Teorie mezinárodního obchodu

Efekty z mezinárodního obchodu –

Jedním z nejdůležitějších efektů, který může národní ekonomika získat na světovém trhu jsou úspory nákladů. Z toho plyne, že základní funkcí zahraničního obchodu je přizpůsobování (transformace) struktury vyrobené produkce struktuře, kterou požaduje spotřební trh.
Kromě této funkce, plní zahraniční obchod i funkci dynamizační, kdy umožňuje úspory výrobních faktorů a zdrojů, které nemá k dispozici, dovézt v podobě hotového zboží ze zahraničí.

Dlouhodobé efekty expanzivní monetární politiky –

Z dlouhodobého hlediska bude důsledkem expanzivní monetární politiky:
nezměněná úroveň reálného produktu a zaměstnanosti
vzrůst rovnovážné úrovně cen, která odpovídá zvýšení množství peněz v oběhu
Efekty restriktivní monetární politiky –

a) krátkodobá restriktivní monetární politika:
- pokles úrovně reálného produktu a zaměstnanosti v případě existence nevyužitých výrobních faktorů a nezaměstnanosti
- pokles cenové hladiny, pokud se blíží reálný produkt potencionálnímu


b) dlouhodobá restriktivní monetární politika:
- nezmění se úroveň reálného produktu a zaměstnanosti, která bude na úrovni potencionálního produktu a přirozené míry nezaměstnanosti
- sníží se rovnovážná úroveň cen, jež odpovídá snížení množství peněz v oběhu.

Krátkodobé efekty expanzivní monetární politiky –

nejsou plně využity výrobní faktory – předpokládejme, že centrální banka zvýší nabídku peněz, čímž dojde ke snížení úrokových měr, což přinese i možnost realizace méně výnosných investic a tedy zvýšení agregátní poptávky. Toto zvýšení vyvolá růst reálného produktu a zaměstnanosti, méně pak růst cen, které se ovšem také mírně zvýší. Růst cen a růst reálného produktu zvýší produkt nominální, který znamená vyšší poptávku po penězích a tím i růst úrokových sazeb.
skutečný produkt se blíží potencionálnímu – zvýšení agregátní poptávky se odrazí více v růstu cenové hladiny než ve zvýšení reálného produktu.


a) nedostatečné využití výrobních faktorů
b) plné využití výrobních faktorů

Konečné cíle monetární politiky –

Konečnými cíly monetární politiky jsou cenová stabilita a dostatečná zaměstnanost. Z toho vyplývá, že peněžní a úvěrová politika má přímý vliv jak na cenovou hladinu, tak na výši nezaměstnanosti a tím i na GNP.
V následujícím budeme uvažovat, že z dlouhodobého hlediska je křivka agregátní nabídky vertikální.

Dilema centrální banky

Základní otázka zní: „Může centrální banka udržet na původní úrovni jak úrokové sazby, tak množství peněz v oběhu?“ Předpokládejme, že vzrostla poptávka po penězích. Centrální banka v předešlé kapitola reagovala snížením nabídky peněz, tedy restriktivně, čímž udržela množství peněz v oběhu, ale na úkor rostoucí úrokové míry. Pokud by chtěla udržet úrokovou míru, musela by přiměřeně zvyšovat nabídku peněz, čili vykonávat expanzivní politiku. Z toho plyne, že centrální banka nemůže současně zvyšovat a snižovat nabídku peněz, čili provádět restriktivní a expanzivní politiku současně. Musí zvolit jeden z cílů a nástrojů monetární politiky.
Má tedy centrální banka regulovat úrokové míry?
a) Keynesiánci – ano. Stabilizace úrokových měr omezuje výkyvy v investičních rozhodnutích a rovnoměrný vývoj investičních výdajů stabilizuje vývoj celého hospodářství
b) Monetaristé – vidí v regulaci úrokových měr destabilizující prvek. Pokud centrální banka udržuje neměnné úrokové míry, zvyšuje svou nabídku peněz v rozmachu a snižuje v době recese. Výsledkem jsou větší výkyvy v hospodářském cyklu

Restriktivní politika –

Předpokládejme, že se poptávka po penězích nemění a centrální banka díky své restriktivní monetární politice sníží nabídku peněz v oběhu.


Následkem tohoto opatření bude zvýšení úrokové míry a současně snížení množství peněz v oběhu.

Zkusme nyní uvažovat i změnu poptávky po penězích. Předpokládejme nejdříve, že se změní poptávka po penězích a centrální banka na tento jev nebude nijak reagovat. V důsledku zvýšené poptávky po penězích dojde k růstu úrokové sazby i množství peněz v oběhu. Jestliže ovšem banka na tuto změnu zareaguje a restriktivní monetární politikou sníží nabídku peněz v oběhu, výsledkem pak bude posun nabídkové křivky vlevo, což vyvolá zvýšení úrokových sazeb při konstantním množství peněz v oběhu.

Bezprostřední cíle monetární politiky –

Regulaci množství peněz v oběhu a regulaci úrokových sazeb může centrální banka provádět dvěma typy monetární politiky:
expanzivní politika – zvyšování množství (nabídky) peněz
restriktivní politika – snižování množství (nabídky) peněz

11.3.1. Expanzivní politika –

Předpokládejme, že se poptávka po penězích vlivem expanzivní monetární politiky centrální banky nezmění, bude tedy konstantní, a naopak nabídka peněz vzroste.

Následkem tohoto opatření pak bude snížení úrokových měr a zvýšení množství peněz v oběhu.

Zkusme nyní uvažovat situaci, kdy kromě změn v nabídce peněz, dojde též ke změně poptávky po penězích. V případě, že dojde ke snížení poptávky po penězích a centrální banka na tuto situaci nebude reagovat úpravou nabídky, dojde k prudkému úrokových měr a k malému úbytku množství peněz v oběhu. V případě, že centrální banka zareaguje a zvýší nabídku peněz, vyrovná tím množství peněz v oběhu na předcházející úroveň, ale pouze za cenu dalšího snížení úrokových měr.

nepřímé (tržně orientované) nástroje –

stanovení povinných minimálních rezerv bank – drobné banky musí část svých aktiv uložit na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Tato částka je určena mírou rezerv, tedy jako procento z depozit. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany drobných bank.
operace na volném trhu – zde centrální banka nakupuje či prodává státní cenné papíry. Prodává-li centrální banka cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje, z čehož plyne, že dojde ke zostření konkurence na straně poptávky po penězích a na základě toho dojde k růstu jejich ceny, tedy ke zvýšení úrokových sazeb.
diskontní politika – drobné banky mohou od centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky prostřednictvím úvěrů. Diskontní sazba je pak úroková sazba, za níž poskytuje úvěry centrální banka bankám drobným. Roste-li diskontní sazby, dochází k poklesu poptávky po penězích, omezení úvěrových zdrojů drobných bank.

Nástroje monetární politiky –

a) přímé (administrativní) nástroje –
regulace investiční činnosti – u velkých úvěrů musí žadatel předložit státní souhlas a banka pak stanoví podmínky, zda a za jakých žadateli úvěr poskytne.
regulace spotřebního úvěru – např. určení maximální doby splatnosti úvěru.
další přímé nástroje – např. měsíční zprávy o úvěrech nad stanovený limit, určení úvěrových stropů, …

Předpoklady a nástroje monetární politiky –

Aby mohla být monetární politika použita, musí být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj musí fungovat zejména:
- peněžní oběh a trh peněz
- úvěrový systém a trh kapitálu
- centrální banka musí být ve státním vlastnictví

Monetární politika –

Monetární, nebo-li peněžně úvěrová politika je činnost státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, regulaci úrokové míry a podmínek úvěru. Hlavní institucí je centrální banka, která svým konáním ovlivňuje makroekonomickou rovnováhu a jejím hlavním cílem je udržení stability měny prostřednictvím regulace množství peněz v oběhu a úrokové míry.
Orientace na stálý růst nabídky peněz v souladu s dlouhodobým tempem růstu ekonomiky má za předpokladu stálého vztahu mezi množstvím peněz v oběhu a velikostí nominálního GNP vytvářet podmínky pro stabilizovaný vývoj ekonomiky, maximální využití zdrojů a přiblížení ekonomiky k tvorbě potencionálního GNP.

Monetizace strukturálního deficitu

V případě, že vláda nehledá prostředky na pokrytí deficitu na finančním trhu, může si je půjčit od centrální banky. Tím ale dochází k vzájemnému zadlužování státních orgánů.
Pokud je deficit krýt nově emitovanými penězi, dochází k bezdůvodnému růstu množství peněz v oběhu, tedy k inflaci. Z toho důvodu by měla mít centrální banka relativně nezávislé postavení, aby mohla dbát o zdravou emisní politiku i přes odlišné zájmy jiných vládních institucí.

Strukturální deficit a investice –

Pokud státní rozpočet dosahuje deficitu, stát je nucen tento deficit krýt obvykle půjčkami z finančních trhů, čímž konkuruje soukromým investorům. V důsledku toho pak nastává již zmiňovaný efekt vytěsňování soukromých investic (viz. 10.4.2.).
Strukturální deficit, který není vyrovnáván přebytky státních příjmů z let rozmachu jako deficit cyklický, má tudíž jenom vytěsňovací efekt s negativními důsledky, jako např. růst úrokových sazeb, pokles soukromých investičních výdajů s oslabením růstu reálného produktu a zaměstnanosti při růstu cenové hladiny.

Strukturální a cyklický deficit –

cyklický deficit = odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny.
strukturální deficit = vzniká dlouhodobým podněcováním hospodářského růstu expanzivními diskrétními opatřeními a výdaje potom dlouhodobě převažují nad příjmy.

Restriktivní fiskální politika –

Je opakem expanzivní politiky a tudíž můžeme konstatovat, že:
z krátkodobého hlediska:
- snižuje reálný produkt a zaměstnanost při nevyužívání výrobních faktorů a vysoké nezaměstnanosti
- snižuje cenovou hladinu, pokud se blíží skutečný produkt potenciálu a nemění se agregátní nabídka

z dlouhodobého hlediska:
- dochází k poklesu cenové hladiny
- klesají nominální a reálné úrokové míry
- úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nezmění, pokud soukromé investiční výdaje plně nahradí snížení státních výdajů

Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky –

Z dlouhodobého pohledu je křivka agregátní nabídky vertikální. Posun z bodu E0 do bodu E1 odpovídá nedostatečnému využití výrobních faktorů. Rovnováha se však z dlouhodobého hlediska neustálí v bodě E1, ale dochází ke zvýšení poptávky po penězích, který zvýší úrokové míry a ty zamezí investování. Dochází k tzv. vytěsňovacímu efektu, tj. k procesu, kdy rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje.

Za předpokladu růstu agregátní poptávky počítejme i s růstem agregátní nabídky:
a) pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu reálného produktu než ke zvýšení cenové hladiny, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky byla správná a politika jako taková úspěšná.

b) pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu cenové hladiny než ke zvýšení reálného produktu, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky nebyla nejvhodnější a politika joko taková se jeví spíše sporná.

Krátkodobé účinky expanzivní fiskální politiky

Předpokládejme, že skutečný produkt nedosahuje úrovně produktu potencionálního, a že tedy existují nevyužité výrobní kapacity a vysoká nezaměstnanost. V tom případě je agregátní poptávka pružná a stoupá jen mírně vpravo. Dojde k většímu růstu reálného produktu oproti růstu ceny.
Zde předpokládáme, že fiskální opatření (snížení čistých daní ču zvýšení státních nákupů výrobků a služeb) působí pouze na agregátní poptávku.


b) Předpokládejme, že se skutečný produkt blíží potencionálnímu produktu a křivka agregátní nabídky je téměř vertikální. V tom případě pak snížení daní nebo zvýšení
Nyní se zkusme podívat, jaký vliv budou mít tyto změny expanzivní fiskální politiky na agregátní nabídku. Zatím jsme předpokládali pouze vliv těchto změn na agregátní poptávku.

Daně a agregátní nabídka

Uvažujme příklad, kdy stát sniží zdanění příjmů na základě daňové reformy. Toto snížení automaticky vyvolá zvýšení disponibilního důchodu, a tím pádem dojde k vyšším výdajům na spotřebu, čímž vzroste agregátní poptávka.
Sníží-li ovšem stát daně, vyvolá to zájem lidí více pracovat a podnikat. Pokud lidé skutečně začnou více podnikat a pracovat, zvýší se i agregátní nabídka. Pokud ovšem se lidé cítí dosti bohatí a naopak přestávají pracovat, může dojít k opačnému efektu, čili ke snížení agragátní nabídky.

Multiplikační efekt čistých daní

Za prvé je jen část nových příjmů použita na spotřebu a druhá část bude použita na úspory. Jelikož úspory nejsou součástí agregátní poptávky, tzn., že ji neovlivňují a proto přírůstek důchodu tuto neovlivní.
Za druhé – dodatečné příjmy, které jsou vyvolány snížením daní a které se přemění na investice mají značnýž multiplikační efekt.
Zde pak výdajový multiplikátor udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku.

Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb –

Jak ovlivňují agregátní poptávku výdaje státu na nákup výrobků a služeb? Růst rozpočtových výdajů, za něž stát nakoupil výrobky nebo služby, zvyšuje agregátní poptávku, a to nikoliv ve stejném, ale ve větším rozsahu díky působení multiplikačního efektu rozpočtových výdajů.
Multiplikátor v tomto případě udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 korunu.