Makroekonomická rovnováha

Je dána interakcí (vzájemným působením) agregátní nabídky a agregátní poptávky. Bod, v němž se krátkodobá křivka agregátní nabídky a křivka agregátní poptávky protínají, nazýváme bodem makroekonomické rovnováhy. Čím dále od potencionálního produktu vlevo se protínají, tím více má makroekonomika nevyužitých zdrojů. Pokud leží náš bod makroekonomické rovnováhy vpravo od potencionálního produktu, trpí ekonomika vysokou mírou inflace a nachází se v situaci přetěžování výrobních faktorů. Tato situace není dlouhodobě udržitelná.

Agregátní poptávka

Množství národního produktu, které v daném období domácnosti, podniky, vláda či cizinci nakupují. Agregátní poptávka je ovlivňována cenovou hladinou a vývojem důchodů i nástroji hospodářské politiky. Agregátní poptávka tedy vyjadřuje veškeré výdaje všech ekonomických subjektů v národním hospodářství v daném období. Jedná se o výdaje domácností na nákup spotřebních statků krátkodobé i dlouhodobé spotřeby, výdaje podniků na investice, vládní nákupy statků a služeb a v otevřené ekonomice čisté vývozy.

Agregátní nabídka

Vyjadřuje celkovou nabídku všech statků a služeb v ekonomice vytvářenou podniky. Vyjadřuje tedy současně výkon ekonomického systému, který můžeme označit jako makroekonomický výstup. Ten je běžně měřen makroekonomickými ukazateli, jako je hrubý národní produkt. Agregátní nabídku můžeme vyjadřovat v peněžní podobě. Je to souhrn peněžní hodnoty všech statků a služeb, které ekonomika produkuje.
Pro grafickou podobu agregátní nabídky budeme uvažovat, že národním produktem je nabídka jediného produktu, který budeme měřit na horizontální ose. Na vertikální ose budeme měřit cenovou hladinu (cenu našeho národního produktu) pomocí indexu cen či indexu životních nákladů.

Mezi základní složky produktové metody patří:

2.1.a) výdaje na osobní spotřebu (C)
- nákupy statků dlouhodobé a krátkodobé spotřeby a služeb (65 - 70% GND)

b) hrubé domácí investice (I)
- soukromé hrubé investice, investice nové fixní vynaložené firmami do budov a zařízení, bytové výstavby a přírůstků stavu zásob statků (20= GNP)


c) státní nákupy statků a služeb (G)
- výdaje na státní spotřebu a státní investice mimo transferových plateb

d) čisté vývozy (X)
- saldo obchodní bilance země = rozdíl mezi celkovými vývozy a celkovými dovozy

GNP = C + I + G + X

2.2. Důchodová metoda
Další dva peněžní toky mezi domácností a organizací vyjadřují množství výrobních činitelů jež domácnosti prodávají během určitého období podnikům, a platby podniků domácnostem za tyto platby za určité období a připočteme-li všechny zisky podniků, obdržíme národní důchod.
Mezi základní složky důchodové metody patří:

2.2.a) mzdy a další platy zaměstnancům před zdaněním

b) čistý úrok, tedy rozdíl mezi úroky, které domácnosti získají a úroky, které zaplatí jiným subjektům

c) rentní úrok osob

d) hrubé zisky korporací, které vedení korporací posléze rozdělí na dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku

e) příjmy ze samozaměstnání zahrnující všechny formy plateb za výrobní faktory, jež používají samostatně podnikající osoby

Měření výkonnosti národního hospodářství

Výkonnost ekonomiky můžeme stanovit buď produktovou nebo důchodovou metodou a vyjádřit ji jako hrubý národní produkt nebo národní důchod, případně dalšími makroekonomickými agregáty, které jsou od této základní dvojice odvozeny.

2.1. Produktová (zbožová) metoda
Existují dva protisměrné toky mezi podniky a domácnostmi, kde se jedná o statky a služby, které domácnosti nakupují od podniků, a platby, které podniky dostávají od domácností za tyto statky a služby. Pokud bychom sečetli hodnotu všech statků a služeb, které podniky prodávají během daného období domácnostem, nebo veškeré platby podnikům za nakoupené statky a služby, získali bychom celkový produkt ekonomiky.

Nominální a reálný produkt, deflátor

Při srovnávání vývoje a velikosti GDP či GNP z jednoho roku na druhý vytváří problém zvyšování či snižování cenové hladiny. Srovnání výkonnosti ekonomiky bude tím nepřesnější, čím vyšší bude míra inflace (či deflace), budeme-li používat běžných cen.

1.3.5.a) nominální produkt
- GNP či GDP je vyjadřován v běžných (tržních) cenách

1.3.5.b) reálný produkt
- očištěná velikost nominálního produktu o tzv. inflační změny prostřednictvím stálých cen , tj. cen zvoleného roku, pomocí nichž pak oceňujeme vyrobené zboží a služby v daném roce. K výpočtu se používá cenových indexů.

1.3.5.c) cenový deflátor
- podíl mezi veličinou nominálního produktu a veličinou reálného produktu. Podává informaci o výši inflačního znehodnocení produktu v daném roce, tzn. informaci o vlivu cenových změn na velikost hrubého produktu.

1.3.3.a) hrubý domácí produkt (GDP)
- hodnota vytvořená na území daného státu bez ohledu na státní příslušnost ekonomických subjektů
1.3.3.b) hrubý národní produkt (GNP)
- hodnota vytvořená státními příslušníky dané země, bez ohledu na místo tvorby

1.3.4. - Čistý ekonomický blahobyt
Je představován hodnotou GDP, resp. GNP, ke které je připočtena hodnota výrobků a služeb produkovaných stínovou (ilegální) ekonomikou a výrobků a služeb vyráběných pro vlastní potřebu domácnostmi a škody, které v důsledku ekonomických činností vznikají na životním prostředí.

Hrubý a čistý produkt

Hrubý produkt vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu finální produkce zboží a služeb vyrobených v dané ekonomice v průběhu jednoho roku. Je zjišťován jako přidaná hodnota, kterou lze definovat jako souhrn všech hodnot přidaných ve výrobních jednotkách jejich vlastními výrobními činnostmi k hodnotě všech subdodávek (resp. k hodnotě meziproduktu), tedy rozdílem hodnot mezi prodeji (či tržbami) podniku a jeho nákupy materiálů, polotovarů a služeb od ostatních podniků. Skládá se z amortizace a sumy jednotlivých forem důchodů (mzda, zisk, úrok, renta), které tvoří čistý produkt. Amortizace je peněžní výraz opotřebení prvků fixního kapitálu za určité období. Čistý produkt je pak vymezen jako hrubý produkt snížený o objem amortizace. Hrubý produkt zahrnuje hrubé investice a tím poněkud zkresluje skutečnou výkonnost ekonomiky, protože část hrubých investic slouží k obnově spotřebovaných kapitálových statků, tuto hodnotu již tedy společnost měla k dispozici, a proto bychom ji neměli opětovně započítávat mezi výkony ekonomiky v daném roce. Tento nedostatek lze odstranit, když od hrubých investic odečteme odpisy ze znehodnocení kapitálu.

Národní důchod

-
Nově vytvořená hodnota v dané ekonomice za určité období, obvykle za jeden rok, zjištěná z úhrnného produktu po odečtení meziproduktu a přenesené hodnoty spotřebovaných pracovních prostředků. Naturálně je národní důchod vymezen jako souhrn všech vyrobených spotřebních předmětů a té části výrobních prostředků, která slouží k rozšířené reprodukci.

Základní makroekonomické agregáty

- Úhrnný společenský produkt
Vystupuje jako souhrn všech produktů, které byly v dané ekonomice vyrobeny za určité období, obvykle za jeden rok. Jeho hodnotové vyjádření je pak dáno hodnotou těchto vyprodukovaných výrobků, tj. hodnotou všech vyrobených výrobních prostředků a vyrobených spotřebních předmětů, která se skládá ze staré hodnoty (pouze přenesené ze spotřebovaných výrobních faktorů) a z nově vytvořené hodnoty.

Marxistický přístup

Zdůrazňuje negativní stránky fungování tržního mechanismu, ztráty spojené s tržní koordinací hospodářských subjektů a zejména vykořisťování dělnické třídy vlastníky kapitálu.
Vývoj v sedmdesátých a osmdesátých letech však ukázal, že existující systém centrálního plánování a řízení ekonomiky není adekvátní náhradou tržního mechanismu a není schopen zajistit efektivní fungování moderní ekonomiky.

1.2.4. - Alternativní přístupy a hodnotové soudy
Budeme-li se zabývat vývojem ekonomik vyspělých zemí v 19. a 20. století, nalezneme zde jak vysoká tempa růstu, rychlý technický pokrok a růst životní úrovně, tak období vysoké nezaměstnanosti, recesí a depresí.
Jediný způsob, jak prokázat nesprávnost teoretického systému, který je založen na hodnotových soudech, spočívá v důkazu, že se skutečný vývoj společnosti ubírá dlouhodobě zcela jinými cestami, než jaké daný teoretický systém předpokládá. Koncepce odmítající autoregulační tržní mechanismus jako základ vývoje ekonomiky nejsou adekvátní současné etapě společenského vývoje.

Keynesiánský přístup

Keynesiánci uznávají, že tržní mechanismus alokuje zdroje efektivně a že soudobá společnost nenalezla alternativní systém, který by byl schopen tržní mechanismus nahradit. Zdůrazňují však, že tržní mechanismus není v moderní ekonomice schopen zajistit plné využívání zdrojů, zejména plnou zaměstnanost pracovních sil. Tržní systém obsahuje vnitřní tendence k nestabilnímu či cyklickému vývoji a obnova rovnováhy trvá příliš dlouho a je provázena vysokými ekonomickými i neekonomickými ztrátami. Pro obnovu rovnováhy a zajištění plného využívání zdrojů doporučují státní zásahy do ekonomiky prostřednictvím státního rozpočtu a peněžní a úvěrové soustavy.
V průběhu 70. let se v rostoucí míře projevuje asymetrie keynesiánské hospodářské politiky spojená s neúčinností jejich nástrojů při potlačování inflace, což se projevovalo především přehnanou sociální politikou, posílením pozice odborů, což vedlo k nárůstu mzdových nákladů, tendenci ke konzervování národohospodářské struktury díky poptávkové stimulaci, a zvýšení úlohy přerozdělovacích prostředků.
Keynesiánská ekonomie postupně zformulovala nová teoretická východiska, sloužící k překonání jejich hlavních slabin, což spolu s určitými negativními dopady neokonzervativního modelu hospodářské politiky vede v současnosti k posilování postavení keynesiánské ekonomie zejména v podobě tzv. nové keynesiánské makroekonomie.

Neoklasický či monetaristický přístup

Monetarismus či šířeji neoklasická makroekonomie vychází z představy, že tržní mechanismus disponuje dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet ekonomický systém bez negativních dopadů do stavu rovnováhy. Vývoj ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které generuje jsou zpravidla označovány jako přirozené. Pokud je vývoj ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od přirozených, což je chápáno jako negativní vliv, protože státní zásahy mají povahu destabilizujících šoků vychylujících ekonomický systém z rovnováhy.
Protože se tento směr ve svých východiscích v oblasti teorie i hospodářsko-politických doporučení navrací k tradičním názorům a zdůrazňuje význam tradičních hodnot kapitalismu, bývá označován též jako nový konzervatismus či neokonzervatismus. V ekonomii pak mluvíme o neokonzervativní ekonomii, kam bývá zařazován monetarismus (M. Friedman), nová klasická makroekonomie (R. Lucas), teorie veřejné volby (J. Buchanan) či ekonomie strany nabídky (A. Laffer).
Charakteristické pro tento model je orientace na boj s inflací, důraz na samoregulační tržní mechanismy a postupné odstraňování některých nástrojů přímého zasahování do ekonomiky.