Ornamentální umění

Bylo závislé na domácích tradicích a zvycích. Přesto sem přicházely nové prvky z Irska, anglosaské oblasti a Franské říše. Oblíbenější byla zvířecí ornamentika, rostlinná se netěšila takovému obdivu a hlavně nedosahovala takové kvality jako v západoevropských zemích.
K vrcholu tohoto umění došlo krátce před vypuknutím vikingského období (8. století) a s tím se objevil i problém stagnace jejího vývoje. Záchrana přišla v 9. století v podobě nového tvora, který byl medvídětem, štěnětem, kousek měl ze lva i šotka se špičatou čepicí. Vykulené oči na velké hlavě připomínaly brýle. Divoké, malé, vznětlivé, jeho pracky byly neustále v pohybu a chňapaly kolem sebe. Proto se mu také dostalo jména gribedyr „chňapající zvíře“. Svou neustálou činností velmi provokovalo fantazii vikingského umělce.
Koncem 9. století gribedyra vystřídalo „zvíře z Borre“ pojmenované podle místa nálezu u Osla. Ponechalo si neklidné pracky a získalo protáhlý trup, hlavu podobnou masce čelem vždy obráceným k divákovi, zdůrazňovala se plastičnost. V 10. století se objevila zvířecí stočená figura (S) se psí hlavou, která byla vždy zobrazována z profilu. Nazývá se „zvíře z Jellingu“.
V 11. století byl hlavním motivem „jellingský lev“. Opravdu měl postavu lva. Hříva a ohon byly propletené listy a krk a trup byl ovinut hadem.