit dedikací Darwinovi, který to ovšem odmítl. pp)
Alarmující zvrat událostí donutil takřka všechny zanícené kreacionisty pátrat po způsobu, jak utišit kritiky, aby se opět mohli ujmout role, umožňující řídit veřejné mínění. Jenže Ussherova linie 6000 let, již nosili jako řetízek obtočený kolem čela, se ve veřejném povědomí pozvolna stávala symbolem svéhlavého pohrdání skutečností a příval nového vnímání světa jim rval půdu pod nohama. Začali tedy pozvolna upravovat dosud neústupně obhajované tvrzení, že všechno včetně vesmíru vytvořil biblický Bůh. Najednou prý pochopili velkorysou moudrost, která mu umožnila dokončit Jeho zázraky v šesti érách blíže neurčeného trvání, tedy ne doslova jako v bibli v pouhých šesti dnech.
Snahy kreacionistů samozřejmě neskončily tím, že drmolící velebníčci začali opačně šlapat do pedálů. Nejchytřejší z nich se hluboko zažrali do nebezpečné Darwinovy teorie a pátrali po mezerách vhodných k přeplátování děr, vykotlaných vědou v náboženském dogmatu. Jen čtrnáct let po zveřejnění knihy O původu druhů, publikoval J.W. Dawson, geolog a rektor McGillovy univerzity v Montrealu svůj "Příběh Země a člověka" (The Story Of The Earth And Man). Tato kniha je v každém ohledu stejně dobře napsaná a pečlivě argumentovaná jako Darwinovo velké dílo. Dawson mimo jiné poukázal na skutečnost, že Darwin a jeho stoupenci vydávají za platnou v podstatě bludnou teorii, v jejíž argumentaci s ohledem na tehdejší vědecké poznatky zejí tři propastné díry. Lze jen dodat, že zmíněné "tři bludy" beze změn platí dodnes.
Prvním z nich je tvrzení, že život může spontánně vzniknout z organického materiálu. Dawson si v roce 1873 stěžoval: "Lidé, kteří všechno odvozují od fyzikálních sil dosud nevědí, jak tyto síly mohou vytvořit fenomén života, a to dokonce ani v jeho nejnižší formě. Až dosud se toto úsilí (vytvořit umělý život) ukázalo v každém případě jako marné," dodává. A jak to vypadá dnes? Ani po 127 letech intenzivního úsilí vědců celého světa, vysoce dotovaných ze společenských prostředků, se nepodařilo vytvořit ani nejzákladnější zárodek života, takže za rovnítkem zívá jen trapná nula. V každém jiném vědeckém oboru by rozum velel, že je "čas písknout na psa a uhasit oheň zbytkem vody z kotlíku". Ale pokud jde o darwinistickou logiku, poznamenal už Dawson: "Požaduje se po nás, abychom uznávali jako základní princip něco, co zcela odporuje praxi".
Za druhý nevysvětlený bod označil Dawson předěl mez rostlinným a živočišný životem. "Liší se od sebe zcela zásadně, jeden odkysličuje a akumuluje, zatímco druhý okysličuje a spotřebovává. V reprodukci či rozkladu, a jen v těchto případech, rostlina občas napodobuje postup známý u zvířete, ale žádný živočich, ani v té nejjednodušší formě, ani na okamžik nepřevezme funkce rostliny. Myslím, že tato mezera může být vyplněna jen tím, že někdo počítá s obecnou neznalostí."
Platí to dodnes. Jestliže se život vyvinul tak, jak tvrdí darwinisté, musel by existovat minimálně jeden můstek, ne-li dokonce nesčetné mezičlánky, překlenující propastný rozdíl mezi rostlinami a živočichy. Nemá-li věda k dispozici alespoň jeden nepopiratelný příklad takového spojení, stojí opět jen před trapnou řádkou nul.
Třetí dírou, táhnoucí se v našem poznání od roku 1873, je "Mezera, zející mezi libovolným druhem zvířat či rostlin ve vztahu k jakýmkoli dalším druhům. Tuto mezeru, a pouze tuto, se Darwin pokouší vyplnit ve svém rozsáhlém díle "O původu druhů", jenže - nehledě na nesmírné množství prostudovaného materiálu - zůstává stejně široká jako za jeho časů a vědě nezbývá než přiznat, že dosud nebyl zjištěn ani jediný případ přestupu jednotlivce přes hranice vlastního druhu."
Bez ohledu na nepřetržité hlasité protesty vědců, ani v tomto případě neexistuje žádný nezpochybnitelný příklad úplného vývoje libovolného druhu. Aby nedošlo k omylu - nejde o částečné lokální změny vyvolané prostředím, ale o přechod z jednoho na úplně jiný, odlišný separátní druh.
Abychom vůči vědcům byli spravedliví: někteří současní špičkoví odborníci na genetiku a přírodovědu přece jen "vypadli z role" a potvrdili, že Dawsonova tvrzení z roku 1873 platí dodnes. Thomas H. Morgan, nositel Nobelovy ceny za práci na poli dědičnosti, napsal: "Za celou lidskou historii neznáme ani jediný případ transformace jednoho druhu na jiný, i když jsme při rozlišování divokých druhů aplikovali ty nejpřísnější a nejextrémnější testy." Ředitel Britského muzea historie přírody Colin Patterson uvádí: "Nikdo nikdy nevytvořil nový druh pomocí mechanizmu přirozeného výběru. A nikdo se k tomu nikdy ani nepřiblížil." Toto v žádném případě nejsou mimořádná odhalení. Všichni vědci pracující na příbuzných polích jsou si toho velmi dobře vědomi, ale jen ostudně malá hrstka našla odvahu to veřejně vyslovit.
Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská univerzita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh jednoduše přehlédla - a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v moderních učebnicích. Pravděpodobně každý, koho ve škole učili o evoluci, viděl tyto obrázky v učebnici a byl ústy učitele ujištěn o jejich pravosti.
Snad nejznámějším podvodem sloužícím k zakrytí té největší slabiny ochabující Darwinovy teorie byla proslulá anglická mystifikační kampaň okolo Piltdownského člověka, spuštěná v roce 1912. Padělatelé použili antickou lidskou lebku, kterou opatřili dolní čelistí současného orangutana a přizpůsobili tak, aby vypadala jako velice stará. Zuby opočlověka opilovali, aby se více podobaly lidským. To už bylo mnohem závažnější než Haeckelův podvod, protože padělek byl vydáván za dlouho zoufale hledaný "chybějící článek" mezi člověkem a jeho předpokládaným předchůdcem podobným opici.
Za tímto podvodem stáli téměř všichni tehdejší angličtí špičkoví bojovníci za evoluci! Kolegové z celého světa se k těmto význačným vědcům připojili tak horlivě, že trvalo celých 40 let než byl podvod odhalen. Škoda, kterou tím způsobili pátrání po pravdě, byla neodvolatelná. Svět byl přesvědčen o pravdivosti a správnosti myšlenky darwinistické evoluce a bylo jen otázkou času, kdy se kreacionisté pokusí zarazit tyto podlosti a začnou svolávat své stoupence k poslední rozhodující velké bitvě. K tomuto střetu, který vešel ve známost jako "opičí soud", došlo před 77 lety, v červenci 1925, v zapadlé americké vísce Dayton v Tennessee.
John Scopes, 24letý učitel tělocviku a trenér amerického fotbalu na Daytonské střední škole, hlasitě nesouhlasil s novým zákonem, který v Tennessee zakazoval vyučovat evoluci buď namísto, anebo souběžně s biblickým popisem stvoření. Tento zákon úmyslně přestoupil, když suploval učitele biologie. Nebyla to ovšem náhoda. Scopese si vybrala jako místního zástupce Americká Unie za občanská práva (ACLU). Byl svobodný, takže by v případě, že by proti němu byla vznesena obžaloba, nevystavoval riziku rodinu. Šlo o jeden z mnoha takzvaných "soudů století" a přilákal na 200 reportérů, píšících pro 2000 amerických i světových novin, časopisů a deníků. Tento případ už byl popsán ve stovkách knih a zapracován do mnoha her a televizních i celovečerních filmů. George magazine tento případ v roce 1999 dokonce klasifikoval jako "čtvrtou nejdůležitější událost 20. století".
Historik Garry Wills událost trefně popsal jako: "Nesoud podle nezákona s neobhájci podporovanými nepodporovateli. V nejdůležitějším okamžiku ho zkomplikovalo nesvědectví neznalce a skončil nevítězstvím kterékoli ze zúčastněných nestran." Bezesporu patří do jedné řady s debaklem kolem O. J. Simpsona, takže prezentuje další "modré oko světového formátu", zdobící tvář amerického právního systému.
Byl to prakticky duel neochvějného darwinisty a Scopova právníka Clarence Darrowa a Williama Jennings Bryana, spolehlivého stoupence kreacionismu, zastupujícím stát Tennessee. Oba byli vynikající advokáti a renomovaní řečníci, z nichž každý by sám o sobě zaručeně dokázal všechny ostatní umluvit a přesvědčit o správnosti svých představ o stvoření. Nicméně Darrow kordem svého ostrovtipu rozcupoval na cáry Bryana, který nedokázal obhájit tvrzení, že bible je doslovným záznamem posvátného Božího slova. Z hlediska zákona ovšem zvítězil Bryan, protože předmětem sporu bylo, zda se Scopes, který se, jak sám přiznal, dlouho snažil tento soud vyprovokovat, dopustil porušení platného zákona státu Tennessee. Scopes byl sice usvědčen a pokutován sto dolary, ale tento rozsudek byl později zrušen pro nedodržení jakýchsi formalit, takže se nakonec vlastně nic nestalo.
Je nad slunce jasné, že "opičí soud" byl sehrán jako veřejná darvinisticko-kreacionistická diskuse. V souboji nejvýmluvnějších advokátů obou stran se mělo v přímém a nepřehlédnutelném slovním duelu svedeným před očima celého světa jednou provždy rozhodnout. Když se prach usadil, bylo jasné, že rolující příliv dějin nelze zastavit. Na kreacionisty se definitivně zřítila tsunami darvinismu, i když asi právem korunovaná zpěněným hřebenem pochyb a mnohdy i výsměchu, a vypláchla je z význačných postavení, jímž se těšili po staletí. Dlouhá desetiletí pak přežívali ve společenských a politických brakových vodách. I když jimi Darrow/Scopesova "rána do zubů" nepochybně řádně otřásla, kreacionisté zdaleka nebyli v koncích.
Stáhli se a v období deprese a druhé světové války relativně nečinně vyčkávali, až dokud se společnost v padesátých letech nestabilizovala. Pak jejich opět shromážděné šiky zaútočily na vzdělávací systém, očkující mysl mládeže darwinistickým dogmatem. Tentokrát to ale udělali mnohem lépe. Místo plýtvání úsilím a penězi na lobování legislativy, vstoupili přímo do srdce dění a soustředili se na lokální školské komise. Jejich slogan zněl: Evoluční učení připravuje Ameriku o její víru v Boha a náboženství a ničí morálku i tradiční rodinný život.
Když v šedesátých letech vypukly sociální nepokoje, kreacionisté prohlašovali: "Říkali jsme vám to!" Za jejich primární příčinu označili vyučování "bezbožné evoluce" a požadovali znovuzavedení výuky náboženství ve školách jako nejrychlejší cestu k návratu ke "starým dobrým časům." Současně použili své dosud nejbrilantnější taktiky: formálně zaměnili dosud neochvějně dodržovaný termín "biblického kreacionizmu" za "nauku o stvoření." Nato přešli k dalšímu skvělému úderu: místo aby ovlivňovali školní komise ze zákulisí, nechávali se do nich volit. Jak se dalo předpokládat, sklízeli významné úspěchy zejména v "biblickém pásu", oblasti zahrnující Deep South (nejzazší jih USA).
Mimo zaměstnání se většina vědců vždy dobře baví při zmínce o "vědě o stvoření", již kreacionisté provozují pod hlavičkou téže autority, kterou nezbytně potřebují a marně hledají od doby, kdy mezi ně a zbytek světa položil Darwin hráz z pytlů naplněných pískem. Jenže v přesouvání veřejného mínění z vědci zastávaných pozic, kreacionisté kupodivu dosáhli pozoruhodných úspěchů. Gallupovy průzkumy veřejného mínění z let 1982, 1993, 1997 a 1999 zřetelně ukazují, že počet Američanů, věřících v to, že "lidské bytosti v dnešní podobě stvořil někdy v uplynulých 10 000 letech Bůh", dosahoval v uvedených letech 44, 47, 44 a 47%. Když se Fox News při nedávném průzkumu veřejného mínění dotázaly lidí, co si myslí o původu člověka, 15% akceptovalo darwinistickou evoluci, 50% věří v biblické vysvětlení a 26% cítí pravdu "kdesi mezi tím". Nejvnímavější ovšem asi je skupina zbývajících 9%, která si není jista správností žádného z obou názorů.
Dalo by se jistě argumentovat, že uvedená čísla komentují spíš selhání amerického vzdělávacího systému, než efektivitu strategie stoupenců kreacionizmu. Horečná kakofonie stoupenců kreacionismu ovšem v každém případě dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy hlasování Kansaské státní školské rady poměrem 6 : 4 zrušilo status, za kterého se na středních školách vyučovalo pouze o biologické evoluci. Událost se ihned dostala do ohniska zájmu prakticky všech sdělovacích prostředků, protože tento přístup automaticky zahrnuje i staré pojetí "negeologického vzniku" Země a přechod od kosmologie "Velkého třesku" k myšlence univerzálního stvoření. Kansaská školní rada usilovala o to, aby se věda zabývala oběma možnostmi.
Ačkoli toto hlasování vysoce překonalo cíle vytčené novodobou kreacionistickou ofenzívou, neprojevily soudy žádnou ochotu akceptovat jakékoli srovnávání takzvané "vědy o stvoření " s tím, co se obecně považuje za "skutečnou vědu". V roce 1981 sice ještě v Arkansasu a Louisianě prošly zákony vyžadující začlenění výuky kreacionizmu do programu výuky státních škol, ale arkansaský zákon už rok na to deklaroval americký Oblastní soudní dvůr jako neústavní. Louisianský případ v roce 1987 skončil až u Nejvyššího soudu USA (Supreme Court), jehož konečný a nezměnitelný verdikt zněl: Kreacionismus je v podstatě náboženský výklad původu života, nicméně favorizuje jedno z náboženských vyznání (křesťanství) vůči ostatním (islám, hinduismus, atd.).
Po této další porážce se kreacionisté, jako dosud vždy, vrátili k rýsovacímu prknu, aby vymysleli jinou mazanou strategii, která by je přenesla devadesátými lety do nového tisíciletí. Posléze přetransformovali "vědu o stvoření" do teorie, jíž mimo "biblický pás" říkají "nenadálé objevení" a uvnitř něho "inteligentní design". Obě verze se opatrně vyhýbají jakýmkoliv odkazům na Boha a charakteristické stránky náboženského vyznání, ale zato tím důrazněji cílí na Achillovu patu darwinizmu, tedy na skutečnost, že se všechny dosud zjištěné druhy objevují ve fosilním záznamu naráz, v plné dokonalosti, samci a samice, což nenechává otevřenou žádnou hodnověrnou cestu, jak by se mohli vyvinout v rámci darwinovského postupu.
Naštěstí pro darwinisty dnes nad touto Achillovou patou triumfuje právní ochrana poskytnutá Nejvyšším soudem. Avšak příliv se zvedá a mocně narůstá. Nakonec se možná znovu vše obrátí jako v dobách, kdy Darwinovo učení zaplašilo nevědomost šířenou kreacionisty předtím, než se objevil, a později při "opičím soudu". Pokud právní ochrana darwinistického dogmatu zůstane nedotčená, pak mu přinejmenším ve školních lavicích nebezpečná konfrontace s dogmatem kreacionismu nehrozí. Závěr ještě nakonec může být velice diskutabilní, protože mnohé školní obvody reagovaly na nátlak tím, že odmítají vyučovat jedno i druhé, což hrozí velkou a vážnou mezerou ve vzdělání příští generace studentů.
Přes extrémní vrtkavost těchto otázek a okamžité údery, následující poté, když se někdo z toho či onoho pohledu postaví na "špatnou" stranu, končí veškeré pokusy o objektivní analýzu závěrem, že obojí, darwinizmus i kreacionizmus, je významnou měrou scestné. Jak by jinak bylo možné, aby si mohly navzájem předhazovat tak obrovské díry a mezery v teoriích, kdyby byly obě strany tak korektní, jak tvrdí? Einsteinova všeobecná teorie relativity, pomineme-li příležitostný nesoulad s kvantovou mechanikou, nemusela čelit žádné opravdové výzvě. Od doby, kdy ji Einstein vyjevenému světu v roce 1915 předložil, nedošlo k žádné debatě o sporných otázkách: pokud je něco deklarováno jako správné, musí být opak nesprávný a tak to má být.
Tak jako všichni dokážeme rozpoznat, co je "dobré", když to vidíme, měli bychom všichni umět rozeznat i to "špatné". Každý má nezadatelné právo akceptovat, že Země je nekonečně starší než 6000 let. Navzdory mnoha důkazům nápadných změn ve stavbě těla, které volají po mikroevoluci, i přes nespočetný počet druhů, neexistuje ani jediný definitivní důkaz o přechodu kteréhokoli z nich na vyšší druh, jak vyžaduje makroevoluce. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby Charles Darwin ožil a mohl být konfrontován se skutečnostmi, které se nahromadily od jeho úmrtí, uznal by, že jeho teorie je špatná.
Pokusme se tedy podpořit tvrzení, že se darwinisté i kreacionisté natolik mýlí, že jsou obě příslušné teorie zralé k zavržení. Je jen otázkou času a okolností, než se vynoří jeden či více důkazů, které budou tak jasné v podrobnostech a s tak drtivou platností, že oběma stranám nezbude nic jiného než odložit své obřadní trouby či laptopy a odplížit se do popelnice dějin, tak jak to už udělala spousta podobných zkrachovalých teorií. Jenže než se tak stane, co s těmi, kteří si chtějí ke studiu a prozkoumání zvolit objektivnější a zřejmě mnohem přesnější scénáře o stvoření života, a lidského především?
Zásluhou zarputilé strategie "buď - anebo" se darwinisté a kreacionisté vyboxovali na protilehlé strany velmi širokého intelektuálního spektra, přičemž uprostřed ponechali obrovský pruh země, jakési "středozemí" přístupné komukoliv, kdo má odvahu ho prozkoumat. Ukazatele směru rozmístěné v tomto pásmu jsou nadto četné a překvapivě snadno sledovatelné. To co potřebujete, je vůle a ochota pohlížet na věci otevřenýma očima a vnímat otevřenou myslí.
Co se týče počátku života, staví darwinistický postoj na myšlence "spontánního oživení," proti níž reptal J.W. Dawson už v roce 1873. Podle této představy začal život existovat spontánně, "jaksi úplně sám od sebe", když se k sobě dostala ta správná směsice organických a anorganických složek. Touto cestou měla být překonána imenzní propast mezi živým a neživým. Na základě toho, co jsme se od roku 1873 až dosud naučili o technických aspektech takového procesu, lze zcela bezpečně tvrdit, že teze o spontánním oživení má menší šanci na přetrvání než příslovečný jarní sníh.
Nevšímejme si skučivých protestů těch, kteří budou zleva i zprava tvrdit, že k tomu nemáme patřičné zplnomocnění. Na území nikoho mezi oběma tábory platí pouze pravidla reality. Tato realita říká, že jednoduše neexistuje žádný způsob, jímž by mohla náhodou vzniknout byť i nejjednodušší životní forma; povězme subvirální mikroorganismus, který náhodou začal fungovat coby živá bytost poté, když se hrstka složek RNK a DNK sama od sebe dala dohromady s náhodným zákvasem chemických sloučenin. Žádná laboratoř nikde na světě nikdy nenašla ani cestičku, jak přesvědčit už hotové lipidy, aby samy vytvořily funkční buněčnou membránu nezbytnou pro zapouzdření jakéhokoliv živého mikroorganizmu. Pak je tu ještě její prostupnost, jež rovněž musí být součástí výchozí směsi, aby buňka mohla přijímat živiny a vylučovat odpad.
Brilantní anglický astronom a matematik Fred Hoyle předložil možná nejdokonalejší analogii průběhu takového procesu, když řekl: "Bylo by to stejné, jakoby náhodné tornádo rozvířilo smetiště, a přitom z materiálů, které se na něm náhodně povalovaly, zcela náhodně smontovalo funkční tryskové letadlo." Je to tak, protože při spatření nesmírné složitosti patrné i na té nejnižší úrovni života, mysl snadno odvrávorá do náručí náboženské víry. Zkrátka, nemohlo a nestalo se to tak, a kdokoli tvrdí něco jiného se buď mýlí, anebo chce uvést do omylu jiné, nebo ho prostě děsí cokoli, co by mohlo vést ke ztrátě hodnoty myšlenek tvořících jeho světonázor.
Jestliže je tedy spontánní oživení nemožné, jak tedy život vznikl? Jak k tomu mohlo dojít? Zde je dobré obrátit se na starého známého Sherlocka Holmese. Ten razil poučku, že by se člověk při každém hledání pravdy měl postupně zbavit všeho, co je rozhodně vyloučeno. To, co pak zbude, i když se o tom stále ještě může pochybovat, je pravda. Vyřadíme-li spontánní oživení, zbývá jako jediná další schůdná alternativa intervence, kterou na jakési úrovni provedla nějaká entita nebo bytosti. (Nedbejte teď oboustranných erupcí vzletných: "No nazdar!?" a hysterických výkřiků z okolí.)
Dříve než teď někdo z naší skupiny průzkumníků "středozemí" přeběhne na stranu pseudovítězů si ujasněme, že touto "entitou či bytostmi" není myšlen "Bůh" v kreacionisty zastávaném antropomorfním smyslu. Jsou tím míněny některé stránky nebo aspekty daných skutečností, které sice dosud formálně neuznáváme, což ovšem nic nemění na jejich existenci, působí na nás, jsme s nimi v interakci způsobem, jemuž právě začínáme rozumět.
Všechny lidské bytosti jsou odjakživa vázané třídimenzionálním světem. Rodíme se do něj, žijeme v něm a nakonec v něm umíráme. Po celý život zápasíme o to, abychom vyhověli svým vlastním životním zkušenostem. Nicméně někteří z nás už měli jisté zážitky nebo se jim dostalo náhledů signalizujících možnou existenci dalších úrovní reality. Takové věci se nemanifestují v obvyklém hmotném (tělesném) smyslu, ale mají čistě éterické formy, které nicméně mají dostatek substance, aby byly postřehnutelné i bytostmi, uzavřenými do tří známých rozměrů.
Někomu, kdo se snaží proniknout do metafyziky, se to zpočátku může jevit jako letmé jemné záblesky; vytrvejte prosím a podívejte se na to trochu blíž. Pozvolna se ustavuje odvětví "nové" vědy, která se zabývá dalšími rozměry. Pod názvem hyperdimenzionální fyzika jsou vymýšleny a uskutečňovány experimenty, které - stručně řečeno - poskytují letmé pohledy do dalších oblastí reality. To se nijak moc neliší od nejranějších Einsteinových studií času a pohybu v období, kdy se chystal roztrhnout 200letou akademickou svěrací kazajku newtonovské fyziky. Mezitím se stejnou kazajkou stala i tehdy revoluční einsteinovská fyzika, ale i ta hyperdimenzionální nakonec najde způsob, jak z ní vyváznout a posunout lidstvo na mnohem vyšší úroveň povědomí, k porozumění skutečné realitě.
Podrobnosti o těchto experimentech jsou obilím určeným pro jiný mlýn; stačí říct, že největší břímě dnes nesou "strunoví teoretici", jejichž subatomární "sjednocovací teorie" vyžaduje deset či více nových rozměrů, aby ji bylo možné považovat za platnou. Tito a jiní lidé v pravý čas jistě udělají potřebné pokroky a od pouhých letmých pohledů, jichž docílili už nyní, dospějí až k úplnému otevření dveří do dalších dimenzí. Až to udělají, pravděpodobně je naleznou obydlené jakýmsi druhem entity nebo bytostmi, o nichž jsme hovořili předtím. Tyto bytosti nejsou nezbytně "Bohem" s velkým "B," ale spíše "bohy" s malými "b". Možná, že jsou to titíž plurální "bohové" zmínění v Genesis ("Pojďme, udělejme člověka podle našeho obrazu, podle naší podoby.") Ale i toto je melivo pro jiný mlýn. Přivádí nás to ale k analýze toho, jak se člověk vlastně stal tím, čím je.
Tato úloha se zdá být jednoduchá, jenomže nikdo v libovolném myslitelném mocenském postavení nemá zájem na konfrontaci, která by mohla definitivně odhalit pravdu o našem původu. Žádný vědec, žádný politik a žádný duchovní nemůže doufat, že si uchová svou moc - v jakémkoli postavení - pokud aktivně vystoupí s pravdou o této brizantní věci. Všichni už měli možnost pozorovat, jak rychle "zmizeli" z pozice jejich kolegové, kteří se odvážili vystoupit z řady, takže je jim jasné, že odveta přijde rychle a zaručeně.
Jak už jsem uvedl, trvají kreacionisté na tom, že Bůh (v tomto případě jediný muž, redukovaný z bezpohlavního plurálu v původním biblickém textu) vytvořil prvního muže podle svého vlastního obrazu a své vlastní podoby. Dobře, ale je-li to tak, musel mít přímo nahromadění dnů v nichž se nic nedaří, protože my, lidé, jsme prachmizerně navržený druh. Pravda, máme sice mozek s vysokou kapacitou, ale z nějakého podivného důvodu z ní smíme užívat jen relativně malou část. (Nyní opět slyšíme zběsilé vytí protestů vědců po pravici, ale nevšímejme si jich. Jestliže nám kterýkoliv ze sta takzvaných "chytrých blbců" /savantů/, kteří mají jakýsi přímý přístup ke stovce rozdílných částí mozku, může předvádět úžasný intelektuální festival, pak tytéž části musí být i v našich mozcích, ale naše "normálnost" nám přístup k nim blokuje.) Morálně představujeme příšerný mišmaš funkcí; jsme schopni být ztělesněným zlem v jednom a vtělenou láskou v příštím okamžiku, přičemž je pokryt i úplný rozsah mezi tím rozprostřených emocí.
V těle ustavičně nosíme více než 4000 genetických poruch, každý z nás jich má v genofondu průměrně 50 (mnozí mnohem víc, někteří méně). A regulérní výzkum objevuje nové a nové. Těch vážných nemá žádný jiný živočišný druh víc než hrstku, ale zároveň také neexistuje takový, který by zahubil jejich nositele dříve, než dosáhnou reprodukční zralosti. My jich máme tucty. Jenže, jak jsme k nim přišli? Lépe řečeno: Proč v nás zůstávají? Jestliže jsou některé z nich stoprocentně smrtící ještě předtím, než je postižený jedinec schopen reprodukce, jak se jim podařilo rozlézt po celém našem genofondu?
Připustíme-li, že Bůh, ve dnech, kdy se nás rozhodl stvořit, dělal to nejlepší svým obvyklým neomylným způsobem, neexistuje žádná legitimní omluva na to, že tento projekt dopadl tak uboze. Rozhodně by nám nedal do vínku více fyzických poruch, než našim nejbližším genetickým příbuzným, gorilám a šimpanzům. Trocha albinizmu nikdy nepoškodí žádný druh, ten není jako tucty ostatních poruch, které s sebou nosíme. Takže proč by nám je nechával? Jaký by mohl mít důvod udělat nás geneticky mnohem méně robustními, než všechny ostatní druhy jejichž se cítíme být pány?
Žádný takový důvod neexistuje, a to je další opěrný bod pro tvrzení, že to jednoduše muselo být jinak.
Pojďme teď zkontrolovat, oč se opírá darwinistické dogma tvrdící, že se lidé vyvinuli z primátů (šimpanze a gorily) postupným vývojem trvajícím čtyři milióny let, přes dlouhou sérii předchůdců, známých jako australopitekové (viz Lucy, atd.) a rané homo (homo habilis, homo erectus, a tak dále.). Třebaže australopithekové nepochybně chodili vzpřímeně (tento druh zanechal proslulý pár 3,5 miliónu let starých stop dvojnožce v tanzanské Laetoli), jejich lebky jsou natolik podobné opičím, že jsou jako eventuální předchůdci člověka naprosto nepoužitelní. Přesto pro tuto chvíli předpokládejme, že nějak přemostili evoluční mezeru k nejranějším homo, kteří už skutečně snesou tělesné přirovnání k lidem.
Na jakékoli sérii snímků lebky homo předcházejícího člověku si lze povšimnout, že ji čas změnil jen málo, s výjimkou velikosti mozku, který se u tohoto druhu skokově zvětšil z původních zhruba 200 kubických centimetrů. Všechny kosti těchto lebek jsou ovšem mnohem hutnější a těžší než lidské, lebky nemají téměř žádné čelo. Zato zde jsou obrovské nadočnicové oblouky a velké, okrouhlé oční důlky, v nichž patrně byly uloženy bulvy schopné nočního vidění. Dále tu jsou široké lícní kosti a nosní pasáže naznačující, že nos musel být naplocho roztažen přes celý obličej (nemají žádnou nosní přepážku, která náš nos vyztužuje a vysunuje z tváře). Jejich ústa byla pregnantně rozšířena přes celou tvář a neměli bradu.
Všechny tyto rysy jsou typické pro vyšší primáty, dominující ve fosilním záznamu až do období před asi 120 000 lety, kdy se geologicky vzato doslova "přes noc" objevují současnému člověku velmi podobní kromaňonci, kteří se absolutně ve všem ostře odlišují od domnělých předchůdců. Ve skutečnosti je seznam těchto rozdílů tak dlouhý, že je spolehlivější říct, že lidé nikdy nebyli primáty! (Právě zazněl další řev potupených po naší pravici, ale prosím zůstaňme i nadále mezi frontami a zvažujme pouze důkazy.)
Podle naší mitochondriální DNK existujeme jako druh asi 200 000, plus-mínus několik tisíc let. To je ovšem zapeklitý problém pro darwinisty, prosazující, že jsme součástí předlouhé sekvence, táhnoucí se až k australopithekům žijícím před čtyřmi milióny let. Kromě toho bychom se měli objevit hned po neandertálcích, následujících po homo erectus. Jenže mitochondriální vzorky neandertálců, kteří žili před asi 300 000 léty a ještě před 100 000 lety se kupodivu překrývali s kromaňonci, ukazují, že neandertálci nebyli dostatečně těsně příbuzní lidem, aby mohli být považováni za naše přímé předky. S tím je spojen ještě jiný vážný přechodový problém, protože lidský mozek je v průměru o 100 kubických centimetrů menší než mozek neandertálce! (Výzkum také ukázal, že neandertálec měl dokonale vyvinutou jazylku, takže byl stejně jako my schopen dokonale mluvit a třeba i zpívat. pp) Kdo ví, co by se stalo, kdybychom s nimi byli v přímé dědičné linii?
Antropologové mezitím opustili rovněž myšlenku, že možným přímým předkem člověka byl homo erectus. Homo erectus pravděpodobně vyhynul už před 300 000 lety, to znamená o 100 000 let dříve, než jsme se tu objevili. Očividně se kdysi - ostatně jako v každé válce - stala první obětí pravda. Antropologové nedávno začali přehodnocovat indonéské fosílie homo erectus - a hádejte, na co přišli? Usoudili, že je možné je datovat do doby před nanejvýš 30 000 lety! Žil tedy ještě 120 000 let poté, když se ve fosilním záznamu objevil první kromaňonec. To je překvapení, co? Vědci ovšem musí ještě vysvětlit naše "nenadálé objevení" a také odůvodnit širokou sadu nových charakteristických vlastností, které u primátů nikdy nebyly zjištěny.
Pochopte: Lidé primáty nikdy nebyli! Ano, do jisté míry jistě odpovídáme odbornému popisu, protože máme flexibilní ruce a nohy s pěti prsty, ale pak už nelze dělat žádná další rozumná přirovnání. Nemáme silné kosti jako primáti (jejich jsou mnohem robustnější než naše) ani jejich svalovou sílu (jsou ve stejném váhovém poměru 5 až 10krát silnější než my), ale na rozdíl od nich máme čelo, minimální oční oblouky, malé, podélně formované oční důlky pro oči, které v noci takřka nevidí, úzkou nosní pasáž a nos vyčnívající z tváře, plochá malá ústa, bradu a jsme dvounožci.
Kromě kostí máme řadu dalších odlišností: nemáme mozek primátů (zdrženlivě řečeno!), máme odlišný jícen (nemůžeme jíst či pít a současně dýchat; oni mohou), hlas (primáti mohou vydávat hlasité skřeky, ale my můžeme modulovat zvuky a tvořit z nich slova), pokrývku těla (všichni primáti mají kožešiny z chlupů od hlavy až po prsty na nohou, husté na zádech a lehčí na přední straně těla; my nemáme žádný kožich a náš vzor hustoty tělesného ochlupení je úplně opačný); ochlazujeme se hojným pocením (zatímco oni funěním, ačkoli někteří se i slabě potí); při pohnutí pláčeme (to nedělá žádný primát); neregulujeme náš příjem soli (všichni primáti to dělají); máme s vnitřní stranou pokožky spojenou vrstvu tuku proměnné síly, kterou primáti nemají; tato tuková vrstva ovšem brání hojení při poranění pokožky, takže kůže primátů se hojí rychleji; lidské ženy nemají žádný estrus cyklus (cykly útlumu a sexuálního vzrušení) jako všechny samice primátů; ale prvořadý rozdíl mezi lidmi a primáty spočívá v tom, že člověk má pouze 46 chromozómů, zatímco všichni vyšší primáti jich mají 48!
Tato poslední skutečnost skrývá velmi pádný důkaz. Nelze totiž jen tak ztratit dva kompletní chromozómy (pomyslete kolik je to DNK!) zděděné po domnělých "rodičovských" druzích a "nějakým způsobem" se nakonec přesto stát lepším. A nejen lepším, ale lepším asi tak o světelný rok! Odporuje to logice věci a každý rozumný člověk by měl být ochoten připustit, že se v případě člověka muselo stát cosi "mimořádného", něco, co se vymyká řádu obvyklých procesů pozemského života. A právě to se stalo. Ukázalo se, že se "chybějící" chromozómy ve skutečnosti neztratily. Druhý a třetí chromozóm vyššího primáta byl "jaksi spleten dohromady" (neexistuje pro to jiný termín) pomocí naprosto nevysvětlitelné, a nebojme se to říct, přímo "zázračné" techniky.
Jako jediné přijatelné vysvětlení se opět nabízí pouze umělý zásah. Ale čí? Šlo o tutéž hyperdimenzionální entitu, nebo o bytosti, které možná položily základ všeho pozemského života? Ne nevyhnutelně. Jistěže to můžeme považovat za jednu z možností, ale člověk byl v porovnání k započetí života a naplánování všech jeho následujících forem vytvořitelný mnohem snadněji. To otevírá prostor pro asistenci z našeho třírozměrného prostoru. Jinak řečeno, takovými jací jsme, nás mohly vytvořit jiné bytosti z nám dostupného prostoru, které se z účelových důvodů rozhodly udělat nás "podle vlastního obrazu a vlastní podoby."
Připustíme-li toto kacířské vysvětlení, budeme muset vyrazit na dlouhou cestu, abychom si opatřili důkazy. Snad k tomu přispěje snaha vyřešit následující anomálie:
(1) mnoho nevysvětlitelných rozdílů mezi námi a primáty;
(2) naše velice nenadálé objevení ve fosilním záznamu;
(3) příliš nedávný vznik člověka jako druhu;
(4) proč náš druh nemá zřejmého prapředka;
(5) ohromující množství genetických vad; a
(6) evidentně umělé vzájemné propletení našeho druhého a třetího chromozómu.
U posledních dvou jistě nepřekvapí, že jde o charakteristické průvodní znaky geneticky manipulovaných hybridů, o nichž jako o původních lidských bytostech hovoří dávní Sumeři! Začali jsme jimi tento esej a u nich také skončíme.
Jak už jsem poznamenal, na počátku byli Sumeři první velkou pozemskou kulturou. V celé své kráse se jakoby z ničeho vynořila v "době kamenné", zhruba před 6000 lety (viz datování biskupa Usshera!). Přinesla s sebou přes stovku "nej" (primárních objevů, použití atd.), která nyní přisuzujeme vysoké kultuře. Patří k nim mimo jiné i první písemnosti zapsané znaky klínového písma na hliněné tabulky, které pak vypalovali v peci (další z "nej") na kámen. Tisíce jich přečkalo až dodnes, a na mnohých z nich Sumeři vylíčili dobu, v níž na Zemi přišly stovky "bohů" (s malým "b"). Pocházeli z jiné planety, obíhající Slunce po protažené elipse po směru otáčení hodinových ručiček, tedy opačně než všechny další oběžnice.
Když tyto nesmírně nadřazenější bytosti byly na Zemi už delší dobu, rozhodly se vytvořit si skupinu otroků a služebníků, jimž říkali Adamu. Do kamene bylo před 4000 lety (tzn. 1500 let před Starým zákonem) zapsáno, že tito "bohové" schválili "vytvoření Adamu podle své vlastní podoby." Popsané postupy se pozoruhodně podobají genetickému inženýrství, oplodnění in vitro a hybridizaci. Možná nejvýznamnější je to, že ze záznamů vyplývá, že se tak stalo před zhruba 200 000 lety, tedy přesně v období, do něhož ukazují hodinové ručičky naší mitochondriální DNK. Ta nedávno proti všemu očekávání prozradila, že náš druh vznikl právě tehdy!
Když byla práce na Adamu dokončena, byli první z nich zapřaženi do práce v Dolním světě, v horkých důlních šachtách jižní Afriky. Neodpustím si poukázat na to, že téměř každá moderní autorita souhlasí s tím, že lidstvo pochází právě odtamtud. Případný přebytek otroků a sloužících byl k dispozici, takže další skupina byla poslána na práci v luxusním Horním světě, kde byl E.Din ("domov spravedlivých") sídlo údajných stvořitelů, lokalizovatelné do údolí Tigrisu a Eufratu na území dnešního Iráku.
Až do konce poslední doby ledové před asi 15 000 lety se všechno dařilo, když tu bohové zaznamenali, že se obrovská ledová čepice pokrývající Antarktidu začíná rapidně rozpouštět, a že se v blízké budoucnosti její masivní okraje zhroutí do okolního oceánu, což vyvolá obrovské přílivové vlny, které zametou nížiny, v nichž byla jejich města. Jelikož všichni Adamu nemohli být ušetřeni, bylo vybráno několik nejlepších, jimž bylo umožněno přežít údery tsunami ve speciálně konstruované lodi.
Když nastal čas, bohové ve své kosmické lodi vzlétli k nebesům, odkud šokováni rozsahem zkázy sledovali kataklyzma dole na Zemi. A pak, když vody dostatečně ustoupily a bylo možné přistát v pohoří Zagros, nad dřívějším údolím E.Din, teď ovšem pokrytým bahnem a usazeninami, připojili se k přežilým Adamu a společně začali s obnovou decimované civilizace.
Opět si neodpustím vypíchnout, že většina vědců souhlasí s tím, že moderní civilizace (osídlení, zemědělství, atd.) nevysvětlitelně započala asi před 12 000 lety v pohoří Zagros (Toto pohoří je součástí "úrodného půlměsíce". pp), kde by dnes bylo mimořádně obtížné stavět a udržovat obydlí a provozovat jen špatně zavlažované terasové zemědělství. Řídká horská půda (a navíc velmi suché počasí) by vyžadovala mnohem víc vody než půda v úrodných nížinách. Titíž vědci ovšem za žádnou cenu nepřijmou existenci jakéhosi druhu celosvětové záplavy, která patrně zapříčinila, že předchozí civilizace musela začít znovu na (dnes) vyprahlé vysočině.
Většina moderních vědců se vysmívá všem odkazům korelujícím se sumerskými texty, protože je nepovažují za nic víc, než rozšířenou sérii náhod. Tvrdí, že Sumeři byli "až příliš tvořiví" při vytváření svých neuvěřitelně důmyslných, bohatými detaily zdobených "mýtů". Vždyť přece nesčetné podivuhodné věci, které popsali před čtyřmi tisícovkami let, jednoduše nemohou být přesnými záznamy jejich "primitivní reality"...
Labels: kuriozity
posted by pantheon at 7:49 AM
<< Home