Cíle fiskální politiky

Cíle fiskální politiky můžeme rozdělit na cíle bezprostřední a cíle konečné. Rozdělení těchto cílů můžeme znázornit na následujícím obrázku.

nástroje bezprostřední cíle konečné cíle

čisté daně agregátní poptávka zaměstnanost

výdaje na nákup výrobků agregátní nabídka cenová stabilita
a služeb

avestavěné stabilizátory

– po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Patří sem např.:
- progresivní daň z příjmu – po schválení daňového zákona, což je záměrné opatření. V případě progresivní daně platí pravidlo, že daně rostou rychleji než příjem. Jakmile začne zákon platit, začíná působt jako vestavěný stabilizátor.
- pojištění v nězaměstnanosti – schválení zákona o pojištění v nezaměstnanosti je diskrétní rozhodnutí. Výše pojistného, či jak dlouho má mít nezaměstnaný nárok na podporu po zavedení do praxe začíná působit jako vestavěný stabilizátor.
- státní výkup zemědělských přebytků –
- subvence k cenám zemědělské produkce –

Nástroje fiskální politiky

na základě toho, zda je či není pro výdaj či příjem do státního rozpočtu potřebné jednorázové rozhodnutí, rozlišujeme následující nástroje fiskální politiky:
a) záměrná (diskrétní) opatření – vyžadují jednorázové rozhodnutí příslušného státního orgánu. Patří sem např.:
- změna daňových sazeb
- změna ve struktuře výdajů státního rozpočtu
- změna ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů
Tyto změny mají vliv na agregátní poptávku i nabídku. Změny v těchto agregátních veličinách vyvolají nakonec změny ve velikosti reálného produktu, zaměstnanosti a cenové hladiny.

Výdaje státního rozpočtu –

a) transfer- výdaj ze státního rozpočtu, za který státní orgány nezískají od příjemce žádný výrobek ani službu. Mezi transferové platby patří například podpora v nězaměstnanosti nebo výplaty starobních či invalidních důchodů.
b) výdaje na nákup výrobků a služeb – například kancelářské spony, luxusní limuzíny či tanky.

Mezi největší položky výdajů státního rozpočtu patří zpravidla následující položky:
• výdaje na sociální zebezpečení, školství a zdravotnictví
• výdaje na obranu
• výdaje směřující do ekonomiky
• náklady na státní správu

Opakovanými deficity státního rozpočtu vzniká státní dluh. Státní dluh vyjadřuje celkový rozsah zadlužení vlády vůči jiným ekonomickým subjektům. K úhradě úroků ze státního dluhu a splacení jistiny vzniká ve státním rozpočtu zvláštní položka “náklady dluhové služby”.

Daně

ovšem ne vždy musí stačit státním orgánům na úhradu jejich výdajů. Jestliže jsou daně nižší než výdajě, vzniká deficit státního rozpočtu. K pokrytí tohoto deficitu má stát prakticky dvě základní možnosti:
a) prodej státních cenných papírů na trhu cenných papírů
b) půjčka od jiného státního orgánu – např. od centrální banky

Příjmy státního rozpočtu -

Rozhodujícím zdrojem příjmů státního rozpočtu ve vyspělých tržních ekonomikách jsou přímé a nepřímé daně.
a) přímé daně – platí je jednotlivé subjekty v závislosti na svých důchodech nebo majetku (důchodové daně, daně z majetku a dědické daně)
b) nepřímé daně – započítávají se do cen statků a služeb a jsou do státního rozpočtu odváděny prodávajícími (spotřební daň, fiskální monopolní daň, )

Daně dále můžeme rozdělit na progresivní, proporcionální nebo regresivní v závislosti na tom, jestli zatěžují příjemce vyšších důchodů více, stejně nebo méně než příjemce nízkých důchodů.

• rozpočty orgánů místní správy – rozpočty obecních úřadů, městských úřadů, finančních úřadů, atd.
• speciální fondy – vytvářejí je státní orgány k přesně vymezeným účelům. Patří sem například fondy sociálního zabezpečení.
• finance státních podniků – svým charakterem se blíží v tržních ekonomikách financím soukromých firem.

Veřejné finance a státní rozpočet –

Stát je reprezentován řadou orgánů a institucí. Budeme-li sledovat hospodaření všech státních orgánů a institucí dohromady, budeme hovořit o tom, že se zabýváme veřejnými financemi. Veřejné finance pak můžeme rozdělit na:

• státní rozpočet – centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují, přerozdělují a používají ústřední státní orgány. Státní rozpočet je vládou využíván ke sledování určitých ekonomických i mimoekonomických cílů, stává se nástrojem regulace ekonomického a sociálního vývoje a je spojen s uskutečňováním přerozdělovacích procesů.

Monetaristické pojetí fiskální politiky –

Na rozdíl od keynesiánců nepovažují monetaristé používání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky za vhodné. Zdůrazňují zejména negativní dopady zpoždění při koncipování rozpočtové politiky jako anticyklické a inflační důsledky spojené se sledováním politiky stimulace hospodářského růstu a plné zaměstnanosti.
Podle monetaristů by měla vláda sledovat politiku vyrovnaného státního rozpočtu. Celkově by mělo rovněž dojít ke snížení rozsahu zdrojů, které procházejí státním rozpočtem.

Keynesiánské pojetí fiskální politiky –

Rozpočtovou politiku podle keynesiánství je možné koncipovat jako anticyklickou, kdy má sloužit vyrovnávání cyklických výkyvů ve vývoji ekonomiky. V podmínkách recese by měl být státní roupočet schodkový a měl by doplňovat nedostatečnou agregátní poptávku na úroveň potřebnou k dosažení potencionálního produktu. Přebytkový rozpočet měl naopak sloužit ke zbržďování přehřáté konjunktury.
Původním cílem fiskální politiky bylo tedy anticyklické působení. Později převládla snaha o dlouhodobé působení s cílem dosažení trvalé stability, a to především proticyklickou regulací agregátní poptávky v závislosti na střídání konjunktury a deprese.

Fiskální politika –

Fiskální politika je politika, pomocí které vláda realizuje své výdajové a příjmové programy tak, aby vyvolala požadované a zamezila nežádoucí účinky na národní důchod, výrobu a zaměstnanost. Ústřední místo zaujímá státní rozpočet, což je centralizovaný fond peněžních prostředků, který vytvářejí a rozdělují státní orgány.
Využívání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky akcentuje zejména keynesiánská ekonomie, která státní rozpočet považuje za základní nástroj regulace agregátní poptávky a tím vývoje zaměstnanosti, nezaměstnanosti a GNP.

Neokonzervativní model hospodářské politiky

Pro neokonzervativní model hospodářské politiky je charakteristické úsilí o omezení státních zásahů do ekonomiky a jejich nahrazení novými, které spolehájí v daleko větší míře na soukromou iniciativu a působení autoregulačních mechanismů trhu.
Zásahy vlády do fungování trhů jsou v těchto teoretických koncepcích považovány za hlavní zdroj nerovnováhy a snižování efektivnosti hospodářství. Neokonzervativní orientace hospodářské politiky klade důraz na vliv hospodářskopolitických opatření na stranu nabídky.
Opatření stimulující stranu nabídky spočívá ve vytvoření stabilního prostředí na základě omezení inflace, zvýšení motivace k ráci, podnikání a spoření, díky snížení negativních důsledků zdanění a zlepšení fungování trhů.

Keynesiánský model hospodářské politiky

V keynesiánské ekonomii je rozhodujícím zdrojem nestability agregátní poptávka. Její výkyvy jsou spojeny s nevyužíváním zdrojů, které má ekonomika k dispozici (půda, práce, kapitál). Z těchto důvodů se keynesiánci orientují na regulaci agregátní poptávky s cílem stabilizovat hospodářský vývoj a zajistit plnou zaměstnanost pracovních sil.
Keynesiánská politika má povahu záměrné (diskreční) hospodářské politiky, sledující předem dané cíle a usilující o zvýšení výkonnosti ekonomiky. Při dosahování cílů byl důraz kladen především na rozpočovou politiku.

a) fiskální politika –
Fiskální politiku vykonává stát prostřednictvím rozpočtu ústřední vlády a rozpočtů orgánů místní správy. Fiskální politika se skládá ze dvou součástí, a to ze způsobu zdanění jednotlivých tržních subjektů a z výdajů z jednotlivých rozpočtů.

b) důchodová politika –
Důchodovou politikou působí stát na ceny výrobních faktorů, zejména pak na mzdy a zisky. Kromě toho působí důchodová politika též na vývoj cen výrobků, služeb a výrobních faktorů a má ovšem vliv i na ostatní cíle stabilizační politiky státu. Možnostmi důchodové politiky jsou zavedení administrativní kontroly mezd a cen či podpora dohody firem a odborů o přírůstcích mezd a cen.

c) vnější obchodní a měnová politika –
Vnější obchodní politikou reguluje stát toky výrobků a služeb, plynoucích přes hranice země. Stát jí reguluje měnové kursy a primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných vztahů národní ekonomiky se zahraničím. Nástroji vnější obchodní a měnové politiky jsou především celní politika a určování kvót výrobků, jež lze vyvézt nedo dovézt, či regulace měnných kursů.

Nástroje hospodářské politiky

Státní orgány mohou používat k naplnění stabilizačních cílů hospodářské politiky čtyři skupiny nástrojů: monetární politiku, fiskální politiku, důchodovou politiku a vnější obchodní a měnovou politiku.

a) monetrání politika –
Monetární politiku vykonává stát prostřednictvím centrální banky, která jako jediná má právo emitovat peníze. S emisí peněz souvisí bezprostředně politika minimalních bankovních rezerv, operace na volném trhu a diskontní politika či pravidla likvidity. Emisí peněz centrální banka mění množství nabízených peněz, mění i úrokové míry a podmínky, za nichž nově emitované peníze v podobě úvěru poskytuje. Tyto změny se nakonec projeví ve změnách cen a v úrovni zaměstnanosti.

stabilní rozvoj národního hospodářství –

Zde se jedná o rozvíjení schopnosti tržního mechanismu překonávat národohospodářské poruchy vzniklé uvnitř ekonomiky i mimo ní. Jedná se tedy převážně o proticyklickou politiku.
V rámci stabilizační politiky státní orgány usilují o zajištění cenové stability, o udržení nezaměstnanosti na úrovni její přirozené míry, o přijatelné tempo růstu reálného produktu a o dlouhodobou rovnováhu platební bilance.

Cíle hospodářské politiky

Cíle hospodářské politiky vychází ze tří základních navzájem propojených úkolů státu.

a) zvýšení efektivnosti v alokaci výrobních faktorů –
Tento úkol hospodářské politiky státu má jak mikroekonomický, tak makroekonomický aspekt. Může nabývat například formy protimonopolní regulace či podoby strukturální politiky.

b) ovlivňování rozdělení důchodů –
Svými nástroji může stát přerozděloévat důchody tržních subjektů a měnit jejich postavení na trhu produktů i na trhu výrobních faktorů. Tato činnost mění jak pozici jednotlivých tržních subjektů, tak i vzájemné postavení jednotlivých sektorů.

nositelé hospodářské politiky

–
Základním subjektem, který formuje hospodářskou politiku je stát. Ten však není pouze jednolitým celkem, ale je složen z mnoha institucí, které se navzájem ovlivňují. Klíčovými subjekty státního aparátu jsou pak především parlament a vláda, centrální banka, ministerstva a jiné výzkumné a expertní organizace.
Na základě dohod mezi státy pak vznikají mezinárodní organizace či nadnárodní orgány, které svým chováním a vzájemným střetáváním zájmů členských států tak vytvářejí či spoluvytvářejí hospodářskou politiku jednotlivých států.