Vikingové na Islandu

Podle skandinávských pramenů existují dva či tři možní objevitelé Islandu. Prvním byl norský psanec Nadodd, který byl cestou z Norska na Fayerské ostrovy zahnán bouří k neznámé pevnině. Nazval ji „Země sněhu“. Druhý byl Švéd Gardar, který cestou do Skotska byl zahnán na severozápad k neznámé pevnině. Nazval ji „Gardarovy ostrovy“. Poslední - Nor Floki z Rogalandu - se dozvěděl o „Zemi sněhu“. Dvakrát tu přezimoval a nakonec ji nazval tak, jak se jmenuje dodnes „Island“, což znamená „Země ledu“. Byly objeveny zprávy, podle nichž před příchodem Vikingů byl Island osídlen malou hrstkou keltského, křesťanského obyvatelstva - hlavně poustevníci a pár irských mnichů tzv. „papar“ (posléze zemi opustili, protože odmítli žít na jedné půdě s „pohany“).
Island byl kolonizován Nory. První osadníci byli uprchlíci z Norska, kteří se nechtěli podřídit vládě Haralda Krásnovlasého.
Noví osadníci si půdu pro svůj nový domov vybírali tradičním způsobem. Vhazovali do vody sloupky z křesla nejváženějšího člena rodiny. Kde sloupky přistály, tam se vylodili. Věřili, že sloupky jsou řízeny vůlí bohů, které se podřizovali. První, kdo uskutečnil zábor země byl Ingolf Arnason. Vystoupil na břeh a nalezl teplé prameny, kterými je Island dnes znám. Podle nich toto místo pojmenoval „Reykjavík“ neboli „Kouřová zátoka“.
Největšího osídlení spadá do 30. letech 10. století. Neexistovala již žádná nezabraná půda, a tak si ji noví obyvatelé museli od starousedlíků pronajímat. Živili se rybolovem a pastevectvím. Posléze se tu vyvinula vlastní islandská kultura s výrazným přispěním keltských prvků.
Kolem roku 1000 se sem dostalo i křesťanství misí krále Olava Tryggvesona. Sněm všech svobodných Islanďanů rozhodl, že se křesťanství stane oficiálním náboženstvím, ale každý smí tajně obětovat bohům. Kdo bude ale přistižen, bude potrestán tříletým vyhnanstvím.
Do roku 1264 zůstal Island samostatným útvarem, potom se stal součástí Norska.
(obrazová příloha č. 1, 2 a 3)