Na konci 9. století byla Anglie samostatná a vůdčí postavení měl Wessex (899 smrt Alfréda). Jediné území, které Dánům a částečně na severu Norům zůstalo, bylo Danelag (nejvíce památek). Vikingové s sebou přinesli názvy administrativních celků hundreds (ze staroangličtiny) a wapentakes (z dánštiny). Místní jména, končící buď na -by nebo -thorp jsou přejatá z dánštiny.
Dánové do Anglie přišli spíše obdělávat půdu než krvavě bojovat. K dobytí území použili násilí, ale potom ho spíše odložili. Donesli sem dánštinu, zákony a svůj způsob života. Severské zákony se velmi lišily od zdejších feudálních. Všichni svobodní muži si byli rovni apod., což feudální systém neuznával. A tak trvalo poměrně dlouho, než se tato propast mezi jinými světy vyplnila.
Dánové nakonec přijali křesťanství.
Roku 1066 zemřel král Edward Vyznavač a svým nástupcem zvolil Harolda. Ale nároky si dělali ještě William Normanský a norský král Harald Bezohledný. Vše skončilo vítězstvím Williama Normanského, který porazil Harolda ve známé bitvě u Hastingsu. Dostal jméno William Dobyvatel.

Vikingové v Anglii

V Anglii zanechaly výpravy velmi výrazné stopy.
835 - Vikingové vpluli do ústí Temže;
850 - dobyl náčelník Rorik Londýn a Caterbury (851 byl zastaven);
866 - do Northumbrie se dostali bratři Ubbi, Hlfdan a Ivar Beznohý; v listopadu dobyt York; do Mercie (dobytí Nottighamu); Angličané platí daň danegeld; přezimovali v Yorku;
870 - útok na Wessex;
871 - bitva u Ashdownu, Vikingové poraženi;
871 - 872 - přezimovali v Londýně, velitel Halfdan Lodbroksson
878 - porážka Dánů v bitvě u Edingtonu (886 osvobozen Londýn)
896 - rozpuštěno vikingské vojsko, rozděleny získané pozemky.

Vikingové v Normandii

Tuto půdu získali Normané od franského krále Karla Tlustého jako léno, protože si od toho sliboval zároveň ochranu země
Roku 911 se stal vévodou v Normandii vikingský náčelník Rollo. Dodnes není jisté zda to byl Dán či Nor. Roku 912 byl pokřtěn. Po dvě až tři staletí měla Normandie charakter smíšeného severskofranského knížectví. Protože ležela velmi blízko největším feudálním absolutistickým velmocím (Franská říše, Německo), museli se Seveřané přizpůsobit a podřídit se kontinentálnímu způsobu vlády - feudalismu. Rollo nastolil silnou absolutistickou vládu zcela odlišnou od demokratické vlády na severu. Normandie se stala zemí se silnou centralizovanou a militární mocí.
Kolem roku 1000 se uskutečnilo shromáždění všech normanských sedláků, kteří požadovali volné užívání lesů a jezer. Rollo nechal povstání surově potlačit. Bylo dovoleno pořádat pouze shromáždění nejvyšších představitelů šlechty.
Po Normanech tu zbyly některé jejich místní názvy. Například místní jména končící na -bec nebo -bu.

Roku 854 padl Hamburk a na jihu Paříž a Rouen. Po porážce Karel Holý rozhodl vítěze vyplatit „danegeldem“ („daní z míru“). Norové ohrožovali okolí Nantes, Akvitánii a Frísko. Normané vyměnili lodě za koně a vydali se do vnitrozemí. Na lodích se dostali podél portugalských a španělských břehů až na jih Evropy. Dobyli Sevillu, ale pro velký odpor Maurů odtáhli zpět na sever.
Karel Holý a Lothar uzavřeli mír a shodli se na společném útoku proti Dánům na Seině. Pro chyby utrpěli porážku a vítězům dali kus Vlámska. Náčelník Björn se usadil na ostrově v ústí Seiny a přepadal okolní kraj.
Náčelník Halstein se v letech 856 - 62 vydal na jih. Ve Španělsku vydrancoval Baleáry, ve Francii Narbonny a Rousillonu. Přezimoval na ostrově Carmague. V Itálii dobyl Pisu a Luny, o které si myslel, že je to Řím. Při dobytí použil lsti. Dostal se až do Alexandrie, kde se otočil zpět.
Karel Holý se rozhodl stavět mosty přes řeky, aby zabránil Normanům proplouvat do vnitrozemí. Poprvé byli Normané poraženi armádou markýze Roberta Silného.
Roku 878 do franské říše připlulo „velké vojsko“ a následovalo 13 let bojů. Roku 882 bylo v bitvě u Maastrichu úplně poraženo a zbytek odešel do Anglie. Poslední zbytky se vylodili jižněji a neúspěšně dobývali Paříž (velitel Rollo). Přezimovali v Burgundsku. Hrabě Odo je zatlačil až k moři. Nakonec uzavřeli s Karlem Tupým mír a dostali lénem zemi (Normandie).
(obrazová příloha č. 1, 2)

Vikingské vpády do Francie a jižní Evropy

Po smrti Karla Velikého na franský trůn dosedl Ludvík Pobožný. Nejdříve pilně dodržoval obranu pobřeží jako jeho otec, později ji pro mocenské spory se svými syny zanedbal, což byla příležitost pro Dány - Normany. Roku 834 dobyl Dán Horik hlavní město Fríska Dorestad, středisko obchodu na severu. Obětí se stalo celé Frísko a pozdější Normandii (dobyto dnešní Calais). Roku 843 zemřel Ludvík Pobožný a říše byla Verdunskou smlouvou rozdělena mezi jeho tři syny. Východní část připadla Ludvíku Němci, západ Karlu Holému a střed Lotharovi. Téhož roku bylo dobyto Nantes (Nory).

První vikingské nájezdy

Začaly krátce před rokem 800 po Kr.. V průběhu dvou staletí jejich intenzita zeslábla. Na východě pronikali Vikingové po ruských řekách až ke Kaspickému a Černému moři, na západě se plavili podél břehů Francie k Gibraltaru, přes Středozemní moře až k Malé Asii. Jejich stopy jsou ale také známy z Fayerských ostrovů, Islandu, Grónska a dokonce z břehů Ameriky. Každá ze Skandinávských zemí (Švédsko, Dánsko, Norsko) podnikaly výpravy jinam.
Všechno začalo 8. června 793, kdy pravděpodobně obyvatelé Norska přepadli a vyplenili slavný klášter sv. Kolumba na ostrově Lindsfarne v severovýchodní Anglii. Zbyli po nich jen trosky a krev nešťastných věřících.
Příští rok to odnesl klášter v Jarrow. Tato výprava byla méně úspěšná, protože se některé lodě potopily a velitel byl zabit. Roku 795 byla přepadena Iona, hrabství Glamorashire, Západní ostrovy a klášter v Lambry. Roku 799 se vikingské lodě objevily až v Biskajském zálivu a vydrancovaly tamější ostrovy. Tak začalo vikingské období - doba hrůzy pro všechny věřící, kteří v jejich řádění spatřovali trest za své hříchy.

Vnitřní rozpory

Často se stávalo, že byl zvolen nový král a některý z jeho protikandidátů nesouhlasil. Vydal se proto za hranice hledat spojenectví jiných a bohatství. Chtěl tím dodal by tím větší důraz svým nárokům. Toto je ale spíše výjimečné, než aby to dalo podnět všem vikingským výpravám.

Obchodní zájmy
Rozpínáním Arabů došlo k narušení obchodních styků přes Středozemní moře, a tak se obchod začal rozvíjet místo v jižních částech Evropy v severnějších. Rýn a Labe se staly významnými obchodními tepnami. Dánský král z obavy před rozpínáním Franků na sever postavil ochranný val Danevirke („Obranné dílo Dánů“). Udělal umělou hranici přes obchodní cestu vedoucí napříč Jutským poloostrovem. Mohl kontrolovat obchod a zároveň vybírat poplatky. To samozřejmě bylo výhodné pro pirátství, které bylo běžné. Právě možnost obchodu a kořisti z pirátství byly hlavními příčinami vikingských výprav.

Vikingské výpravy

Jaké vnitřní okolnosti vedly k uskutečnění vikingských výprav? Je tu několik okolností (většinou působily ve vzájemné kombinaci), přičemž první dvě jsou spojeny s objevitelstvím:
• Přelidnění
Počátkem vikingského období měly být normanské země přelidněné. To dokazují zápisy v kronikách, kde kronikáři píší o velké početnosti normanských armád.
Jako příčinou přelidnění bývá uváděna polygamie, která byla ve Skandinávii velice rozšířená. Každý Seveřan se rád pochlubil svými syny. Majetek po otci ale dědil jen nejstarší syn. Proto je nanejvýš pravděpodobné, že vidina nových možností a nové země přiměla ostatní k expanzím.

Roku 1016 se v Norsku objevil potomek Haralda Krásnovlasého Olav Haraldsson. Se Švédy porazil v roce 1026 dánského krále Knuta II. Mocného (obrazová příloha č. 4). Ale na norský trůn dosedl Knutův pobočník Sven Estridsson. Olav se vrátil roku 1030 a uskutečnila se první suchozemská bitva na území Norska, bitva u Stiklestadiru, kde padl a prohrál. Přesto se vlády ujal jeho syn Magnus, po smrti Knuta mu připadlo i Dánsko. Stal se uznávaným.
Posledním norským králem byl roku 1047 Harald Bezohledný, který udělal pevné hranice se Švédskem. Vedl 17 let válku s Dánskem (vypálil město Hebedy), protože neuznalo jeho nároky na trůn a zvolilo si Svena Estridssona. Později se spor vytratil do nekonečna a Sven v Dánsku vládl velmi moudře a prozíravě až do smrti (1076).

Dánský král Harald Modrozub vyhlásil Norům válku, která skončila prohrou Norů a smrtí Hakona. Na volný trůn byl dosazen syn Erika Krvavé sekery Harald Šedopláštník. Protože byl křesťanem, vnucoval Norům křesťanství. Byl však zabit jarlem Hakonem, který se mu pomstil za smrt svého otce. Od té doby bylo Norsko rozděleno na dvě části: severní - nezávislou (vláda Hakona) a jižní - dánskou.
V 70. letech 10. století německý císař Otta II. podnikl tři křížové výpravy proti Dánsku. Harald Modrozub musel vynaložit hodně sil na obranu země. Krátce nato došlo ke konfliktu mezi ním a jeho synem - pohanem - Svenem Vidlím vousem. Sven ho vyhnal a dosedl na trůn. Po neúspěších v Norsku a Švédsku se vypravil do Anglie.
Z Anglie se do Norska roku 995 vrátil pirát Olav Tryggvasson (zabil Hakona) a dosedl na trůn. Tvrdě začal prosazovat křesťanství, a tak si nadělal mnoho nepřátel.
Sven Vidlí vous se švédským králem porazili Norsko v roce 1000 v bitvě u Svoldru (Olav padl).

Oproti Dánsku bylo Norsko rozdrobeno na malá území, neexistovala tu centrální moc. Prvním norským králem se stal v roce 872 Harald Krásnovlasý, který tvrdě prosazoval svou moc a omezoval svobodu. Lidé raději opouštěli zemi a útočiště hledali na Islandu, Hebridách a Orknejích. Ve 30. letech 9. století ho vystřídal jeho syn Erik Krvavá sekera (nechal vyvraždit všechny ostatní uchazeče o trůn). Pro neúspěchy byl vyhnán. Nastoupil jeho bratr Hakon Dobrý, který byl pro Norsko velkým přínosem.

Dánsko a Norsko

V době, kdy ve Franské říši vládl Karel Veliký, vládl v Dánsku bojechtivý Gotfred. Nechal postavit obranný val „Danevirke“. Jeho cílem bylo Frísko a Karla Velikého považoval za svého úhlavního nepřítele. Před vzájemným střetnutím ho nechal Karel usmrtit (810). Na trůn nastoupil jeho syn Horik, který uskutečnil jeho sny o dobytí Fríska, a po jeho smrti švédský král Rorik. Novou norskou dynastii založil Gorm Starý. Jeho syn Harald Modrozub zavedl do Dánska křesťanství.

Švédsko

Na počátku vikingského období bylo ještě neuspořádané s nevyhraněnými názory. První základ státu vytvořili Suioni z okolí Upplandu s obchodníky z ostrova Gotlandu. Roku 800 se poprvé vydali na východ. Orientovali se na oblast od Ladožského jezera po dolní tok Volhy. Cestovali ke Kaspickému moři, dováželi zboží z Persie, Arábie a Číny. V polovině 9. století získalo Švédsko silnou pozici a začalo vybírat daně od východních slovanských národů.

• Dánsko
Slovo Danmark (Dánsko) pochází ze slov Danernes mark (marka Dánů). Markou bývalo označováno neosídlené pohraniční území. Bylo tak nazýváno území na jihu Dánska, které hraničilo se Saskem a Slovany. Časem se celý název ve stažené podobě přenesl na celé Dánsko.
O životě Dánů bylo nalezeno málo vykopávek (všechny spíše domněnky), což nemusí nutně znamenat slabost a chudobu země. Je možné, že nebylo zvykem obětovat bohům či schovávat cenné předměty do země. První jistější informace jsou známy až okolo roku 800. Zprávy vyprávějí o silném a bojechtivém králi Godfredovi, který se chystal bojovat s Karlem Velikým. Z toho se dá usuzovat, že Dánsko bylo monarchií a zároveň asi dosti silnou, když bylo ochotno podstoupit válku s Franskou říší.

Norsko

Slovo Norge (Norsko) pochází buď z anglického Norway nebo německého Norwegen (Severní cesta). Po této cestě se dopravovaly kůže tuleňů, mroží kly a kožišiny medvědů.
Norsko bylo orientováno na západ, tedy na Atlantský oceán. Jejich působení se dá rozdělit na severní a jižní část. Z jižní části si Norové podmanili hned z počátku severoskotské ostrovy (Man), uchytili se ve Skotsku, Irsku. Odtud pokračovali do vnitrozemí, kde se ale střetli s Dány. Vydali se i do severní i jižní Francie (střetnutí s dánskými zájmy) a Středozemního moře. Severní část vikingského působení nemůže být spojována s pirátstvím. Tyto výpravy měly hlavně objevitelský ráz, protože některé šlechtické rodiny nebyly ochotny akceptovat sjednocení Norska v 9. století Haraldem Krásnovlasým a volily raději emigraci. Norové se odvážili i do Grónska, na Island a později i do Ameriky. Norsko žilo v té době aktivním životem. Obyvatelstvo bylo rozděleno na řadu samostatných kmenů. Obchodovalo se se Švédskem. Existovala příčná obchodní cesta přes města Jämtland a Trönnelagu a námořní spojení s franskou říší Merovejců.