Typy nezaměstnanosti

a) frikční nezaměstnanost – přechod lidí z jednoho zaměstnání do druhého se stejnou nebo podobnou kvalifikací. Tato nezaměstnanost je přechodná a krátkodobá.

b) cyklická nezaměstnanost – je způsobena snížením celkové úrovně výdajů v ekonomice a trvá zpravidla několik měsíců dokud se nezvýší poptávka po práci.

c) strukturální nezaměstnanost – je způsobena změnami v požadované kvalifikaci u pracovníků díky změně technologických podmínek výroby či změnou v relativní konkurenční schopnosti jednotlivých odvětví. Je spojena s recesí či deflační mezerou. Může trvat i několik let.

Nezaměstnanost, míra a formy nezaměstnanosti

7.1. Nezaměstnanost –

Nezaměstnanou pracovní silou je ta část ekonomicky aktivního obyvatelstva, která není odpovídajícím způsobem plně využita.


7.2. Míra nezaměstnanosti –

Vyjadřuje podíl nezaměstnaných, kteří však aktivně o nalezení práce usilují a mohou to prokázat (úřady práce), na ekonomicky aktivním obyvatelstvu.
Pokud označíme počet lidí, kteří pracují jako (L), můžeme definovat míru nezaměstnanosti (u) jako poměr počtu nezaměstnaných (U) k celkovému počtu pracovních sil (U+L)

u = U / L+U

Inflace tažená poptávkou

Existence inflační mezery je stavem, kdy subjekty ekonomiky chtějí spotřebovávat větší GNP, než jaký je ekonomika dlouhodobě schopna vyrábět. Proces, jímž je obnovena rovnováha, vyhlíží tak, jako kdyby agregátní poptávka vytáhla ceny agregátní nabídky = poptávkou tažená inflace
Poptávkou tažená inflace je vlastně přirozeným nástrojem obnovy rovnováhy mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou. Významným zdrojem bývá často nadměrný růst vládních výdajů (též poptávková inflace)

nákladová teorie inflace

– zdroj růstu cen je hledán na straně nabídky a soustřeďuje se obvykle na analýzu vlivu výrobních nákladů a ceny. Ve výrobních nákladech je pozornost věnována především mzdám a od jejich růstu je často odvozována inflační spirála.

Zásadní rozdíl mezi nabídkovou a poptávkovou inflací je v jejich vlivu na výrobu: inflace, vyplývající ze snížení agregátní nabídky vede k nastolení rovnováhy při nižší úrovni výroby (a tím i GNP), než byla původní úroveň, zatímco inflace mající příčinu ve zvýšení poptávky vede k nastolení rovnováhy při vyšší úrovni výroby (a tím i GNP).

nákladová teorie inflace

– zdroj růstu cen je hledán na straně nabídky a soustřeďuje se obvykle na analýzu vlivu výrobních nákladů a ceny. Ve výrobních nákladech je pozornost věnována především mzdám a od jejich růstu je často odvozována inflační spirála.

Zásadní rozdíl mezi nabídkovou a poptávkovou inflací je v jejich vlivu na výrobu: inflace, vyplývající ze snížení agregátní nabídky vede k nastolení rovnováhy při nižší úrovni výroby (a tím i GNP), než byla původní úroveň, zatímco inflace mající příčinu ve zvýšení poptávky vede k nastolení rovnováhy při vyšší úrovni výroby (a tím i GNP).

Nabídková a poptávková inflace

poptávková teorie inflace – hlavní zdroj inflace je v přebytečném růstu poptávky. Tato teorie se rozšířila pod vlivem keynesiánské koncepce inflační mezery (viz. dále). Ti považují inflační tendence za výsledek rozdílu mezi vývojem celkové efektivní poptávky a možnostmi jejího uspokojení při daných zdrojích a technologii. Z toho vychází i doporučení pro hospodářskou politiku, že inflace je funkcí důchodu. Omezení efektivní poptávky by se mělo dosáhnout snížením důchodů (zvýšením daní nebo snížením výdajů ze státního rozpočtu).
I monetaristé většinou hledají zdroj inflace na straně poptávky, ale ne ve změně důchodů, ale ve změně množství oběživa, které přímo ovlivňuje poptávku. Přitom nadměrná emise peněz je podle nich způsobena nesprávnou peněžní politikou centrální banky.

Podle závažnosti dopadů

na ekonomiku, bývá inflace rozlišována na:
a) mírná inflace = ekonomické subjekty důvěřují penězům, uzavírají smlouvy vyjádřené v nominálních veličinách, potřeba řízení struktury aktiv není tak naléhavá. Jde o nízkou, zpravidla jednocifernou míru inflace.
b) pádivá inflace = lidé ztrácejí důvěru k penězům, preferují držbu jiných finančních nebo věcných aktiv. Rozšiřuje se indexování nominálních veličin buď k určitému cenovému indexu nebo k zahraniční měně.
c) hyperinflace = cenová hladina roste o tisíce a více procent ročně. Peníze přestávají fungovat, rozšiřuje se naturální směna a používání stabilnějších zahraničních měn. Je nutná měnová reforma.

Inflace, příčiny a druhy inflace

Inflace a její měření –

- Inflací rozumíme snížení kupní síly peněžní jednotky ve vnitřní ekonomice, projevující se obvykle růstem všeobecné cenové hladiny
- K inflaci dochází při růstu celkové hladiny cen. Inflace se proto projevuje jako pokles kupní síly peněžní jednotky
- Proces znehodnocování peněz v důsledku nadměrného rozmnožení oběživa a s tím spojeného stoupání cen

Protože není možné evidovat pohyb všech cen při všech transakcích, je obecně inflace měřena změnou indexu určitého koše zboží (indexem spotřebitelských cen, deflátorem GNP, Dow-Jonesovým indexem cenných papírů, aj.).

princip investičního multiplikátoru

– odráží důchodotvorný efekt investic, při němž dodatečné autonomní investice vedou k rozšíření poptávky, růstu využití kapacit a zaměstnanosti.Je to koeficient, kterým je třeba násobit celkový přírůstek investic, abychom dostali jimi vyvolaný přírůstek důchodu.

delta Y = (1 / 1 – {delta C / delta YD})* delta I

kde: delta C / delta YD … mezní sklon ke spotřebě
I … investice
Y … národní důchod

Hospodářský cyklus spjatý s multiplikátorem a akcelerátorem –

a) autonomní a vyvolané investice – část investičních výdajů nezávisí na velikosti reálného národního důchodu. Velikost těchto autonomních investic je podmíněna tempem růstu obyvatelstva, rychlostí s níž se realizuje technický pokrok, odvahou investorů investovat, atd. Druhá část investic je určena velikostí národního důchodu. Tyto investice jsou označovány jako vyvolané investice, tj. nereagují na změnu důchodu v přesně stejném rozsahu, jak se vyvíjí důchod.

b) akcelerační princip – vyjadřuje skutečnost, že čisté indukované investice jsou funkcí míry změny reálného produktu. Rychlé tempo růstu GNP je provázeno ještě vyšší dynamikou investic.

a) teorie interních příčin – hledá příčiny uvnitř hospodářství
• snaha firem maximalizovat zisk úsporami mzdových nákladů, což vede k zaostávání poptávky za nabídkou
• nestabilita investičních výdajů, která je dána střídáním optimistických a pesimistických odhadů podnikatelů o budoucích výnosech investic
Tato teorie vycházející z interních příčin je základem pro keynesiánskou teorii cyklu, podle níž jsou cykly způsobeny výkyvy celkové agregátní poptávky, zejména ale výkyvy investic.

5.1.2. Neoklasický přístup k hospodářskému růstu –
Vychází z makroekonomických produkčních funkcí, kde základem je představa, že vytvořený GNP je výsledkem kombinace všech použitých výrobních činitelů v ekonomice:

Q = F /L,N,K/

Kde: Q = reálný GNP
F = funkční vztah mezi kombinací výrobních činitelů a reálným GNP
L = celkové množství vynaložené práce
N = celkový rozsah půdy
K = celkové množství kapitálu

Tato teorie se soustřeďuje na zdroje ekonomického růstu..

5.2. Hospodářský cyklus a jeho fáze –

K nejobvyklejším makroekonomickým oscilacím patří výkyvy skutečného hrubého národního produktu kolem potencionálního produktu = hospodářský cyklus


K











a) recese – výrazný pokles agregátní poptávky, klesají nákupy spotřebních statků a narůstají obtížně prodejné či neprodejné zásoby statků dlouhodobé spotřeby, prudce klesají investice do továrních budov a zařízení. Omezuje se výroba a snižuje se reálný GNP, roste míra nezaměstnanosti

- pokles agregátní poptávky (negativní poptávkový šok) je v modelu AD-AS spojen s poklesem cenové hladiny (v realitě jde spíše o pokles míry inflace)
- pokles agregátní nabídky (negativní nabídkový šok) v důsledku růstu cen vstupů je spojen s růstem cenové hladiny. Vysoká nezaměstnanost spojená s růstem cenové hladiny (přesněji s růstem inflace) bývá nazývána stagflace (spojení slov stagnace a inflace)

poptávkový šok nabídkový šok

Y* Y*
P P
AS AD


AS2
AD1
AS1
AD2
Y Y

b) expanze (vzestup, oživení) – roste agregátní poptávka, zaměstnanost, ceny i zisky. Růst investic je založen na očekávání vysokých zisků, skutečný produkt roste rychleji než potenciální

c) dno (maximální deprese) – bod, ve kterém skutečný produkt dosahuje svého minima

d) vrchol – je bod, ve kterém skutečný produkt dosahuje maxima


5.2.1. Příčiny vzniku cyklu –

a) teorie externích příčin - kolísání agregátní nabídky a poptávky stojí mimo národní hospodářství
• nerovnoměrné tempo, v němž se objevují nové vynálezy a objevy
• nedostatečné informace, kterými tržní subjekty disponují
• politické příčiny jako války, revoluce, volby
• hospodářská politika státu
Tato teorie vycházející z externích příčin je základem pro monetaristickou teorii cyklu, podle níž je příčinou fluktuací (změn) nevhodná monetární politika státu. Střídání růstu množství peněz v oběhu a poklesu množství peněz v oběhu vede i k růstu a poklesu celkové aktivity.

Hospodářský růst a hospodářský cyklus

Hospodářský růst –

Míra či tempo růstu nominálního nebo reálného GNP nebo tempo růstu na jednoho obyvatele. Tempo růstu vyjadřuje míru změny GNP v čase:

G = (GNPt – GNPt-1 / GNPt-1) * 100

Kde: G = tempo růstu
GNPt = hrubý národní produkt v roce t
GNPt-1 = hrubý národní produkt v předchozím roce
Keynesiánský přístup k hospodářskému růstu –
Předpokladem je aktivní ovlivňování soukromých investic hospodářskou politikou vlády prostřednictvím peněžní a úvěrové politiky a jejich stimulování příjmovou a výdajovou stránkou státního rozpočtu.

G * C = s

Kde: G = tempo růstu, čili delta Y/Y, kde delta Y = Yt – Yt-1
C = kapitálový koeficient
s = podíl úspor na národním důchodu

Odvození peněžního multiplikátoru

Uvažujme nejprve rovnováhu mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích, přičemž poptávka po penězích se dále rozpadá na oběživo a vklady.

M = D + CU = ( 1 + cu )D = CU = cu * D

Kde: M …. Peněžní zásoba
D …. Vklady
CU .. Oběživo
Cu … Poměr oběživa a vkladů

Z rovnováhy mezi nabídkou mocných peněz a poptávkou po mocných penězích, která se rovná součtu oběživa a rezerv plyne vztah:

H = RE + CU = ( re + cu )D



Kde: H … Zásoba mocných peněz
RE .. Rezervy
re ... Poměr rezerv a vkladů

Platí-li, že M = H současně, nacházíme se ve stavu monetární rovnováhy, neboť složení peněžních zůstatků u veřejnosti odpovídá preferovanému poměru a také banky drží přesně požadovaný poměr rezerv a vkladů. Vydělíme-li M lomeno H, dostaneme výraz pro multiplikátor:

M/H = mm = ( 1 + cu ) / ( cu + re )

Z toho je jasné, že:
a) peněžní multiplikátor je tím menší, čím větší je poměr rezerv
b) peněžní multiplikátor je tím větší, čím menší je poměr oběživa a vkladů a to je dáno tím, že čím menší je podíl oběživa a vkladů, tím menší část mocných peněz je používána jako oběživo (které převádí mocné peníze v poměru jedna ku jedné) a tím větší je část rezerv (která převádí mocné peníze daleko víc než jedna ku jedné).

Peněžní multiplikátor

Peněžní multiplikátor –
K určení peněžní zásoby M je třeba znát klíčové proměnné jako např. poměr oběživa a vkladů, poměr rezerv a vkladů, mocné peníze. Přístup k určení peněžní zásoby je těsně spjat s nabídkou a poptávkou po mocnýchpenězích. Peněžní multiplikátor je pak poměr mezi peněžní zásobou a zásobou mocných peněz a je vždy větší než jedna.

Mocné peníze –
Mocné peníze se skládají z oběživa (bankovky a mince) a vkladů bank u centrální banky. Část tohoto oběživa je držena veřejností a zbytek oběživa drží banky jako část svých rezerv.

Keynesiánské pojetí –

V keynesiánském pojetí dost dobře nemůže vláda determinovat množství peněz v oběhu, může ho však prostřednictvím změn monetární báze ovlivňovat. Nabídka peněz je závislá na úrokové míře.
Rovnováha na trhu peněz –

O stavu rovnováhy na trhu peněz lze mluvit tehdy, když na trhu panují takové podmínky, že nevznikají tendence ke změně jednotlivých veličin.
a) na straně nabídky peněz stojí množství peněz, tedy hotové peníze a depozitní peníze
b) na straně poptávky vystupuje očekávaná držba peněz soukromého nebankovního sektoru

4.5.1.

Tak jako u agregátní poptávky, je třeba podívat se i na agregátní nabídku peněz ze dvou stran.
Monetaristické pojetí –
Agregátní nabídka je chápána jako vnější veličina, která je závislá na chování vlády a centrální banky, které mohou určovat a měnit množství peněz v oběhu. Nabídka peněz zde působí jako destabilizátor ekonomiky, neboť dochází-li k prudkým a výrazným změnám množství peněz v oběhu, vede to k šokům, kterým se musí jinak stabilní poptávka po penězích přizpůsobovat, což vede k hospodářským cyklům.
Východisko:
Centrální banka vytváří monetární (peněžní) bázi (základ) složenou z oběživa a bankovních rezerv. Pokud centrální banka nakupuje od obchodních bank obligace, či snižuje povinnou míru rezerv, umožňuje bankám zvyšovat rozsah nabízených úvěrů, kdy díky převodům a opětovnému ukládání vzniká tzv. multiplikační efekt, což znamená, že množství peněz v oběhu, které tímto způsobem vzniká, je m-násobkem monetární báze.

Keynesiánské pojetí

Agregátní poptávka po penězích je souhrnem transakčních, opatrnostních a spekulačních peněžních zůstatků. Transakční a opatrnostní motiv preference likvidity vytvářejí přímou závislost poptávky po penězích na vývoji GNP či nominálního národního důchodu, zatímco spekulační motiv vytváří nepřímou závislost agregátní poptávky po penězích na úrokové míře.

Ve srovnání s monetarismem keynesiánci zdůrazňují:

a) díky preferenci úlohy peněz jako uchovatele hodnot je znemožněno vtažení poptávky po penězích k vývoji nominálního GNP

b) kolísání a vysoká nepředvídatelnost vývoje rychlosti obratu peněžní jednotky díky spekulační poptávce po penězích, která se mění v závislosti na vývoji úrokových měr nepřímo úměrně

c) nestabilní vztah mezi vývojem GNP a agregátní poptávkou

Agregátní poptávka po penězích

Na poptávku po penězích, která spolu s nabídkou nám vytváří na trhu buď rovnováhu nebo nerovnováhu, je třeba podívat se ze dvou různých pojetí.

Monetaristické pojetí -
Monetaristé vycházejí z předpokladu kvantitativní teorie peněz, což znamená, že hodnota peněz je nepřímo úměrná množství peněz v oběhu. Jako východisko nám poslouží transakční rovnice

M . V = P . Q

kde M ... množství peněz v oběhu
V ... rychlost obratu peněžní jednotky
P ... cenová hladina
Q ... reálný národní důchod

Podle monetaristických východisek lze předpokládat, že V a Q jsou relativně stabilní veličiny, které lze považovat za dané:
Q - je dáno dlouhodobou tendencí tržní ekonomiky pohybovat se na hranici výrobních možností a využívat všechny disponibilní zdroje (Q = potenciální produkt)
V - rychlost s jakou peníze přecházejí mezi ekonomickými subjekty

Z dané rovnice vidíme, že úroveň cenové hladiny závisí přímo úměrně na množství peněz v ekonomice a rychlosti obratu peněz a současně nepřímo úměrně na objemu reálného produktu. Z toho pak plyne, že množství peněz v oběhu závisí přímo úměrně na nominálním produktu (P . V) a nepřímo úměrně na rychlosti obratu peněz.

Funkce peněz

4.3.1. - prostředek směny - schopnost peněz zprostředkovat směnu, díky ochotě všech ekonomických subjektů přijímat peníze k úhradě závazků
a) oběživo = bankovky a mince
b) depozitní peníze = bezhotovostní peníze na účtech

4.3.2. - míra hodnoty či zúčtovací jednotka - spojena se schopností peněz být mírou ocenění všech ostatních statků a služeb. Peníze se stávají nástrojem porovnávání a měření hodnot různých statků a služeb

4.3.3. - uchovatel hodnot - v této funkci slouží peníze k přenášení hodnoty do budoucna = uskutečnění pozdějších nákupů

preference likvidity

Teorie preference likvidity vysvětluje držbu peněz hospodářskými subjekty či jejich poptávku po penězích.
Motivy preference likvidity:
a) transakční poptávka po penězích, jenž je spojena s časovým nesouladem mezi přijímáním peněz v podobě důchodů či tržeb a jejich vynakládání

b) opatrnostní motiv = je dán snahou ekonomických subjektů vyhnout se riziku a zabezpečit se před nejistou budoucností, což vede k vytváření dlouhodobých peněžních zásob k překonání nepříznivých důsledků

c) motiv spekulační = je založen na funkci peněz coby uchovatele hodnot a spojen s úsilím ekonomických subjektů získat dodatečné bohatství na základě výhodných nákupů a prodejů různých aktiv

Povaha peněz

Peníze jsou zvláštním druhem aktiv, které plní funkci prostředku směny, míry hodnoty a uchovatele hodnoty. Peníze mají následující vlastnosti:
- mají nulovou elasticitu substituce a výroby = nejsou volně reprodukovatelným statkem (nelze je vyrobit)
- jsou dokonale likvidní = jestliže při směně určitého aktiva za jiné nevynaložíme žádný dodatečný náklad a ani neutrpíme žádnou újmu, jedná se o zcela likvidní aktiva.
- jejich držba je spojena téměř s nulovými náklady = není třeba hledat žádného kupujícího