Vikingové v Irsku

Norové nalezli Irsko rozdrobené na politicky samostatná království, která nebyla schopna klást jednotný vojenský odpor. Středisky křesťanstvím byly bohaté kláštery, které představovaly snadnou a bohatou kořist (Iona 795, 802 a 806). Během 20ti let Norové získali kontrolu nad východním a západním Irskem. Roku 839 připlul první zaznamenaný náčelník Turgeis. Docházelo k častým sporům mezi Dány a Nory, čehož Irové využívali. Přikláněli se střídavě na jednu a na druhou stranu. Ve 12. století došlo k částečnému uklidnění situace. Irové toho neprozřetelně využili a pozvali si na pomoc Angličany (Anglosasy a Normany), aby tak sobě pomohli. Ale stal se pravý opak. Roku 1014 v bitvě u Clontarfu (konec vikingských válek v Irsku) byli sice Norové poraženi, získali bohatou kořist, ale vydali tak sami Irsko do rukou Angličanům na více než sedm století.
I když Norové nikdy nedosáhli kolonizace celého Irska, zanechali tu po sobě mnoho dobrého. Hlavně na západním, jižním a východním pobřeží založili mnoho opevněných přístavů, například Dublin, Wexford, Waterford, Cork nebo Limerick, z nichž se postupně vyvinula rozkvétající obchodní střediska. Severní břeh Irska zůstal Nory nedotčen, i když byl nejblíže Norsku. Měli totiž namířeno více na jih a dále do Evropy a sever sousedil jen s mořem, což bylo krajně nevýhodné pro další výpravy.
Kolonizace Irska byla co se týče poznatků více výhodná pro Irsko, protože se mnohému přiučili o stavbě lodí a námořní navigaci.