Život Vikingů

Vikingové neexistovali jako jeden národ. Tvořili kmeny a seskupení, kterým vládli náčelníci. Kralovraždy, vzpoury a války mezi sebou nebyly nic neobvyklého. Dvě věci měli společné jazyk (staronorština) a náboženství. Byli to poslední pohané v Evropě. Jejich náboženství je učilo dodržovat úctu k jedinci a akceptovat svobodu. Podobné bylo i umění, společenské zřízení a stavba lodí.

Objevení Ameriky

Tato událost se dochovala jen v podobě ság, a tak je předmětem stálého výzkumu.
Prý to byli Norové, kteří první spatřili severoamerickou pevninu. Roku 986 z Islandu vyplul Björn Herjolfsson do Grónska. Cestou se odchýlil od správného kurzu a několikrát spatřil neznámé břehy. Prozkoumat neznámou pevninu spatřenou Björnem Herjolfssonem vyplul roku 992 Leif Eriksson, syn objevitele Grónska Erika Rudého. Přistál na třech místech: do země Helluland (země plochých kamenů, pravděpodobně jižně od Baffinova ostrova), do Marklandu (lesnatá země, pravděpodobně Labrador) a Vinlandu (jižně od zálivu sv. Vavřince). Zřídil zimní tábor a přezimoval. Tábor byl později nazván „Leifburdir“. Pro víno, které tu rostlo, dostala země jméno - Vinland. Příští rok se vrátil domů.
Po Leifovi připlulo ještě alespoň šest výprav. Okolo 1002 podnikl tuto cestu i jeho bratr Thorwald Eriksson, který zahynul v boji s indiány - „Skrälingy“ („muži v kožených člunech“). Další pokus uskutečnil Leifův švagr Thorfin Karlsefni. Podařilo se mu navázat kontakt s obyvateli pomocí výměnného obchodu. Po třech letech se vrátil domů.
Poslední zprávy o vikingské osadě ve Vinlandu jsou z roku 1121, potom mizí. O mnoho století později objevil neznámý mořeplavec Humbold v okolí zálivu sv. Vavřince „bílé“ kmeny indiánů. Snad potomci slavných Vikingů?!
Vikingové chtěli tuto novou zemi získat pro trvalé osídlení stejně jako Grónsko a Island. Bohužel narozdíl nich byla tato pevnina obydlena a obyvatelé se k nim nechovali nijak přátelsky. Bylo to také daleko od jejich domovů, které byly stejně materiálně slabé. Pro tyto nepříznivé podmínky nedošlo k obydlení a objevení světu. Pokud by k tomu došlo, byly by světové dějiny asi jiné.

Vikingové v Grónsku

Poprvé bylo spatřeno asi roku 900 Norem Gunnbjörnem. Viděl kus východního pobřeží (zabloudil) a nazval ho „Útes Gunnbjörnův“. Roku 982 se tam vypravil Erik Thorwaldsson, který měl přezdívku „Rudý“ pro barvu svých vlasů. Byl odsouzen k vyhnanství a rozhodl se ho strávit na moři. Nejdříve plul na východ, dále okolo mysu Farvel k jihozápadním břehům, kde skupina z nich přezimovala a místo nazvali „Erikův fjord“. Potom se vypravil podél západního pobřeží až k dnešnímu Godthaabu. Po uplynutí trestu se úspěšně vrátil na Island.
Novou výpravu chtěl uskutečnit s mnohočlennou flotilou. Aby přilákal více lidí, pojmenoval zemi „Zelená země“ - „Grönland“. Většina odvážlivců však zabloudila a zahynula. Erik se usídlil na místě zvaném Brattahlida a postavil si tu dvorec, který byl objeven roku 1932.
Vznikly tu dvě osídlené oblasti. Na jihu nedaleko dnešního Julianehaabu tzv. „Východní sídliště“ a na severu tzv. „Západní sídliště“. Obyvatelé se živili chovem krav, koní, ovcí, vepřů a koz, částečně honitbou a rybolovem. Jedli maso, sýr, máslo a pili mléko.
Okolo roku 1000 sem stejně jako na Island dorazilo křesťanství. Během 11. století se postupně rozšiřovalo. Jako misionář tu sloužil Erikův syn Leif, který se nechal pokřtít od norského krále Olafa Tryggvasona roku 999. Erik se opravdovým křesťanem nikdy nestal. Prvního biskupa Grónsko získalo až ve 12. století.

Vikingové na Islandu

Podle skandinávských pramenů existují dva či tři možní objevitelé Islandu. Prvním byl norský psanec Nadodd, který byl cestou z Norska na Fayerské ostrovy zahnán bouří k neznámé pevnině. Nazval ji „Země sněhu“. Druhý byl Švéd Gardar, který cestou do Skotska byl zahnán na severozápad k neznámé pevnině. Nazval ji „Gardarovy ostrovy“. Poslední - Nor Floki z Rogalandu - se dozvěděl o „Zemi sněhu“. Dvakrát tu přezimoval a nakonec ji nazval tak, jak se jmenuje dodnes „Island“, což znamená „Země ledu“. Byly objeveny zprávy, podle nichž před příchodem Vikingů byl Island osídlen malou hrstkou keltského, křesťanského obyvatelstva - hlavně poustevníci a pár irských mnichů tzv. „papar“ (posléze zemi opustili, protože odmítli žít na jedné půdě s „pohany“).
Island byl kolonizován Nory. První osadníci byli uprchlíci z Norska, kteří se nechtěli podřídit vládě Haralda Krásnovlasého.
Noví osadníci si půdu pro svůj nový domov vybírali tradičním způsobem. Vhazovali do vody sloupky z křesla nejváženějšího člena rodiny. Kde sloupky přistály, tam se vylodili. Věřili, že sloupky jsou řízeny vůlí bohů, které se podřizovali. První, kdo uskutečnil zábor země byl Ingolf Arnason. Vystoupil na břeh a nalezl teplé prameny, kterými je Island dnes znám. Podle nich toto místo pojmenoval „Reykjavík“ neboli „Kouřová zátoka“.
Největšího osídlení spadá do 30. letech 10. století. Neexistovala již žádná nezabraná půda, a tak si ji noví obyvatelé museli od starousedlíků pronajímat. Živili se rybolovem a pastevectvím. Posléze se tu vyvinula vlastní islandská kultura s výrazným přispěním keltských prvků.
Kolem roku 1000 se sem dostalo i křesťanství misí krále Olava Tryggvesona. Sněm všech svobodných Islanďanů rozhodl, že se křesťanství stane oficiálním náboženstvím, ale každý smí tajně obětovat bohům. Kdo bude ale přistižen, bude potrestán tříletým vyhnanstvím.
Do roku 1264 zůstal Island samostatným útvarem, potom se stal součástí Norska.
(obrazová příloha č. 1, 2 a 3)

Vikingové v Rusku

Na východ - do Ruska - měli namířeno Švédové. Ti nebyli nazýváni Vikingové, ale říkalo se jim Varjagové. Jejich výpravy nebyly uskutečňovány kvůli kolonizaci, ale jejich cílem bylo zřízení a ovládnutí dlouhých a významných obchodních cest. Opěrné body jejich moci vznikaly u velkých řek ve vnitrozemí.
Před příchodem Varjagů zde existovalo několik malých státečků, které vznikly jako obchodní střediska okolo velkých měst. Na severu byl hospodářským centrem Novgorod (Holmgardhr) u Ilmenského jezera a na jihu Kyjev na řece Dněpru. Roku 862 se chopil moci v Novgorodu Varjag Rurik (obrazová příloha č. 5) a postupně ovládl celý sever. Jeho následník Oleg (obrazová příloha č. 6) říši rozšířil, roku 882 dobyl Kyjev. Poprvé se tak sjednotily malé ruské státečky a vytvořily velkou říši. Pro svou strategickou polohu se hlavním městem říše stal Kyjev.
Jak vyplývá z cestopisů obchodníků, neměli Varjagové ani pole ani vesnice. Živili se obchodem s kožišinami a vyžadovali od sousedních slovanských kmenů platit poplatky. Hlavním Olegovým zájmem byly obchodní styky s Byzancí. A samozřejmě vlivem těchto kontaktů došlo roku 988 k všeobecnému pokřesťanšťování Kyjevské říše. Stalo se to za vlády knížete Vladimíra Svatého, který se nechal pokřtít. V důsledku toho nechal zničit všechny předměty, které měly co dělat s pohanským náboženstvím.
Švédové tu pěstovali obchod s Byzancí a okolními zeměmi až ke konci vikingského období (přibližně 11. století), ale na území dnešního Finska a Pobaltí se zdržovali i ve 12. a 13. století.
Pro rozdíly v kmenové příslušnosti a velmi odlišných jazycích nikdy nedošlo k úplnému splynutí původního a varjažského obyvatelstva. Varjagové nosili tetování, vydržovali si harémy, byli známí neotesanými způsoby a nedodržováním hygieny, nosili sulejmanské meče. Živili se i obchodem s otroky a otrokyněmi. Ale byli pohostinní, udatní, řešili spory souboji tzv. hólmgangy, obětovali bohům zvířata i lidi a měli zálibu v lodích a pohřebních rituálech.

Vikingové v Irsku

Norové nalezli Irsko rozdrobené na politicky samostatná království, která nebyla schopna klást jednotný vojenský odpor. Středisky křesťanstvím byly bohaté kláštery, které představovaly snadnou a bohatou kořist (Iona 795, 802 a 806). Během 20ti let Norové získali kontrolu nad východním a západním Irskem. Roku 839 připlul první zaznamenaný náčelník Turgeis. Docházelo k častým sporům mezi Dány a Nory, čehož Irové využívali. Přikláněli se střídavě na jednu a na druhou stranu. Ve 12. století došlo k částečnému uklidnění situace. Irové toho neprozřetelně využili a pozvali si na pomoc Angličany (Anglosasy a Normany), aby tak sobě pomohli. Ale stal se pravý opak. Roku 1014 v bitvě u Clontarfu (konec vikingských válek v Irsku) byli sice Norové poraženi, získali bohatou kořist, ale vydali tak sami Irsko do rukou Angličanům na více než sedm století.
I když Norové nikdy nedosáhli kolonizace celého Irska, zanechali tu po sobě mnoho dobrého. Hlavně na západním, jižním a východním pobřeží založili mnoho opevněných přístavů, například Dublin, Wexford, Waterford, Cork nebo Limerick, z nichž se postupně vyvinula rozkvétající obchodní střediska. Severní břeh Irska zůstal Nory nedotčen, i když byl nejblíže Norsku. Měli totiž namířeno více na jih a dále do Evropy a sever sousedil jen s mořem, což bylo krajně nevýhodné pro další výpravy.
Kolonizace Irska byla co se týče poznatků více výhodná pro Irsko, protože se mnohému přiučili o stavbě lodí a námořní navigaci.