Závěr

Vikingské období, jak se nazývá doba mezi roky 800 a 1100, se do dějin Evropy zapsalo jako období přepadů, pustošení a ničení. Vikingové zanechávali za sebou jen zmatek a utrpení.
Na druhou stranu je to z pohledu rozvinuté západní Evropy málo významné období. Vikingové s sebou do Evropy nepřinesli žádné zásadní poznatky a objevy. Snad jen jejich skvělá stavba lodí by se dala počítat.
Za to z hlediska dějin skandinávských zemí je to období velmi důležité. Ze začátku, kdy dobývali nová území, byli Vikingové známí svým tvrdým způsobem boje. Posléze v době kolonizace Vikingové plýtvali svými životy a energií, aby své území bránili. Obyvatelům Skandinávie se s jejich výpravami otevřela nová cesta s novými poznatky a možnostmi. Trvalo ale dlouho, než se je naučili využívat. Například až za tři staletí se naučili stavět cihlové a kamenné domy oproti dřívějším dřevěným a hliněným. Poznali nové náboženství, které všichni nakonec přijali.
Pro Anglii se stalo vikingské období osudným. Když byla Anglie dobyta Williamem Normanským, potomkem Vikingů, kteří se ve Francii usadili na počátku 10. století, získala nový jazyk a kulturu. William s sebou přivezl francouzskou kulturu. Spojením francouzštiny a původního jazyka Angličanů - saštiny - dostala angličtina podobu, ve které ji známe dnes.
V Rusku se Vikingové podepsali založením Kyjevské Rusi náčelníkem Helgem, který pocházel z rodu zakladatele Novgorodu Rurika. Rurikovci se stali prvním ruským panovnickým rodem a vládli zde několik staletí.

Figurální umění
Toto umění se tématicky pojí k mýtům o pohanských bozích, hrdinským ságám, ale i událostem z dávné minulosti. Patří sem tesané a malované obrazové kameny k oslavování mrtvých (někdy obsahují i obrazové pásy k vylíčení děje). Díla vyřezaná ze dřeva (i velké sochy) či vetkána do látky. Bojovníci si nechávali malovat své štíty figurálními výjevy.

Ornamentální umění

Bylo závislé na domácích tradicích a zvycích. Přesto sem přicházely nové prvky z Irska, anglosaské oblasti a Franské říše. Oblíbenější byla zvířecí ornamentika, rostlinná se netěšila takovému obdivu a hlavně nedosahovala takové kvality jako v západoevropských zemích.
K vrcholu tohoto umění došlo krátce před vypuknutím vikingského období (8. století) a s tím se objevil i problém stagnace jejího vývoje. Záchrana přišla v 9. století v podobě nového tvora, který byl medvídětem, štěnětem, kousek měl ze lva i šotka se špičatou čepicí. Vykulené oči na velké hlavě připomínaly brýle. Divoké, malé, vznětlivé, jeho pracky byly neustále v pohybu a chňapaly kolem sebe. Proto se mu také dostalo jména gribedyr „chňapající zvíře“. Svou neustálou činností velmi provokovalo fantazii vikingského umělce.
Koncem 9. století gribedyra vystřídalo „zvíře z Borre“ pojmenované podle místa nálezu u Osla. Ponechalo si neklidné pracky a získalo protáhlý trup, hlavu podobnou masce čelem vždy obráceným k divákovi, zdůrazňovala se plastičnost. V 10. století se objevila zvířecí stočená figura (S) se psí hlavou, která byla vždy zobrazována z profilu. Nazývá se „zvíře z Jellingu“.
V 11. století byl hlavním motivem „jellingský lev“. Opravdu měl postavu lva. Hříva a ohon byly propletené listy a krk a trup byl ovinut hadem.

Zaměstnání

V době klidu se pěstovala honitba a rybolov, méně zemědělství (jih) a chov dobytka (více na severu) a nejméně obchod. V zemědělství se užívalo rádlo tzv. ar r a pluh. Dále srp na žití obilí, kosa na sekání trávy, nože a pro práci na poli se užívaly lopaty a motyky. Pěstoval se ječmen, oves a žito. Mezi domácí zvířectvo patřili koně, hovězí dobytek, kozy, ovce, psi a kočky. Kozy, krávy a ovce vyháněly na horské louky, tzv. setery, kde se samostatně živily až do podzimu.

Společnost a právní systém

Existovaly tři společenské stavy. Po králi měla největší moc vrstva tzv. jarlů - velkostatkářů, kteří měli vlastní družinu a lodě. Nejpočetnější byl selský stav. Rolník byl svobodný a oprávněný nosit zbraň. Poslední byl stav nesvobodných otroků, většinou válečných zajatců.
O právním systému je toho známo málo. Země byla rozdělena na územněsprávní celky, kde hlavním orgánem bylo tzv. thingu, tedy sněm všech svobodných mužů a uzpůsobilých k nošení zbraně. Plný trest bylo useknutí nosu, poloviční vypíchnutí oka a čtvrtina useknutí ucha. Za vraždu byl trest smrti oběšením. Nejhorší trest byl vyhnanství, osud psance. Bojovníci měli možnost své problémy řešit souboji (holmganga). O rozvodu rozhodovala žena. Mohla střídat muže podle libosti a nikomu to nevadilo. Nezáleželo na stavu (kromě otrockého), byly váženy a měly všeobecnou úctu.
V čele byl král. Byl volen válečníky, ale jeho moc byla omezena mocí „lidu“ neboli thingu. Kromě válečného stavu. Později se titul krále stal dědičným.

Původ slova Viking
Původ slova Viking není jednoznačný. Pravděpodobné má severský původ, protože slovo Viking se téměř nevyskytuje v literárních památkách národů žijících mimo skandinávskou oblast. Ve franských kronikách jsou Vikingové nazýváni Normanni, čímž jsou pravděpodobně míněni Norové. V anglosaských análech jsou zmiňováni Dani, dnes nazýváni Dánové. Dá se ale přepokládat, že těchto názvů bylo používáno všeobecně pro všechny Seveřany. V Německu je kronikáři pojmenovali Ascomanni („jasanový muži“ - vikingské lodě bývaly z jasanu). V Irsku se jim říkalo Gallové (cizinci) nebo Lochlannach (člověk ze severu). Byly rozlišováni „černé“ (Dánové) a „bílé“ (Norové). Toto označení bylo asi podmíněno barvou štítů a košil. Byzantské a arabské prameny používaly označení Rus (ze švédského Ruotsi = veslaři). Ve Španělsku bylo používáno slovo madjus (pohanští kouzelníci).
Existuje mnoho hypotéz, jak slovo Viking vzniklo, tedy alespoň některé z nich:
• „víg“ (boj, bitva) nebo „vík“ (zátoka, záliv, fjord) - lidé, námořní piráti, kteří číhali na své oběti ve fjordech a zátokách;
• „vikja“ (vyhýbat se), „vikingr“ (odbočení, odjezd) - pirát opakovaně odjíždějící za svou kořistí, při návratu se musí vyhýbat pronásledujícím lodím;
• „Vík“ (místní název v Norsku) - ten, kdo odtamtud pocházel;
• „wikan“ (tuleň) - „lovci tuleňů“.

Život Vikingů

Vikingové neexistovali jako jeden národ. Tvořili kmeny a seskupení, kterým vládli náčelníci. Kralovraždy, vzpoury a války mezi sebou nebyly nic neobvyklého. Dvě věci měli společné jazyk (staronorština) a náboženství. Byli to poslední pohané v Evropě. Jejich náboženství je učilo dodržovat úctu k jedinci a akceptovat svobodu. Podobné bylo i umění, společenské zřízení a stavba lodí.

Objevení Ameriky

Tato událost se dochovala jen v podobě ság, a tak je předmětem stálého výzkumu.
Prý to byli Norové, kteří první spatřili severoamerickou pevninu. Roku 986 z Islandu vyplul Björn Herjolfsson do Grónska. Cestou se odchýlil od správného kurzu a několikrát spatřil neznámé břehy. Prozkoumat neznámou pevninu spatřenou Björnem Herjolfssonem vyplul roku 992 Leif Eriksson, syn objevitele Grónska Erika Rudého. Přistál na třech místech: do země Helluland (země plochých kamenů, pravděpodobně jižně od Baffinova ostrova), do Marklandu (lesnatá země, pravděpodobně Labrador) a Vinlandu (jižně od zálivu sv. Vavřince). Zřídil zimní tábor a přezimoval. Tábor byl později nazván „Leifburdir“. Pro víno, které tu rostlo, dostala země jméno - Vinland. Příští rok se vrátil domů.
Po Leifovi připlulo ještě alespoň šest výprav. Okolo 1002 podnikl tuto cestu i jeho bratr Thorwald Eriksson, který zahynul v boji s indiány - „Skrälingy“ („muži v kožených člunech“). Další pokus uskutečnil Leifův švagr Thorfin Karlsefni. Podařilo se mu navázat kontakt s obyvateli pomocí výměnného obchodu. Po třech letech se vrátil domů.
Poslední zprávy o vikingské osadě ve Vinlandu jsou z roku 1121, potom mizí. O mnoho století později objevil neznámý mořeplavec Humbold v okolí zálivu sv. Vavřince „bílé“ kmeny indiánů. Snad potomci slavných Vikingů?!
Vikingové chtěli tuto novou zemi získat pro trvalé osídlení stejně jako Grónsko a Island. Bohužel narozdíl nich byla tato pevnina obydlena a obyvatelé se k nim nechovali nijak přátelsky. Bylo to také daleko od jejich domovů, které byly stejně materiálně slabé. Pro tyto nepříznivé podmínky nedošlo k obydlení a objevení světu. Pokud by k tomu došlo, byly by světové dějiny asi jiné.

Vikingové v Grónsku

Poprvé bylo spatřeno asi roku 900 Norem Gunnbjörnem. Viděl kus východního pobřeží (zabloudil) a nazval ho „Útes Gunnbjörnův“. Roku 982 se tam vypravil Erik Thorwaldsson, který měl přezdívku „Rudý“ pro barvu svých vlasů. Byl odsouzen k vyhnanství a rozhodl se ho strávit na moři. Nejdříve plul na východ, dále okolo mysu Farvel k jihozápadním břehům, kde skupina z nich přezimovala a místo nazvali „Erikův fjord“. Potom se vypravil podél západního pobřeží až k dnešnímu Godthaabu. Po uplynutí trestu se úspěšně vrátil na Island.
Novou výpravu chtěl uskutečnit s mnohočlennou flotilou. Aby přilákal více lidí, pojmenoval zemi „Zelená země“ - „Grönland“. Většina odvážlivců však zabloudila a zahynula. Erik se usídlil na místě zvaném Brattahlida a postavil si tu dvorec, který byl objeven roku 1932.
Vznikly tu dvě osídlené oblasti. Na jihu nedaleko dnešního Julianehaabu tzv. „Východní sídliště“ a na severu tzv. „Západní sídliště“. Obyvatelé se živili chovem krav, koní, ovcí, vepřů a koz, částečně honitbou a rybolovem. Jedli maso, sýr, máslo a pili mléko.
Okolo roku 1000 sem stejně jako na Island dorazilo křesťanství. Během 11. století se postupně rozšiřovalo. Jako misionář tu sloužil Erikův syn Leif, který se nechal pokřtít od norského krále Olafa Tryggvasona roku 999. Erik se opravdovým křesťanem nikdy nestal. Prvního biskupa Grónsko získalo až ve 12. století.

Vikingové na Islandu

Podle skandinávských pramenů existují dva či tři možní objevitelé Islandu. Prvním byl norský psanec Nadodd, který byl cestou z Norska na Fayerské ostrovy zahnán bouří k neznámé pevnině. Nazval ji „Země sněhu“. Druhý byl Švéd Gardar, který cestou do Skotska byl zahnán na severozápad k neznámé pevnině. Nazval ji „Gardarovy ostrovy“. Poslední - Nor Floki z Rogalandu - se dozvěděl o „Zemi sněhu“. Dvakrát tu přezimoval a nakonec ji nazval tak, jak se jmenuje dodnes „Island“, což znamená „Země ledu“. Byly objeveny zprávy, podle nichž před příchodem Vikingů byl Island osídlen malou hrstkou keltského, křesťanského obyvatelstva - hlavně poustevníci a pár irských mnichů tzv. „papar“ (posléze zemi opustili, protože odmítli žít na jedné půdě s „pohany“).
Island byl kolonizován Nory. První osadníci byli uprchlíci z Norska, kteří se nechtěli podřídit vládě Haralda Krásnovlasého.
Noví osadníci si půdu pro svůj nový domov vybírali tradičním způsobem. Vhazovali do vody sloupky z křesla nejváženějšího člena rodiny. Kde sloupky přistály, tam se vylodili. Věřili, že sloupky jsou řízeny vůlí bohů, které se podřizovali. První, kdo uskutečnil zábor země byl Ingolf Arnason. Vystoupil na břeh a nalezl teplé prameny, kterými je Island dnes znám. Podle nich toto místo pojmenoval „Reykjavík“ neboli „Kouřová zátoka“.
Největšího osídlení spadá do 30. letech 10. století. Neexistovala již žádná nezabraná půda, a tak si ji noví obyvatelé museli od starousedlíků pronajímat. Živili se rybolovem a pastevectvím. Posléze se tu vyvinula vlastní islandská kultura s výrazným přispěním keltských prvků.
Kolem roku 1000 se sem dostalo i křesťanství misí krále Olava Tryggvesona. Sněm všech svobodných Islanďanů rozhodl, že se křesťanství stane oficiálním náboženstvím, ale každý smí tajně obětovat bohům. Kdo bude ale přistižen, bude potrestán tříletým vyhnanstvím.
Do roku 1264 zůstal Island samostatným útvarem, potom se stal součástí Norska.
(obrazová příloha č. 1, 2 a 3)

Vikingové v Rusku

Na východ - do Ruska - měli namířeno Švédové. Ti nebyli nazýváni Vikingové, ale říkalo se jim Varjagové. Jejich výpravy nebyly uskutečňovány kvůli kolonizaci, ale jejich cílem bylo zřízení a ovládnutí dlouhých a významných obchodních cest. Opěrné body jejich moci vznikaly u velkých řek ve vnitrozemí.
Před příchodem Varjagů zde existovalo několik malých státečků, které vznikly jako obchodní střediska okolo velkých měst. Na severu byl hospodářským centrem Novgorod (Holmgardhr) u Ilmenského jezera a na jihu Kyjev na řece Dněpru. Roku 862 se chopil moci v Novgorodu Varjag Rurik (obrazová příloha č. 5) a postupně ovládl celý sever. Jeho následník Oleg (obrazová příloha č. 6) říši rozšířil, roku 882 dobyl Kyjev. Poprvé se tak sjednotily malé ruské státečky a vytvořily velkou říši. Pro svou strategickou polohu se hlavním městem říše stal Kyjev.
Jak vyplývá z cestopisů obchodníků, neměli Varjagové ani pole ani vesnice. Živili se obchodem s kožišinami a vyžadovali od sousedních slovanských kmenů platit poplatky. Hlavním Olegovým zájmem byly obchodní styky s Byzancí. A samozřejmě vlivem těchto kontaktů došlo roku 988 k všeobecnému pokřesťanšťování Kyjevské říše. Stalo se to za vlády knížete Vladimíra Svatého, který se nechal pokřtít. V důsledku toho nechal zničit všechny předměty, které měly co dělat s pohanským náboženstvím.
Švédové tu pěstovali obchod s Byzancí a okolními zeměmi až ke konci vikingského období (přibližně 11. století), ale na území dnešního Finska a Pobaltí se zdržovali i ve 12. a 13. století.
Pro rozdíly v kmenové příslušnosti a velmi odlišných jazycích nikdy nedošlo k úplnému splynutí původního a varjažského obyvatelstva. Varjagové nosili tetování, vydržovali si harémy, byli známí neotesanými způsoby a nedodržováním hygieny, nosili sulejmanské meče. Živili se i obchodem s otroky a otrokyněmi. Ale byli pohostinní, udatní, řešili spory souboji tzv. hólmgangy, obětovali bohům zvířata i lidi a měli zálibu v lodích a pohřebních rituálech.

Vikingové v Irsku

Norové nalezli Irsko rozdrobené na politicky samostatná království, která nebyla schopna klást jednotný vojenský odpor. Středisky křesťanstvím byly bohaté kláštery, které představovaly snadnou a bohatou kořist (Iona 795, 802 a 806). Během 20ti let Norové získali kontrolu nad východním a západním Irskem. Roku 839 připlul první zaznamenaný náčelník Turgeis. Docházelo k častým sporům mezi Dány a Nory, čehož Irové využívali. Přikláněli se střídavě na jednu a na druhou stranu. Ve 12. století došlo k částečnému uklidnění situace. Irové toho neprozřetelně využili a pozvali si na pomoc Angličany (Anglosasy a Normany), aby tak sobě pomohli. Ale stal se pravý opak. Roku 1014 v bitvě u Clontarfu (konec vikingských válek v Irsku) byli sice Norové poraženi, získali bohatou kořist, ale vydali tak sami Irsko do rukou Angličanům na více než sedm století.
I když Norové nikdy nedosáhli kolonizace celého Irska, zanechali tu po sobě mnoho dobrého. Hlavně na západním, jižním a východním pobřeží založili mnoho opevněných přístavů, například Dublin, Wexford, Waterford, Cork nebo Limerick, z nichž se postupně vyvinula rozkvétající obchodní střediska. Severní břeh Irska zůstal Nory nedotčen, i když byl nejblíže Norsku. Měli totiž namířeno více na jih a dále do Evropy a sever sousedil jen s mořem, což bylo krajně nevýhodné pro další výpravy.
Kolonizace Irska byla co se týče poznatků více výhodná pro Irsko, protože se mnohému přiučili o stavbě lodí a námořní navigaci.

Na konci 9. století byla Anglie samostatná a vůdčí postavení měl Wessex (899 smrt Alfréda). Jediné území, které Dánům a částečně na severu Norům zůstalo, bylo Danelag (nejvíce památek). Vikingové s sebou přinesli názvy administrativních celků hundreds (ze staroangličtiny) a wapentakes (z dánštiny). Místní jména, končící buď na -by nebo -thorp jsou přejatá z dánštiny.
Dánové do Anglie přišli spíše obdělávat půdu než krvavě bojovat. K dobytí území použili násilí, ale potom ho spíše odložili. Donesli sem dánštinu, zákony a svůj způsob života. Severské zákony se velmi lišily od zdejších feudálních. Všichni svobodní muži si byli rovni apod., což feudální systém neuznával. A tak trvalo poměrně dlouho, než se tato propast mezi jinými světy vyplnila.
Dánové nakonec přijali křesťanství.
Roku 1066 zemřel král Edward Vyznavač a svým nástupcem zvolil Harolda. Ale nároky si dělali ještě William Normanský a norský král Harald Bezohledný. Vše skončilo vítězstvím Williama Normanského, který porazil Harolda ve známé bitvě u Hastingsu. Dostal jméno William Dobyvatel.

Vikingové v Anglii

V Anglii zanechaly výpravy velmi výrazné stopy.
835 - Vikingové vpluli do ústí Temže;
850 - dobyl náčelník Rorik Londýn a Caterbury (851 byl zastaven);
866 - do Northumbrie se dostali bratři Ubbi, Hlfdan a Ivar Beznohý; v listopadu dobyt York; do Mercie (dobytí Nottighamu); Angličané platí daň danegeld; přezimovali v Yorku;
870 - útok na Wessex;
871 - bitva u Ashdownu, Vikingové poraženi;
871 - 872 - přezimovali v Londýně, velitel Halfdan Lodbroksson
878 - porážka Dánů v bitvě u Edingtonu (886 osvobozen Londýn)
896 - rozpuštěno vikingské vojsko, rozděleny získané pozemky.

Vikingové v Normandii

Tuto půdu získali Normané od franského krále Karla Tlustého jako léno, protože si od toho sliboval zároveň ochranu země
Roku 911 se stal vévodou v Normandii vikingský náčelník Rollo. Dodnes není jisté zda to byl Dán či Nor. Roku 912 byl pokřtěn. Po dvě až tři staletí měla Normandie charakter smíšeného severskofranského knížectví. Protože ležela velmi blízko největším feudálním absolutistickým velmocím (Franská říše, Německo), museli se Seveřané přizpůsobit a podřídit se kontinentálnímu způsobu vlády - feudalismu. Rollo nastolil silnou absolutistickou vládu zcela odlišnou od demokratické vlády na severu. Normandie se stala zemí se silnou centralizovanou a militární mocí.
Kolem roku 1000 se uskutečnilo shromáždění všech normanských sedláků, kteří požadovali volné užívání lesů a jezer. Rollo nechal povstání surově potlačit. Bylo dovoleno pořádat pouze shromáždění nejvyšších představitelů šlechty.
Po Normanech tu zbyly některé jejich místní názvy. Například místní jména končící na -bec nebo -bu.

Vikingské vpády do Francie a jižní Evropy

Po smrti Karla Velikého na franský trůn dosedl Ludvík Pobožný. Nejdříve pilně dodržoval obranu pobřeží jako jeho otec, později ji pro mocenské spory se svými syny zanedbal, což byla příležitost pro Dány - Normany. Roku 834 dobyl Dán Horik hlavní město Fríska Dorestad, středisko obchodu na severu. Obětí se stalo celé Frísko a pozdější Normandii (dobyto dnešní Calais). Roku 843 zemřel Ludvík Pobožný a říše byla Verdunskou smlouvou rozdělena mezi jeho tři syny. Východní část připadla Ludvíku Němci, západ Karlu Holému a střed Lotharovi. Téhož roku bylo dobyto Nantes (Nory).

První vikingské nájezdy

Začaly krátce před rokem 800 po Kr.. V průběhu dvou staletí jejich intenzita zeslábla. Na východě pronikali Vikingové po ruských řekách až ke Kaspickému a Černému moři, na západě se plavili podél břehů Francie k Gibraltaru, přes Středozemní moře až k Malé Asii. Jejich stopy jsou ale také známy z Fayerských ostrovů, Islandu, Grónska a dokonce z břehů Ameriky. Každá ze Skandinávských zemí (Švédsko, Dánsko, Norsko) podnikaly výpravy jinam.
Všechno začalo 8. června 793, kdy pravděpodobně obyvatelé Norska přepadli a vyplenili slavný klášter sv. Kolumba na ostrově Lindsfarne v severovýchodní Anglii. Zbyli po nich jen trosky a krev nešťastných věřících.
Příští rok to odnesl klášter v Jarrow. Tato výprava byla méně úspěšná, protože se některé lodě potopily a velitel byl zabit. Roku 795 byla přepadena Iona, hrabství Glamorashire, Západní ostrovy a klášter v Lambry. Roku 799 se vikingské lodě objevily až v Biskajském zálivu a vydrancovaly tamější ostrovy. Tak začalo vikingské období - doba hrůzy pro všechny věřící, kteří v jejich řádění spatřovali trest za své hříchy.

Vnitřní rozpory

Často se stávalo, že byl zvolen nový král a některý z jeho protikandidátů nesouhlasil. Vydal se proto za hranice hledat spojenectví jiných a bohatství. Chtěl tím dodal by tím větší důraz svým nárokům. Toto je ale spíše výjimečné, než aby to dalo podnět všem vikingským výpravám.

Obchodní zájmy
Rozpínáním Arabů došlo k narušení obchodních styků přes Středozemní moře, a tak se obchod začal rozvíjet místo v jižních částech Evropy v severnějších. Rýn a Labe se staly významnými obchodními tepnami. Dánský král z obavy před rozpínáním Franků na sever postavil ochranný val Danevirke („Obranné dílo Dánů“). Udělal umělou hranici přes obchodní cestu vedoucí napříč Jutským poloostrovem. Mohl kontrolovat obchod a zároveň vybírat poplatky. To samozřejmě bylo výhodné pro pirátství, které bylo běžné. Právě možnost obchodu a kořisti z pirátství byly hlavními příčinami vikingských výprav.

Vikingské výpravy

Jaké vnitřní okolnosti vedly k uskutečnění vikingských výprav? Je tu několik okolností (většinou působily ve vzájemné kombinaci), přičemž první dvě jsou spojeny s objevitelstvím:
• Přelidnění
Počátkem vikingského období měly být normanské země přelidněné. To dokazují zápisy v kronikách, kde kronikáři píší o velké početnosti normanských armád.
Jako příčinou přelidnění bývá uváděna polygamie, která byla ve Skandinávii velice rozšířená. Každý Seveřan se rád pochlubil svými syny. Majetek po otci ale dědil jen nejstarší syn. Proto je nanejvýš pravděpodobné, že vidina nových možností a nové země přiměla ostatní k expanzím.

Oproti Dánsku bylo Norsko rozdrobeno na malá území, neexistovala tu centrální moc. Prvním norským králem se stal v roce 872 Harald Krásnovlasý, který tvrdě prosazoval svou moc a omezoval svobodu. Lidé raději opouštěli zemi a útočiště hledali na Islandu, Hebridách a Orknejích. Ve 30. letech 9. století ho vystřídal jeho syn Erik Krvavá sekera (nechal vyvraždit všechny ostatní uchazeče o trůn). Pro neúspěchy byl vyhnán. Nastoupil jeho bratr Hakon Dobrý, který byl pro Norsko velkým přínosem.